»Válka je krásná, plynové masky, strach nahánějící megafony, plameny a tančíky jsou důkazem, že člověk si podmanil stroj a že jej ovládá. Válka je krásná, protože ohlašuje těla zakovaná do ocele, o nichž jsme snili. Válka je krásná, protože dokáže kvetoucí louku okrášlit plamennými orchidejemi kulometů. Válka je krásná, protože do jedné jediné symfonie slévá rachot výstřelů, palbu děl, odmlky ve střelbě, vůně i pachy rozkladu. Válka je krásná, protože vytváří nové architektury velkých tanků, geometrie leteckých eskader, spirály kouře nad hořícími vesnicemi a ještě mnoho jiného...« Tyto věty napsal v manifestu k vyhlášení války mezi Itálií a Habeší italský futurista Marinetti. Je rovněž autorem proslulého výroku, že válka je jedinou hygienou světa. Pronesl jej při jedné z prvních futuristických manifestací na počátku první světové války (»... a právě tehdy jsem z plných plic zvolal: Ať žije válka, jediná hygiena světa! ... Na jeviště vkročili policisté a byl jsem zatčen, brzy poté mne však propustili na svobodu«). Marinetti zůstal fašistou až do konce svého života i do konce fašismu: zemřel v roce 1944. V roce své smrti věnoval jednu ze svých posledních básní nejzběsilejším fašistickým oddílům Mussoliniho Sociální republiky, bojujícím na severu země po boku Němců: »Budeme a jsme kulomety v pokleku s hlavněmi chvějícími se nedočkavými modlitbami. Líbám a znovu líbám zbraně okované tisíci tisíci tisíci srdci, všechna probodená prudkým věčným zapomenutím.« Walter Benjamin, slavný německý literární kritik, antifašista, ve své stati Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti Marinettim dokládá, jak válka svou ničivostí jen potvrzuje, že společnost není dosud natolik zralá, aby uměla ovládnout techniku, »jako ovládá své orgány lidské tělo.« »Nejhroznější rysy imperialistické války,« píše, »vyvěrají z diskrepance mezi obrovskou silou výrobních prostředků a jejich nedostatečným využitím ve výrobním procesu - jinak řečeno z nezaměstnanosti a z nedostatku odbytišť. Imperialistická válka, to je vzpoura techniky proti společnosti; společnost technice nedodala její materiál přirozený a ona tudíž po ní požaduje materiál lidský. Místo aby regulovala řeky, svádí do koryt zákopů proudy lidstva, místo aby rozsévala z letadel osivo, shazuje na města zápalné bomby.« Fašismus, dokládá Benjamin na Marinettiho příkladu, je však přesvědčen, že právě válka dokáže nasytit uměleckou vnímavost, kterou technika už přetvořila: »Lidstvo, které kdysi u Homéra bylo podívanou pro bohy usazené na Olympu, je nyní podívanou samo pro sebe. Jeho sebeodcizení dosáhlo onoho stupně, kdy dokáže prožívat vlastní zánik jako prvotřídní estetický zážitek.«
   Válka v Iráku jen znova a průkazněji než všechny války předešlé ozřejmila hloubku a přesnost Benjaminovy analýzy a diagnózy. Zalykavá potěcha a pýcha nad technickou kvalitou amerických zbraní a jejich schopností vraždit, doprovázená pohrdavými zmínkami o zaostalosti válečné výzbroje irácké, zastřeně i zjevně zaznívá z vět některých rozhlasových i televizních komentátorů, nejdůležitějším nástrojem estetizace války jsou však televizní obrazovky. Záběry hořících měst, písečných plání s tanky, tanků, děl a raket, noční oblohy s Marinettiho »plamennými orchidejemi« přenášejí válečnou a lidsky strastiplnou realitu tam, kde pozbývá kritérií etických a naopak si přivlastňuje kritéria estetická, asi jako Groszovy kresby poválečných německých měšťáků. Ve svém vztahu k realitě obrazovka zaujímá místo vyhrazené uměleckému dílu. Při svém zobrazování reality musí stále více dbát na kritéria estetická, chce-li být nejen přesvědčivá, ale i »pravdivá«. Estetika záběru důrazně přehlušuje jeho »etiku«. Za neetický nebyl označen žádný ze záběrů hořících měst a raněných civilů, neetická a nelidská připadala Američanům přítomnost amerických zajatců na obrazovce: strach, který měli vepsán ve tváři, je naopak činil lidskými v míře, v jaké činil nelidskými ty, kteří je do války vyslali. Byli doklady lidskosti, do níž se vrátili, jakmile neměli pušky v rukou. V těchto záběrech naopak etika přemohla estetiku.



   + + +


   Dějiny ustavování Globálního Tržního Světa jsou dějinami konfliktů, válek a trestných výprav do krajin málo tržních či dokonce netržních. Odbývaly se většinou za mlčení konzumentů, ve válce s Irákem však vůbec poprvé statisticky doložená většina těch, co svět ovládaný Systémem obývají, odňala svůj konsensus těm, co jemu i jim vládnou. Trh žije v symbióze s demokracií: chce být »co nejkompletnější« nabídkou zboží a demokracie »co nejkompletnější« nabídkou svobod. Demokracie nenabízí »nesvobodu« ke koupi na vlastním trhu, nesnáší však její přítomnost ani na trhu jiném. Vymycování nesvobod šíří demokracii a podporuje trh. Není-li zbytí, šíří demokracii i nedemokraticky, neboli válkou. Obdobně trh je s to přinutit konzumenty konzumovat zboží, o které nestojí. Prodej demokracie pomocí války je pak označen, aby nebyl důvod k protestům a manifestacím, za »osvobození«, destrukci toho, co budoucím konzumentům bránilo být svobodnými. A »svobodnými« být musí, ať chtějí či nechtějí. Jestliže nechtějí a své »osvobozování« promění v agresi, tím hůř pro ně: Systém jim bude vládnout, dokud se nenaučí chtít to, co chtít mají. Je třeba ovšem zvládnout i vlastní manifestující a protestující konzumenty. Jejich protestu je třeba ulomit nebezpečné ostny. Nesouhlas s válkou (sám o sobě nepochopitelný, válka je přece ku prospěchu trhu a tudíž i jim, konzumentům!) nesmí být nesouhlasem s tím, kdo ji vede, s USA. USA musí zůstat vzorem demokracie a Saddám diktátorem, tyranem a vrahem vlastního lidu. Důkazem budiž, že neodešel do exilu: Američané a Britové sice bombardují a střílí, padlé a mrtvé má však na svědomí on sám. A když už jednou konzumenti manifestují, tak ať za to, aby válka byla co nejkratší. S tím, že v ní zvítězí USA. Atd.


   + + +


   Válka a manifestace a protesty proti ní v podstatě odhalují zastupitelskou demokracii coby demokracii formální. Jsou výrazem snahy o demokracii neformální, přímou. Zastupitelská demokracie stále častěji vytváří dvě strany, svou podstatou (jíž je příslušnost ke globálnímu Systému světa) totožné, navenek však, především ve volbách a v parlamentu, co nejvýrazněji odlišné. Ty se »demokraticky« střídají u moci a činí ji ze všech sil nedostupnou stranám »extremistickým« a »nedemokratickým«. Spíše než své voliče zastupují globální Systém.
   Do této identity voličů a zvolených, zastupitelské demokracie a Systému, vrazila válka v Iráku klín protesty a manifestacemi, které jsou výrazem odmítnutí demokracie zastupitelské a touhy po demokracii přímé. Systém si válku vyžaduje (jakkoliv to nechuť některých států přiznat si to tuto skutečnost zastírá), občané ji odmítají. Demokracie přímá, souhlas či nesouhlas občanů, který by nebyl jen brán v úvahu, ale byl už sám rozhodnutím, je dosud ve vědomí občanů zastupována pouze referendem. Referendum sice odnímá rozhodování zástupcům a vrací je občanům, zástupci v parlamentu však rozhodují, zda bude či nebude, o jeho existenci. Stát, který privatizováním všeho, co privatizovat jde i nejde, zdánlivě ruší koncentraci státní moci i moc samu, ve skutečnosti vytváří jiný stát paralelní, stát privatizovaných bank a podnikatelů, jemuž svou moc předává. Tento paralelní a utajený stát je mnohem nevypočitatelnější, soužije s trhem a války nebude odmítat a ani se jim nebude vyhýbat. Navíc proměna státu ve stát privatizovaný, v soukromý podnik, znamená proměnu občanů v zaměstnance. A o osudu podniku jak známo zaměstnanci nerozhodují a nikdo se jich ani neptá na jejich názor. Přímá demokracie se v době, kdy rozvoj komunikační technologie jí nabízí předtím netušené, rychle uskutečnitelné a finančně nenáročné prostředky realizace, stává jedinou možnou obranou proti nebezpečí ztráty svobody ve jménu svobody.


   + + +


   Poprava Saddáma Husajna je popravou Iráku (jakkoliv snahy obrátit tuto skutečnost v její opak budou narůstat) a to popravou veřejnou. Divákům ji budou nabízet milióny obrazovek i v nejzapadlejších koutech světa. Triumf estetizované nelidskosti bude chtít být zopakován coby triumf eticky nenapadnutelné lidskosti. Naznačuje to »světlou budoucnost« televizi, její globální role bude nezastupitelná. Televizní hymnus na vítězství (USA, demokracie, svobody, trhu) bude ovšem pečlivě řízený, jak o tom výmluvně svědčí epizoda se stržením bronzové sochy Saddáma Husajna v Bagdádu. Její kácení probíhalo v přímém přenosu (což jen naznačuje, že bylo pečlivě připraveno) a sledovali je v Pentagonu (což zase naznačuje, kdo je připravil). V okamžiku, kdy americký voják ovinul kolem Saddámovy hlavy americkou vlajku, v Pentagonu si okamžitě uvědomili, že dochází k chybě, že je vyráběn symbol konkvisty, dobytí Iráku, zatímco je třeba svět přesvědčovat, že Irák byl osvobozen, a vydali příkaz nahradit vlajku americkou vlajkou iráckou. Což se také stalo.
   Výrobou vhodných symbolů a jejich okamžitým šířením nemůže být pověřen nikdo jiný než televize. Jestliže Marinetti chápe válku jako důkaz toho, že »člověk si podmanil stroj« a ovládá jej, Walter Benjamin mu namítá, že válka je naopak důkazem toho, že společnost »stroj« neovládá vůbec nebo aspoň ne tak dobře, jako »své orgány ovládá tělo«. Jestliže má pravdu Benjamin, pak je vhodné připomenout slova řeckého filozofa Empedokla, který v 5. století před naším letopočtem napsal: »A lidská hlava sešedši se s lidským tělem působí, že se uchová celek, nehodí se však k tělu volskému a hyne, neboť části, které se nesešly v náležitém poměru, zhynuly.« Jeho teorie vzniku živých bytostí je i teorií jejich možného zániku. V USA byla vyslovena teze, že v případě Iráku nejde o válku, ale o revoluci techniky, totožné s »dobrem« a demokracií, proti zaostalosti, totožné se »zlem« a diktaturou. A ta bude pokračovat, dokud nezvítězí všude a na celé čáře. Tato identifikace »stroje«, techniky s demokracií chce být souhlasem s Marinettim (postará se o to televize), nechtě však dává za pravdu Benjaminovi. Lidská hlava, rozum, je stále častěji přikládána k nesprávnému tělu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]