Kapitola z knihy Let kočky

   Všechny své zítřky bych vyměnila za jediný včerejšek.
   JANIS JOPLINOVÁ: Já a Bobby McGee

   Devadesátá léta byly roky neklidné a svízelné pro každého obyvatele našeho karibského ostrova, ba pro ostrov samotný. Zvlášť těžce pak toto období dolehlo na Lourdes, středoškolskou Krásku z Marianaa, která bývala večernicí karnevalů v roce 1964 a naším erotickým symbolem. Všichni jsme se v devadesátých létech více méně změnili, ale nikdo se nezměnil tolik a tak rychle jako ona.
   Ještě v sedmdesátých a osmdesátých létech jí čas její krásu a svěžest ponechával, zatímco další rozvedené Amarilisiny kamarádky či ostatní spolužačky a spolužáky z gymnázia neúprosně ničil a pustošil. Čas srovnával se zemí, nač přišel, jen přede dveřmi, za nimiž výjimečná krasavice Lourdes žila, se zastavoval a opatrně se jim vyhýbal. Neměla jedinou šedinu a jedinou vrásku, neměla v obličeji žádnou "slepičí stopu", jak se říká.
   V devadesátých létech se Lourdes rozešla s Heribertem. A to byl počátek zkázy. Čas, který si jí tak dlouho nevšímal, se na ni vztekle vrhnul a nadzvukovou rychlostí ji začal krásy zbavovat. Nastala proměna.
   První fázi Krásčiny proměny, stárnutí, lze i přes rychlost, s níž proběhla, vyložit jako proces přirozený, se kterým je třeba vždycky počítat. Druhá fáze, vlastní metamorfóza, však patří do oblasti procesů, jimž nerozumíme a rozumět nemůžeme.
   Stálý a pevný bod, útočiště po rozvodu, které čnělo jako skála z mořských vln, které stálo uprostřed tolika leptajících změn, jež přinesla devadesátá léta, našla Kráska u přítelkyně, jakou, jak říkala, "můžeme potkat nanejvýš jednou za sto let", u přítelkyně "do všech časů, do časů dobrých i zlých". Touto přítelkyní byla Amarilis, kamarádka ze střední školy v Marianau, která zůstala stále sama sebou, která jí otevřela brány svého domu a udělila jí v něm "výsadní postavení". Lourdes patřily Amarilisiny sympatie. Amarilis s ní byla "solidární" a stala se její oporou.
   Lourdes mohla do Mamoncillova a Amarilisina domu přijít kdykoliv, i v těch nejnevhodnějších okamžicích. Mohla v něm zavítat, kam ji napadlo. Chodívala do kuchyně nebo na dvoře teskně poslouchala nahrávky skupin (jako třeba Los Matamoros), které jí připomínaly staré časy, a popíjela přitom džus, Tropi-Colu nebo jen čistou vodu. Nápoje si brala z ledničky. Směla si vzít úplně všechno, i když například jedna plechovka Tropi-Coly stála v té době celých čtyřicet pět amerických centů. Směla se u Amarilis chovat (často to sama hrdě připomínala) "jako doma".
   Lourdes žila sama v bytečku v Buena Vista. Jak přiznávala, měla spoustu volna a nevěděla, co s ním. Většinou ho utrácela návštěvami "starých známých" (zejména Amarilis) a nekonečným povídáním, při němž na dalším účastníku rozhovoru už tolik nezáleželo (mohla to být Amarilis, Fredy nebo kdokoliv jiný) a jehož hlavním tématem byly neopakovatelné gymnaziální časy, kdy jsme si mysleli, že jsme navždy mladí a krásní.
   Proměna nepostihla jen Krásčino vzezření, ale i její zdraví. Její bérce a stehna obemkla popínavá rostlina křečových žil, začala ji sužovat artróza a trpěla logoreou, chorobnou povídavostí, která byla pro mnohé důkazem onemocnění mysli. O sobotních večírcích před ní, která bývala magnetem, lidé utíkali. Chodívala od skupiny ke skupině, jako by chtěla nahradit paní domu, která si návštěvníků příliš nevšímala, nebo s Amarilis sedávala před televizí. Z úst jí vylétalo slovo za slovem. Ostatní televizní diváky jimi rušila a dráždila. Šéf ochranky sedávající po její pravici si z ní škaredě utahoval - z ní, Lourdes, která zde byla "jako doma".
   U kolébky bytosti vzniklé Krásčinou proměnou mohl stát snad jen ďábel. Její logorea jedovatě zapáchala. Lourdes byla pro zdrcující většinu návštěvníků sobotních hostin "persona non grata". Od Amarilisiny kamarádky se odvracela "skupina televizní", navoněná "skupina podnikatelská", tančící "skupina hudební" a ke všemu i demokratická "skupina hráčů domina".
   Všichni se od ní odvraceli, a přitom měli v paměti var, který v gymnazistech v dobách své středoškolské slávy nymfa Lourdes, ta dívka-bohyně, vyvolávala. Do kolika snů vstupovala! Kolik nespavosti působila! Jakou touhu probouzela! U zrodu kolika nezkrotitelných erekcí stála! Kolik kluků díky ní vstoupilo do temného labyrintu adolescentní erotiky! Nikdo z nás příslušníků mužského pohlaví na to nezapomněl a stále v hrudi při pomyšlení na středoškolskou Krásku cítil, co kdysi. Co v hrudi! Cítil to ve svých "koulích"! Nikdo z nás nemohl zapomenout na dokonalý tvar jejích končetin, na rudou a vzdušnou (téměř neskutečnou) mlhovinu jejích vlasů, bože můj, na její zlatavou pleť, na broskvovou louku pokrytou jemnými chloupky, o které jsme blouznili a jíž jsme chtěli dosáhnout. A její pozadí? Nelze zapomenout na kyprý zadeček, africký a růžovoučký zároveň. Krásčina zadnice: teploučký polštář, jenž lákal, abychom si na něm zdřímli, abychom pro něj zemřeli, abychom se rozplynuli v jeho šťavnaté dužině, harmonická křivka, mohyla, kterou pokrývá svěží tráva a v níž odpočívají thráčtí králové.
   Věřili jsme, že si Kráska svoji vznešenost podrží, i když její tělo poškodí ohnivá artilerie času, jeho tanky a přepadové jednotky. Domnívali jsme se, že se před těmito silami schová do zákopu a vyzbrojí se zbraněmi aerobiku, diet, masáží a koupelí, které používaly některé další Amarilisiny rozvedené kamarádky. Ale Lourdes se nic takového nepovedlo. Nevkusně se líčila, takže s nánosem barev vypadala ještě hůř než před líčením, vypadala jako karnevalová maska (ona, večernice karnevalů v roce 1964!), přemrštěně se voněla (až zapáchala) a snažila se zhubnout, aby, když se jí to podařilo, zjistila, že jí přebývá několik metrů kůže. Svěřila se proto do péče chirurgie, které se říká estetická, aby se z nemocnice vrátila ještě "karnevalovější", než do ní vstupovala, s rozmazanými rysy těla a se škraboškou na obličeji.
   Slova, kterými spisovatelé promlouvají k pohledným, ale ješitným ženám, slova učenců, jež nám připomínají prchavost mládí, která nám říkají, že se s pomíjivostí musíme naučit žít, ty věty a metafory se zdají nicotné ve srovnání s lekcí, jaká byla v devadesátých letech udělena Lourdes. Vypadají jako vtip.
   Krásčin předešlý život, "love story", dojemný příběh, jehož byla protagonistkou spolu s Heribertem, spolu se Zvířetem, v sobě sice nenese mnoho ponaučení, ale obsahuje melodramatické jádro, stejné jádro, jaké mají seriály přivádějící k zuřivosti či k pláči celou "televizní skupinu": manželky kubánských společníků, hráčů domina a členy ochranky. Škoda, že "televizní skupina" neviděla Lourdesin melodram, melodram jejího života. Její členové by k ní byli shovívavější, přijali by ji za svou, toho sirotka, ten povadlý idol, přimhouřili by zrak nad její logoreou, nad jejím zápachem, slitovali by se nad jejím utrpením a vadami.
   Podivné zásnuby, které na gymnáziu spojily Lourdes s Heribertem a jež vedly k tomu, že snoubenci byli přejmenováni na Krásku a Zvíře, předcházely příkladnému manželství, které však netrvalo věčně. Přimknuti jeden k druhému žili čtrnáct nebo patnáct let. Pak k překvapení celého jejich okolí nadešel den, kdy se Heriberto zamiloval do své mladičké kolegyně (ve srovnání s Lourdes nesmírně ošklivé), čímž vznikla v příkladném manželství trhlina. Rozvod na sebe nenechal dlouho čekat. Pro Lourdes to byla pohroma. Podle ní ji její Zvíře opustilo hlavně proto, že mu nemohla dát dítě. Stále to vzlykajíc opakovala. Mnoho lidí jí v tom dávalo za pravdu zvláště poté, co Heriberto svou mladičkou kolegyni přivedl (než bychom řekli švec) do jiného stavu. Co těmto povídačkám Heriberto říkal, nevíme. Jisté je jen to, že se svojí druhou ženou, kterou k sobě vášnivě přivinul jako kdysi Krásku, vytvořil opět příkladné manželství. Stal se svědomitým otcem. Uražená Kráska o jeho dítěti říkala: "Kdoví, čí vlastně je, když je tak hezoučké."
   Heriberto nebyl pouze Lourdesiným snoubencem a manželem, byl i jejím otcem, matkou a siamským dvojčetem, s nímž měla společné orgány, cévy a životodárné tekutiny. Byl jejím bezchybným přítelem, každodenní oporou, kostrou, svaly a šlachami jejího bytí. Rozchodem ztratila, co drželo její krásu. Roztekla se, stala se mrzákem. Části jejího těla byly hrozivě amputovány. Siamská dvojčata byla rozdělena, aby jedno žilo a druhé jen živořilo, aby ztratilo kus svého já. Její duše i tělo utrpěly zranění. Přišla proměna.
   V pohádkách a bajkách se lze dočíst o boji dobra se zlem, o tom, že tento boj probíhá vně a především uvnitř člověka. Právě ty nejdůležitější fáze boje dobra se zlem se odehrávají v lidské mysli. Pohádkáři hovoří o zázracích nebo divotvorných předmětech, aby dětem, dospívajícím i dospělým ukázaly, že hřích "vrhá člověka zpět", zatímco ctnosti a láska jej povznášejí, mají sílu vysvobodit ho z bahna, v němž tak často uvízne a ztratí směr své cesty. Kouzla zlých čarodějnic jsou zvířecím "voláním zpět", které z nás dělá osly, vepře nebo ohavné plazy. Hybnými silami pokroku by měly být dobrosrdečnost a nejčistší láska. Když pohádková princezna políbí žábu, když kráska políbí zvíře, zlomí se klatba a netvor se promění ve sličného jinocha. Jen v naší pohádce o Lourdes a Heribertovi, o Krásce a Zvířeti, je tomu, jak vidno, jinak. Naše pohádka má jiný rozměr, je pohádkou naruby.
   Lourdes zavrhnuvší aerobik a diety, nevkusně nalíčená a "karnevalová" po zákroku estetického chirurga se v polovině devadesátých let s hořkostí, kterou jí působil její věk a její vzhled, smířila. Právě v ten okamžik začala její pravá metamorfóza. Stala se (postupně) dokonalým Quasimodem v sukních. Její mýtické vlasy prořídly, povadly a přestaly zakrývat uši, které se začaly podobat obrovským uším Disneyova slůněte Dumba. Její tváře pokryly šupiny suché kůže a zrna podkožních výrůstků. Byly skoro jako tváře Heribertovy, když je hyzdilo akné. Nohy se jí zkřivily. Páchla jako její bývalý muž a jako on se drbávala po celém těle.
   Když Kráska gestikulovala, když hýbala svými opičími pažemi, které kdysi bývaly sněhobílými a jemnými labutími perutěmi, ještě více se Zvířeti podobala. Její oči fosforeskovaly jako oči saně. Z úst jí byl cítit hnilobný smrad a vycházela z nich prázdná slova. Netoužila být zase pouhou Kráskou, chtěla být jedině součástí organismu, nerozlučné dvojice, pro kterou se vžilo pojmenování Kráska a Zvíře. A nakonec tohoto cíle téměř dosáhla, vždyť se ve Zvíře proměňovala. Byla jak Kráskou, tak Zvířetem. Proměňovala se v to, co ztratila, ve svého blížence.
   "Měnila se v muže," řekl Mamoncillo. Měl pravdu. Lourdesina zevní proměna dosvědčovala, že její metamorfóza nebyla prostým rozrušením (stárnutím) zevnějšku. Na rozdíl od pohledu na stárnoucí Krásku bylo už při zběžném pohledu na zevnějšek Krásky v pravé metamorfóze jasné, že se v něm objevovalo cosi mužského. Proměňující se Lourdes se nahrbila a její zadnice zplihla a rozplácla se. Neplodná Lourdes se začala podobat Heribertovi. Byla parodií ženy, stala se obětí černého humoru bohů nebo osudu.
   Stárnoucí Kráska mohla být kritizována za to, že se svěřovala do rukou "estetických" chirurgů, za přehnané hubnutí, za nánosy pudrů, krémů a rtěnek na svém obličeji, za svůj iracionální vzdor nevyhnutelným pochodům. Zevně se měnila v muže. Avšak nebylo jí možné vytýkat, že se v muže měnila celá, protože to nepřipustila. Stárnoucí Kráska uvnitř nepřestávala být ženou. Ženskost se držela jejího nitra jako tonoucí stébla.
   Hrůzostrašný obraz Krásky měnící se ve Zvíře se mi zjevil už dávno před tím, než se stal skutečností. Zjevil se mi v den jednoho z posledních setkání naší Skupinky v domě Angelitovy dívky Betty. Tehdy jsem před ním zůstal jako opařený. Nebyl jsem schopen si jeho zjevení jakkoliv "vědecky" vyložit. Teprve besedy vzkříšené Skupinky v devadesátých létech mi umožnily nahlédnout pod povrch.
   Celé jedno setkání vzkříšené Skupinky (tomuto setkání však nebyl přítomen Číňan Angelito) bylo věnováno pohádce O Krásce a Zvířeti. Marco Aurelio mně a Mamoncillovi radil, abychom se zbavili sentimentu a podívali se na události Lourdesina a Heribertova života nezaujatě. Malého upoutaly dvě skutečnosti: první z nich bylo "převrácení osudů", jak to nazýval, "změna bílého v černé a naopak", druhou "nenarozené Lourdesino a Heribertovo dítě", "dítě, které spolu mohli mít". Marco Aurelio pohádku O Krásce a Zvířeti rozdělil na čtyři "překvapení". "Tři první překvapení jsou typickým melodramem," tvrdil. "Čtvrté je pak jeho pravým opakem."
   Úvodní "překvapení" je zřejmé: je jím zasnoubení nejohavnějšího a nejodpornějšího člověka na gymnáziu, podle Mamoncilla "největšího prasete" mezi našimi vrstevníky, s nejspanilejší dívkou na škole. Je jím harmonický, jako křišťál průzračný a šťastný svět, který ti dva stvořili, bublina, do níž se uzavřeli.
   Ve druhém "překvapení" přichází vetřelkyně. Není krásná, ale je mladá, mladičká a především obdařená přímo zhoubnou plodností. Jako cyklón rozmetává bublinu Krásky a Zvířete. V mžiku otěhotní, její břicho se vyklene a (než bychom řekli švec) porodí. Heriberto bere do svých rukou novorozence s baculatými líčky vážícího devět liber, miminko jako z etiket kompotů Libby's, s nímž se nafukuje bublina nová, bublina svaté rodiny otce, matky a děťátka.
   Protagonistkou třetího "překvapení" je opuštěná Kráska: Kráska bez manžela a bezdětná, Kráska zestárlá v rekordně krátkém čase, sterilní žena, jedna z "obětí", které jsou kyslíkem každého "melodramu".
   "A to už přicházíme k tomu hlavnímu, největšímu překvapení," ohlásil Marco Aurelio. "Lourdes se začíná měnit ve Zvíře. A své zhyzdění, svoji nenadálou proměnu, přijímá. Dochází k podobenství o lidském bytí."
   "Přešli jsme od televizního seriálu k metafyzice," dodal jsem. "Tuto změnu by lidé televizní skupiny nepochopili. Nudila by je a raději by se odebrali k hráčům domina, šli by tančit nebo by se pustili do jídla s vervou větší než kdy jindy, aby tak stvrdili svůj protest proti nesrozumitelnému závěru."
   "Běž s celou tou televizní skupinou do prdele," okřikl mě netrpělivý Mamoncillo. "Nech je, ať si protestujou. Nezajímají mě. Já bych chtěl znát Krásčin příběh až do skutečnýho konce. A chtěl bych vědět, jaké ponaučení si z jejího podělanýho osudu vzít ."
   "Žádné ponaučení konec Lourdesina příběhu nepřináší," zklamal ho náš Marco Aurelio. V jeho nemocném oku se mihly blesky a bouře, zatímco jeho zdravé oko (trošku zamračené) pohlédlo na Fredyho a na mne.
   Fredy se Malého zeptal, zda jde tedy o "film s otevřeným koncem". Ale Malý mu neodpovídal a tak jsem opět promluvil já. Promluvil jsem v Lezamově duchu: "Mně se zdá důležitým fakt, že Lourdes není ke konci příběhu jen zestárlou Kráskou, to je jí málo, jde dál, mění se v Krásku-Zvíře, v létající kočku." Fredy mě příliš neposlouchal a zklamaně zabručel, že otevřené konce nenávidí. Já se poté Lezamovou naukou o létající kočce zabýval už jen mlčky.
   Marka Aurelia chuť hovořit evidentně přešla. Žádný "skutečný konec" příběhu už nám povědět nechtěl. Beseda pro něj skončila. Přál si odejít a zavřít se do pokoje s videem, mne a Fredyho toužil nechat v hale, u poloprázdné láhve whisky, nechat s otevřeným koncem filmu, s hádankami devadesátých let a s Kráskou a Zvířetem.
   Přemítal jsem o nenarozeném Lourdesině a Heribertově dítěti, o této neuskutečněné možnosti. "Byla by to maličká Kráska-Zvíře? Byla by to létající kočka?" ptal jsem se sám sebe.
   Připozdívalo se. Nemocné oko Marka Aurelia stoupalo po schodech, nervózně poskakovalo následováno pozvolnými pohyby oka zdravého. Myšlenky Malého už s námi nebyly. Snažil se nám vysmeknout a opustit nás. Toho večera jsem si uvědomil, že v našem Markovi Aureliovi, v Malém, v přísném a neoblomném stoikovi Markovi Aureliovi Escobedovi se skrývá i cosi neklidného z Fredyho Mamoncilla.


   Přeložil MICHAEL DOUBEK

   Knihu Let kočky si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 249 Kč

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]