Začátkem 90. let, spojených s restaurací kapitalismu v Československu, ("Česku"), byla zpochybňována slavistika jako domnělý přežitek romantického nacionalismu, sovětské hegemonie, tzv. komunismu a tzv. postkomunistického nacionalismu. "Back to Europe, už je to daný" znělo éterem nejen hudebním, ale i ekonomickým, politickým a - rovněž slyšitelně, byť civilizovaněji - světem akademickým. Historické tradice sporů, ba i válek mezi slovanskými národy (resp. vládnoucími třídami a jejich heterogenními zájmy) i aktuální občanská válka v Jugoslávii jako by dávala za pravdu skeptikům: slovanství je nanejvýše jev historický, spojený s původně společným jazykem (praslovanštinou, popř. christianizující církevní slovanštinou). Žádná "slovanská rodina" neexistuje. Co má společného, argumentovalo se, kultura ruská s polskou a slovinskou? Češi jsou přece součástí západního, popř. středoevropského civilizačního okruhu, slavizování je nežádoucí důsledek rusofilství komunistických vůdců. Nebo naivních idealistů, již zaspali dobu. V podtextu mnohdy politicky motivovaných výroků bylo pojetí Rusů a Srbů jako barbarských a nebezpečných národů. Kdo nevěří, nechť si prolistuje oficiální noviny a časopisy první poloviny 90. let. Ale samozřejmě i mladší, jimž vévodí Mladá fronta Dnes.
   Slavistice, resp. slavistickým ústavům a pracovištím nezbylo než existenci slavistiky obhajovat, resp. rozvíjet ji jako vědu na "nových" základech. I slavistika byla samozřejmě zasažena vlnou oficiálního "postkomunismu" (s tabuizovanými tématy a myšlenkovými stereotypy), ale přece jen si zachovala jistou autonomii. Slovakistika, přednášená na českých vysokých školách za socialismu jako součást širšího bohemistického studia, musela najít novou doménu, a tu nabízel rámec slavistiky. Zpočátku nesměle, později odvážněji zněly hlasy, že slovanské národy jsou evropskými stejně jako románské nebo germánské. Slovanství tedy může být nazíráno jako "evropanství", byť v jiném smyslu než "svaté říše římské národa německého". Evropská literatura, potažmo koncept literatury světové byl neodmyslitelně spjat s literaturami slovanskými, mezi nimiž se nejvýrazněji profilovala beletrie ruská a sovětská (tedy - socialistická, jakkoli neakademicky to dnes zní). Literární komparatistice se tu znovu otevíralo široké studijní pole a vynikající tradice. Konečně bylo jasné, že slavistické studium na Západě a v USA, podporované ze státních i nestátních prostředků v kontextu studené války, je oprávněné i v době nynější, byť opět jeho (finanční) motivace nemusí mít s čistě vědeckými potřebami mnoho společného. Není bez zajímavosti, že nikdo z plejády kritiků, žurnalistů, herců, vědeckých mágů i rétoricky nadaných esejistů nepopíral nutnost studia romanistiky, že nikdo otevřeně nezpochybňoval možnost kulturní spolupráce zemí bývalého sovětského bloku. Když v roce 1999 vydala Národní knihovna ČR, Slovanská knihovna a Slovanský ústav AV ČR příručku Česká slavistika. Osoby a instituce, čítala tato 374 tiskových stran.
   Jedním z center současného slavistického výzkumu, a to v mezinárodních souvislostech, je Ústav slavistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, s jehož činností je mj. spojen čtvrtletník Opera Slavica, vědecký sborník Slavica litteraria nebo monografická sborníková řada Litteraria humanitas. Ceněna jsou i slovakistická studia, projevující se markantně na konferenčních akcích s tematikou česko-slovenských literárních vztahů, spolupráce se slovenskými slavisty, zvláště rusisty atp. Na některé publikace pracovníků Ústavu Obrys-Kmen již upozornil; šlo zejména o rusistické a komparatistické práce prof. Iva Pospíšila (1952).
   K novým pracím patří série sborníků věnovaných významným brněnským slavistům, tedy Miroslavu Mikuláškovi - Cesta k duši díla, Ivanu Dorovskému - Slavistika a balkanistika a Krystyně Kardyni-Pelikánové - Komparatistika-genologie-translatologie. Sborník první, koncepčně nejucelenější, má blízko k tzv. hermeneutické metodě výkladu literárního díla, jíž se právě M. Mikulášek v 90. letech intenzivně věnoval. Přináší řadu původních i aplikovaných, dříve publikovaných i nepublikovaných, vcelku podnětných úvah a reflexí (za všechny jmenujme Z. Mathausera) povahy literárně-metodologické a literárně-filozofické. Zda budou mít interpretační dopad na literární kritiku a umělecký literární proces, to ukáže čas. Sborník druhý je dedikován I. Dorovskému, mj. předsedovi Společnosti přátel jižních Slovanů a redaktorovi jejího Časopisu. Zaujme především rozsáhlou studií Václava Štěpánka nazvanou Kosovo od autonomie k protektorátu, analytickou a důkladně poučenou, vyvracející důkladně mnohé mýty oficiální propagandistiky nejen té vojenské a agenturní; popisuje mj. faktické etnické čistky páchané albánskými separatisty i taktiku albánských "henleinovců", nikoli již zločiny NATO v Jugoslávii. V knize, jejíž náklad činí pouhých 100 výtisků, však text společenskou rezonanci mít nemůže. Třetí sborníková publikace, věnovaná K. Kardyni-Pelikánové, významné badatelce v okruhu česko-polských kulturních a literárních vztahů, je z trojice prací "nejliterárnější", koncepčně navazuje na tzv. slovenský literárněvědný trojúhelník - právě v těchto oborech se slovenská literární věda nejvýrazněji prosadila. A jak dokládá tento sborník, nejen slovenská. Poznatky byly vysloveny autory příspěvků (česky, polsky i rusky) nejednou už jindy a na jiných místech; zásadou "publikuj, nebo zemři" se řídí nejen západní literární věda.
   V koncepci prací lze spatřovat dvojí pojetí slovanské literatury, a to jednak aditivní (slovanské literatury jako soubor literatur slovanských národů, včetně českého a ruského, resp. bohemistiky a rusistiky), jednak vztahovou (literárně komparatistickou), vidění literatur slovanských národů v rámci evropských literárních vztahů, proudů a směrů, většinou bilaterálně chápaných. Obojí pojetí je legitimní. Negativním rysem zmiňovaných prací - nepíši to se záměrem perfidním - je jistá míra autocenzury, vytěsňování obsahů dnes oficiálně považovaných za nežádoucí, např. pojmů sovětská literatura, marxistická estetika atp. Téma ovšem překračující hranice slavistiky a literární vědy vůbec.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]