Psát o magii je na rozdíl od všeobecně rozšířeného mínění nanejvýš obtížné. Asi jako o poezii. Psát o věcech, jež si hoví samozřejmě, bezelstně na ulici je beznadějnější než vysvětlovat děcku integrální počet. Ostatně já ani v devětapadesáti naprosto nevím, k čemu integrální počet je dobrý a vůbec mi to neschází. Naproti tomu by mi scházela česká krajina s bujnou vegetací kopřiv, heřmánku, lopuchu...
   Psát o magickými rostlinami obrostlé, magickou zvěří opanované a magickými lidmi obydlené knize Abela Prieta Let kočky je nutno buď inspirovaně, anebo zcela věcně. Inspirace nikoho nenavštěvuje denně, škudlí pro původní tvorbu, ale ani stavu věcnosti se nedopracujeme snadno - jaksi se stydíme hovořit jazykem kupeckých počtů o orosené pavučině natažené nad propastí zeleně.
   Takže věcně - autor je ministr kultury socialistické Kuby. Podle všeho by to tedy měla být kniha suchá, úřednická, ministerská. Tak si to asi představují dnešní literárněvědní šmoci analyzující trus režimu, za nějž se země kališníků proměnila v kolonii banánových koaličníků. Kdo si dnes ještě umí představit politiky jako Castro, Guevara, Mao Ce-tung, Zápotocký? Anebo Masaryk či Churchill? Kdo si představí jiného ministra než Dostála, Svobodu, Kalouska?
   Nevím, jak Abel Prieto vykonává své denní pracovní funkce, z jednoho rozhovoru a jedné politické statě soudím, že není v křížku se svou prací noční. Jako že si neumím představit, že tato kniha nevznikla za jedné horké karibské noci.
   Kdo přijel na Kubu s touhou válet se po Varaderu, jako se předtím válel na unifikovaném proužku vyvolených pláží, oddělen aspoň několika dunami od dechu domorodců, kteří si nečistí pravidelně zuby, natož aby pravidelně svačili, ten ovšem nepochopí, že tato kniha je mocna spasit jeho, ba právě jeho.
   Kdo cítí svobodu a demokracii právě tam, kde se svoboda rozkládá a demokracie hnije jako špatně nabalzamovaný papež, nepochopí, že volnost začíná tam, kde končí povinnost dorasovat se k sukcesu. Kdo se kření na povel studiového režiséra smíchu, kdo udržuje flexibilní držku v poloze keep smiling, bude považovat kubánský smích za mimiku dravců nectících vykostěnou, blan a tuku zbavenou elitu. Kdo je schopen uplácat z nešťastného, sametovou revolucí na chvilku oblbnutého Bohumila Hrabala stafáž pro prezidentskou sedánku mezi kašírovaným pivním lidem v pečlivě vypreparované hospodě U vykleštěných volů, ten je schopen přelétnout stránky této knihy jako kukaččí hnízdo, do něhož mu spadl kus bakšiše. Kdo ráno jede metrem a zvrací do mobilu nicotné sliny, kdo se ohradí klapkami sluchátek proti cvrkotu nádherně všedního dne, neuslyší řev šelem trhajících vycpávky, vatu, molitan, silikon, všechnu tu veteš, jíž Antikrist zkouší vyštaficírovat uvadlou, stokrát zpeněženou zplihlost.
   Toto je kniha s rodokmenem Sta roků samoty, magický realismus země maličké jak proton, onen stavební kámen, bez něhož se bůh ani neuprdne.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]