Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin
Před měsícem jsem měl možnost vyslechnout přednášku biologa Sydneyho Brennera, nositele Nobelovy ceny za medicínu a fyziologii, drobného starého muže, jenž však svým nadhledem a rozhledem strčí do kapsy kdekoho. Brenner hovořil mimo jiné o tom, že my lidé si stále něco nelháváme. „Tvrdíme, že pokusy na lidech jsou zakázané, ale přitom kdekterý rodič dělá pokusy na svých dětech, kdejaké dítě dělá pokusy na svých rodičích a každá vláda dělá pokusy na lidech s občany svých zemí,“ pronesl mimo jiné Brenner. Naše současná vláda by tuto přednášku měla nepochybně vyslechnout. V pokusech na lidech si totiž obzvlášť libuje. Na její obhajobu ale nutno dodat, že občané její pokusy pokorně snáší a doufají, že díky nim dospějí potentáti k objevu, který přinese prosperitu a který zastaví ekonomický i myšlenkový úpadek společnosti. Přinesly však někdy pokusy na lidech něco dobrého? Nevzpomínám si. Lidé jsou naivní, domnívají-li se, že jim experimenty vládních garnitur něco dobrého přinesou.
Unie českých spisovatelů se snaží hledat pravdy a lži českých dějin, aspoň takto se jmenuje téma jejího dnešního jednání. Já si ale myslím, že dějiny nemají pravdy nebo lži. Pravdy a lži mohou být jen v nás. Jen v nás jsou lži, jako je ta, o které mluvil Brenner. Jen my věříme prázdným slibům, jen v nás se rodí odhodlání snášet příkoří ve falešné naději, že za to budeme odměněni slastnou budoucností.
„Pravda je vše, čemu lid uvěří,“ napsal v knize Bůh ví Joseph Heller. Naše minulé i dnešní pravdy tedy mohou být lži. Ve světle tohoto poznání mi nezbývá, než abych se zeptal, co tedy vlastně mělo posledních 20 let vítězit nad lží a nenávistí? Neměla to být zase jen lež? Lež zakletá v nás!
Kdekdo si nalhává, že žije ve svobodné zemi. Může však být svobodnou zemí místo, které jsme svěřili do rukou chamtivců? Může být svobodnou země, kde novináři vědí, o čem mají psát, o čem méně a o čem vůbec? Kde učitelé vědí, co mají učit a o co ne? Můžeme o svobodě mluvit tam, kde si lze koupit vysokoškolský diplom? Může být svobodná republika, kde monopol jedné strany vystřídal monopol několika málo stran, které mají dohromady jen pár desítek tisíc členů? A může být svoboda někde, kde se literatura přeměnila v říhání z bublinek Magnesia litera, nebo naopak v pocit plnosti z nestravitelných pokrmů z produkce Reader´s Digest? Jistě, nemůže.
Nedělejme si však iluze ani o sobě, o levici, která se tváří, že proti všemu právě uvedenému bojuje, a o spisovatelích, kteří si myslí, že jsou kazateli pravdy. Nemysleme si, že nás se české pravdy a lži netýkají, že my je jen pozorujeme, odhalujeme, analyzujeme. My si totiž rovněž lžeme. Máme své mýty a fetiše.
Můj řecký kolega, lékař a molekulární biolog evropského formátu ze Soluně (ne, já evropský formát nemám, tak to nemyslím), se kterým jsem se nedávno sešel, mne překvapil udivujícími znalostmi českých dějin a umění. Říkal, že obdivuje Čechy, za to, že si postavili Národní divadlo, že dali světu Janáčka, že je obdivuje za meziválečnou modernu nebo český funkcionalismus. „Nechápu ale jednu věc,“ pravil mi na konec svých obdivných slov k Čechům a české zemi, pravil to téměř prorocky, koneckonců jak už jsme od příchozích ze Soluně zvyklí, „nechápu, jak mohli Češi zapomenout na svoje levicové ideály, vždyť český národ byl vždycky levicový, na ideály, které s nadějí sledoval celý svět od dvacátých do konce šedesátých let 20. století. Jak je možné, že současné české elity jsou tak stupidně konzervativní?“ ptal se mne. A já mu musel odpovědět, že bohužel hloupě konzervativní je i současná česká levice, která si jen nalhává cosi o své radikalitě a pestrosti svých myšlenek. České strany, které samy sebe označují za „radikální“ jsou nejkonzervativnější a nejnehybnější. Radikální myšlení kulhá ve starém hávu.
Kromě jiného si také namlouváme, že všechno, co děláme, děláme pro blaho svých dětí. Ale pocítily nějak děti narozené v 30. letech 20. století tehdejší finanční krizi? Vždyť své životy prožily v úplně jiném světě. Jak pocítily děti narozené ve 40. letech válku? Jak pocítily děti narozené v 50. letech politické procesy nebo měnovou reformu? Jak pocítily děti narozené v 70. letech normalizaci? Fráze o blahu našich dětí jsou lživé. Naše děti budou mít svoje dějiny, svůj svět, který si zařídí bez pomoci rodičů. Bludy o blahu našich dětí slouží těm, kteří se jimi ohání a myslí přitom především na sebe. Jediné, čím můžeme našim dětem pomoci, je zpráva, kterou jim o našem světě zanecháme. Značnou část této zprávy by mohla, vlastně měla tvořit literatura.
Bohužel ze spisovatelů se dnes stala nejfrustrovanější česká elita, která se lituje, protože jí nikdo nenaslouchá a naslouchat nechce. Mají ale spisovatelé co říct? Umí říct, co by chtěli? Není pravda, že se spisovatelé zpronevěřili svému poslání a tím pádem sami sebe odsoudili do bezvýznamnosti? Potěšit nás může pouze skutečnost, že se tohle netýká jen českých spisovatelů. Na letišti v Dubaji si můžete koupit sbírku Básně z pouště od ropného magnáta a dubajského emíra šejka Mohammeda bin Rašíd Al Maktúma. Pochvalný doslov ke knize napsal sám Paulo Coelho. Téměř jistě ho nenapsal jen z čistého obdivu k šejkově poezii, nýbrž za petrodolary. Prostě spisovatele si dnes lze koupit.
Při hledání pravd i lží nemůžeme spoléhat na vědce, na filozofy, už vůbec ne na naše politické a ekonomické elity. Při hledání pravdy nám přes všechna zklamání, která provází spisovatelský stav, může pomoci literatura. Musíme dát literatuře přece jen ještě šanci a doufat, že spisovatelé se pochlapí a jejich hlas bude mít váhu. Literatura, přestane-li se litovat a dělat ze sebe otloukána, přestane-li podlézat, má moc usvědčit všechny, kteří dělají pokusy na lidech, má moc porazit postmoderní všednost a parodii, nevzdělanost a prázdnotu!
Spisovatelé, kteří mají pro strach uděláno, jsou podle mne v Unii českých spisovatelů. Je jich tady hodně. Jsem rád, že mne zvou mezi sebe. Přeji jim, aby ve své práci vytrvali. To, že jsou veřejně pranýřováni, nebo ještě častěji umlčováni, naznačuje, že oni skutečně mohou přispět k odhalení pravdy a lži v nás.
Autor: MICHAEL DOUBEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |