Ještě na začátku dubna mi psal, že jeho žena Olga našla ve sklepě mírně plesnivý Orlí dvůr, že je už přepsán na PC a vyjde; já se to bojím číst, poznamenal vždy na své texty přísný auktor, spíše se podivující než radující nad novou vlnou čtenářského a nakladatelského zájmu o něho, která se zvedla v posledním roce bez ohledu na hlas, že je tu přeerbenováno. Chystal jsem se, že napíšu větší článek o četných čerstvých reedicích jeho knih a že teď na jaře spolu projedeme východočeská místa jeho života a příběhů a já se ho konečně vyptám na pár jeho vždy dříve zamluvených tajemství i dat, než dokončím knížku o něm; místo toho nezbývá než napsat nekrolog: smrt vzala Václava Erbena mně a hlavně české kultuře ve velikonočním čase stejně jako o Velikonocích před pětačtyřiceti lety Nezvala.
   Měl jsem to štěstí, že jsem ho poznal už v době, kdy se absolvent divadelní dramaturgie a rozhlasové režie na DAMU po krátkém čase v ostravské pobočce Čs. rozhlasu a po dvouleté vojenské prezenční službě na jižní Moravě rozhodl pro riskantní pokus věnovat se především psaní prózy, tedy v čase autorského kuklení. První prózy (zmíněný už Orlí dvůr a povídkovou knížku Adéla) vytěžil z drsného severomoravského pohraničí, přijali jsme je jako slibný objev k vydání v Krajském nakladatelství Olomouc, ale bez ohledu na záštitu samého Jana Drdy nakonec nevyšly: na svou dobu se příliš odvážně dotýkaly dobových tabu v životě člověka a společnosti. Vyjdou (snad) až dnes.
   Mezitím Václav Erben napsal úctyhodnou řadu knih, z nichž psychologické sondy si zjednávají větší čtenářskou pozornost až teď, nadlouho zastíněny detektivní sérií s elegantním kapitánem Exnerem a také historickými romány, především fiktivními Pamětmi českého krále Jiříka z Poděbrad. Nemá smyslu zatěžovat nekrolog výčtem titulů, dílo Václava Erbena se drží v povědomí českého kulturního čtenáře i navzdory drtivým tsunami komercionalizace, která se věru neohlíží na hodnoty. Zato nelze nezdůraznit a neocenit příklad, který dává dnes už odkaz Erbenův; ten usvědčuje ze lži všecky možné teorie o zcela nepřekonatelné propasti mezi vysoce hodnotnou tvorbou pro zasvěcence a víceméně průmyslovou produkcí pro tržně zajímavé stádo konzumentů. Během necelého roku jsem nyní přečetl znovu celého Václava Erbena včetně jeho textů, které zůstaly jen v časopisech (a zčásti zas i to, co je dosud v rukopise), a užasl jsem nad podivuhodnou jednotou jeho díla: v jeho próze psychologické je vždy klíček, z jakého by vzešel snadno detektivní román, v jeho detektivkách (ale i psychologických povídkách) se hlásilo velmi důrazně hluboké zasvěcení do českých dějin, které pak vytrysklo v knihách, jimiž Erben přispěl velmi podstatně k udržení vysoké úrovně české prózy historické.
   Všecky tři hlavní proudy Erbenova díla pojí pod tónem někdy rozmarným (jímž se to dílo podílelo na ptákovinách šedesátých let, i později s nimi souznělo a vyvrcholilo ve dvanácti mystifikačních moderních pohádkách o strašidlech) smělé tázání a pronikání pod povrch povah i historických dějů, a to bez ohledu na ustálené nazírání i způsoby. Mimořádná, někdy až nadrzlá zvědavost i odvaha vidět jinak, než je zvykem, umožňovala kapitánu Exnerovi řešit jeho případy a spisovateli Erbenovi vždy znovu svádět čtenáře k přemýšlení a průniku pod klamavé zdání na tvářích současníků i v tradování dějin. V tom Václav Erben trvá a přetrvá vše, co za svou slávu na jednu sezónu vděčí reklamě.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]