Před nadcházejícími parlamentními volbami na nás ze všech stran dotírají úvahy méně i více zasvěcených osob o českém politickém spektru, o pravici a levici. Spekuluje se, kolik poslaneckých křesel obsadí levicoví poslanci a kolik ostatní. Nebudu se věnovat tomu, co je na první pohled jasné, tomu, že většina úvah a pojednání je povrchních a poplatných době. Můj zájem míří ke slovu levice a k těm, kteří se skrývají pod jeho střechou, k těm, kteří jsou reprezentanty a voliči levice. Kdo toto slovo zosobňoval dřív a kdo nyní? Kdo vytvářel a vytváří obraz tohoto slova? Ke konkrétním tvářím a osudům se dostat nelze, ale podrobnější prozkoumání možné je. Vezměme tedy mikroskop, položme levici na sklíčko a zaostřeme. Zkusme též zaostřit sami na sebe, ať už své místo spatřujeme na kterémkoliv místě pravolevé stupnice. Nesnažme se naše nálezy jakkoliv vykládat, pokusme se jen správně popsat, co vidíme. Možná budeme překvapeni, že se ve skutečnosti nacházíme úplně jinde, než si myslíme.
   Na levici, mluvím nyní o jasně vymezené levici, nikoliv tak zvané levici, lavírující ve skutečnosti kolem politického středu, pozoruji čtyři výrazné skupiny osob. Ta první je nepočetná, zato však padne okamžitě do oka. Je oděná do zářivě rudé a dovede ztropit pořádný rámus. Ve své rétorice je radikální, ráda by současný řád převálcovala a smetla z povrchu zemského. Ale síly na to nemá a troufám si říct, že v budoucnu, kam jsme dnes schopni dohlédnout, je ani mít nebude. Myslím, že vzdorovité bušení hlavou o zeď, kterým se radikálové prezentují, jejich zavilí odpůrci dokonce vítají, nedělajíce z komára velblouda, nýbrž hydru, která by mohla zemi uvrhnout do skanzenu severokorejského typu, i když to samozřejmě není pravda. Radikálové jsou radikály iluzí, nikoliv skutečnosti. Většinou jde o mladší lidi. Jak jinak. Jenomže kolik lidí v mládí hlásalo ostře levicové názory a kolik z nich příslušelo k levici i v pozdějším věku? Kde jsou dnes západoevropští revoltující studenti z konce 60. let? Jsou z nich byznysmeni, hmotně zajištění občané nebo politici, kteří svá studentská léta totálně vymazali z paměti.
   Druhá skupina je početnější, zato však už ne tak křiklavě rudá. Svoji rudou dokonce skrývá. Na veřejnosti se ukazuje méně a většinou jen tiše šeptá, jaké to bylo za minulých dob krásné. Tato skupina se stává razantnější pouze tehdy, sejde-li se čas od času na jednom místě víc jejích příslušníků. Je to skupina nostalgie, skupina osob zhrzených, náležitě nedoceněných, zapomenutých, skupina těch, kteří něco s elánem a nadšením budovali, aby se jim za to posléze vysmály i jejich vlastní děti. Nejsou zlí, nejsou závistiví, je jim jen smutno, že vše, o co se snažili a pro co poctivě pracovali, bylo s posměchem rozbito. Mají obavy, že ztratili bezpečí, které jim předchozí systém nabízel, že byli vyhnáni z ráje do světa, jenž je nechce a kterému nerozumí.
   Třetí okruh levičáků tvoří osoby považované, snad mylně, snad správně, za levicové intelektuály. Jde o salonní debatéry, kteří možná rozeznávají nespravedlnosti naší doby, kteří hovoří o neudržitelnosti současného ekonomického a politického řádu, ale jimž tento řád v podstatě vyhovuje. Dává jim slušnou obživu, mají dům, nové auto, mohou cestovat a poznávat tak všechny nespravedlnosti na vlastní oči, ale nikoliv zažívat je na vlastní kůži, mají před sebou slibnou kariéru a mohou navíc, právě díky dnešnímu stavu věcí, také o čem mluvit. Jsou levičáky možná proto, aby zahnali špatné svědomí a vědomí, že jiným lidem je špatně, aniž by to bylo vinou těch mužů, žen a dětí, aby měli pocit, že podávají pomocnou ruku nešťastníkům.
   A pak jsou zde lidé, kteří tvoří jádro levice, kteří vedou životy lidí patřících nalevo. Těch je sice nejvíc, dokonce bych řekl, že netvoří pouze většinu lidí levicového smýšlení, ale že tvoří většinu celé společnosti, avšak musíte si na ně správně posvítit, abyste je mohli pozorovat. Utíkají vám, přemísťují se sem a tam, těkají, rozptylují se napříč celou společností. Mnozí z nich netuší, kde vlastně stojí. Stále se jich většina vyhýbá pokusům aktivně zasáhnout do společenského dění, i když s nimi doba smýká, vysává je, staví do role námezdných pracovních sil, flexibilních nástrojů, lidí, na jejichž vzdělání, kvalifikaci a přání se nehledí, ignoruje se jejich spojení s konkrétním krajem, který přitom milují, ale z nějž jsou vykořeňováni. Mocipáni jim mažou med kolem úst, zaměstnávají je banalitami, nastavují jim falešná zrcadla, rozdmýchávají mezi nimi sváry už při prvních náznacích jejich sjednocování a uvědomování si vlastního postavení a síly, a převlékají je do zelených, modrých, žlutých nebo oranžových šatů, jen aby nikoho nenapadlo, že je i rudá, nebo aspoň červená.
   Levici tvoří i další skupiny, skupinky a jednotlivci. Tato část levice už ale není tak nápadná nebo tolik početná jako skupiny, které jsem uvedl. Nebudu se jí probírat. Důležité je naopak připomenout, kdo už se k levici, tedy především opět k té jasně vyhraněné, naštěstí nehlásí. Nehlásí se k ní ti, kteří k ní lnuli pouze ze zištných důvodů, jejichž jedinou pohnutkou byla touha po majetku, moci, vlastním prospěchu. V dobách, kdy levice vládne a drží otěže veškeré moci, se k ní tulí a slibují jí věrnost na věčné časy. Ve skutečnosti ji poškozují a hyzdí. Mluví-li se dnes o levičácích a komunistech jako o vychytralých lenoších, činorodých hlupácích, sobcích bez skrupulí, géniích průměrnosti, závistivých parazitech a tyranech, pak se ve skutečnosti mluví o lidech, kteří levicové názory nikdy neměli, kteří se k jediné vládnoucí straně před rokem 1989 vinuli prostě proto, že ji potřebovali k dosažení privátních cílů, k uspokojení vlastní nenasytnosti a touhy po slávě. Velkou chybou vládnoucí strany bylo, že tyto lidi přijala, že se jich nedokázala zbavit vlastními silami, že je nevnímala jako rakovinu, nýbrž snad dokonce jako známku zdravého růstu. Opravdová levice by tak měla 17. listopadu 1989 blahořečit přinejmenším proto, že je zbavil těchto tasemnic a škrkavek. Jakmile totiž tasemnice a škrkavky zjistily, že si na ekonomických a politických dobrotách najednou pochutnávají jiní, rychle přelezly do jejich střev. Ti, jimž komunistická strana, nutno dodat, že vlastní naivitou a hloupostí, pomohla k ekonomické moci, kteří ji přitom pouze diskreditovali, kteří dnes tvrdí, že se snažili reálný socialismus zničit zevnitř, ji opustili. Dnes na levici sice plivou, protože tohle je právě výhodné, avšak jejich plivání už jí ublížit nemůže. Naopak, může ji posílit. Komunistická strana má nyní v tomto ohledu jednu nespornou výhodu, srovnáme-li ji se všemi ostatními politickými stranami. Jejími členy a sympatizanty zůstali pouze lidé se zřetelným a ryzím pohledem na současnost, lidé, kteří se nepřetvařují, žádní političtí turisté špacírující od občanských k sociálním demokratům a nazpět, aniž by bylo někomu nápadné, že nemají pravicové nebo levicové názory, že jsou amorfní, že jejich jediným světonázorem je touha přiživit se, dobře se napapat.
   Právě věční příživníci se přitom, aby odvedli pozornost od sebe samých, snaží malovat pokřivený portrét typického obyvatele socialistického Československa. Ten člověk byl prý neschopný, zlodějíček, nechtělo se mu pracovat, byl to navíc udavač, nenáviděl úspěšné lidi a kdovíco ještě. Osoby, které dnes takovýto portrét vytváří, si nejsou vědomy, jak dobře je vidět, že to, co vydávají za tvář druhých, je jejich vlastní podobizna.
   Pohled na svět se může u každého z nás vyvíjet a měnit. Ale každá radikální změna názoru, mající původ ve změně okolního prostředí, je podezřelá. Můj dědeček, jenž se narodil ještě za vlády císaře pána, svůj názor na svět neměnil ani za války, ani po ní, ani po roce 1948, ani po roce 1968 a ani v roce 1989. Neměnil jej, ani když byl členem KSČ, ani když ji za normalizace opouštěl. Zaslouží si takový člověk odsouzení, nebo úctu, i když jeho názor nesdílíme? Samozřejmě úctu. Té ale lidé, kteří dnes mají možnost své záměrně pokroucené výplody oficiálně prezentovat, schopni nejsou. A přitom si myslím, že vůbec nejde o představitele většiny národa.
   Chyba, že takovýto obraz levice stále přetrvává, je i v levici samotné. Ona je značně heterogenní a její jednotlivé skupiny se čas od času osočují a vedou malicherné spory. A jako celek se stále nevymanila z defenzívy. Kdo by jí v takovéto situaci měl pomoci najít jednotnou řeč při zachování celé pestrosti tohoto hnutí? Kdo by ji měl inspirovat a učinit ji přitažlivější pro veřejnost? Mezi jiným i literatura a kultura. Postavení současné české literatury a vůbec celé kultury je však žalostné. Smutný je především její postoj nejen k našemu dnešku, ale i k minulosti a budoucnosti. Naše levicové umění si sice většinou zachovává kritický a svěží pohled, nicméně prokládá jej pláčem a neplodným hořekováním. Lituje se, že bylo zavřeno do ghetta, že je ve finanční tísni. Ostatní umění sice tak velkým finančním nedostatkem netrpí, ale v ústraní je v podstatě také, i když někteří jeho představitelé si naivně myslí, že za pochlebování se budou hřát na výsluní. Jenomže i ti tvůrci, kteří se snaží dnešním mocným podbízet, jsou na okraji jejich zájmu. Kultura, která je v opozici k současným pořádkům, se navíc podle mne zbytečně zaměstnává sháněním a zveřejňováním důkazů o tom, co ten či onen dnes protežovaný umělec a pán dělal dřív, jaký to byl svědomitý svazák a straník. Ať je nechá plavat. Ať raději pátrá po nových obzorech.
   Nezbývá než doufat, že kvalita a pravda se rázně prosadí i přes reklamní a šoubyznysové protiútoky. Zatím to tak vždy v minulosti bylo. Tedy proč ne i teď. Velké umění produkují jen tvůrci stateční, neústupní a nepodplatitelní. Básníci, prozaici, malíři, dělníci, inženýři, doktoři a vůbec všichni lidé, nevzdávejte se a nepodléhejte! Jen tato cesta vede do výšin.
   Tak tohle vidím v okulárech mikroskopu, když zaostřuji na levou část svého preparátu. A jaká jsou vaše pozorování?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]