Přirozeným doplňkem fotodokumentace ve Fučíkově Reportáži, psané na oprátce (vydané naposledy v Ottově nakladatelství, 2008) je prohlídka Pečkárny, odkud gestapo po dobu šesti let řídilo teror proti českému národu, v bývalém Petschkově paláci (nyní sídlo Ministerstva průmyslu a obchodu v ul. Politických vězňů 20 v Praze 1). Nárok na restituci budovy potomka německého průmyslníka a finančního magnáta zůstal nenaplněn. Československý stát totiž bankovní palác koupil, jak několikrát při zahájení prohlídky k letošnímu 105. výročí narození Julia Fučíka několikrát zdůraznil průvodce Ing. Emil Kulfánek, tajemník Krajského koordinačního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu o.s. V závěru prohlídky upozornil Ing. Kulfánek i na nedávný zápis jednoho z potomků rodu Petschků v pamětní knize Pečkárny. Výklad i listování v knize mimořádně zaujalo osmadvacetiletou angličtinářku-franštinářku Tatjanu Gresserovou z Omska, vnučku mých dávných sibiřských přátel. Opakovanou návštěvu Pečkárny jsem uvítala právě kvůli ní. Doma prý nikdy dříve o Fučíkovi nic neslyšela. Zato v Praze byla dočista v tranzu. V Pečkárně například postrádala Reportáž v posledním úctyhodném vydání. Proč prý tam není kvůli cizincům také vydání v angličtině z nakladatelství Orego (2000), které si obratem přečetla. A užasla! Po návratu do Omska mi napsala obsáhlý dopis, z něhož cituji:
   »Spolu se mnou letěly z Prahy do Omska také dvě ženy - v Praze byly v téže době jako já. Vyprávěly mi, co za ten týden stihly. Prý nějaké exkurze a obchody. Já jsem jim vylíčila gestapácké řádění v Pečkárně, mluvila jsem o knize Julia Fučíka, o Rusalce v Národním divadle, o koncertě na Výstavišti, o expozicích v Národním muzeu, o výstavě Mikoláše Alše, o setkání s Marií Zábranskou a o jejích obrazech, o Klementinu, Loretě - Loreta se mi velmi líbila... Ukázalo se, že ty dvě turistky nic z toho nepoznaly a hned že prý se vrátí zpátky, aby dohonily zameškané... Nejvíc je překvapila Pečkárna a fotografie, které jsem si tam mohla udělat. Mít snímek Hitlera na Pražském hradě v době II. světové války, to se hned tak nevidí! Jsem Vám velmi vděčná. Bez Vás bych toho tolik neviděla a tolik bych se nedozvěděla... Největší dojem na mne udělala Fučíkova kniha. Už jsem si ji v ruském překladu stáhla z největšího knižního portálu www.lib. Je to vydání z roku 1977, takže asi cenzurované. Po anglické variantě se mi ruský překlad zdál divný. Ale snad si to bude chtít přečíst někdo z mých známých. Vyprávěla jsem Vám o seznamu literatury, co jsem si sestavila z ruské, anglické a americké beletrie a poezie, a také z kulturologie, psychologie, historie a filozofie... Je to takový nějaký výběr toho, co by měl znát kulturní člověk. Doporučuji takový přehled ve svém okruhu. Společně si četbu doplňujeme a korigujeme. A pokaždé debatujeme o přečteném a vyměňujeme si knihy. Teď do seznamu zařazuji i Fučíka a Jana Nerudu, ale Nerudu se mi v elektronické podobě ještě nepodařilo najít. Podívám se po obchodech. A Julia Fučíka se budu snažit najít právě v takovém vydání v angličtině, které jsem četla u Vás.«
   Tánina babička Nina mi telefonovala, že celá rodina shání na internetu a po obchodech učebnici češtiny. Je možné, že její vnučka naučí dvouletou pravnučku žvatlat česky a že se tu záhy i s manželem objeví? To mě těší. Mám ráda zvídavé návštěvy.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]