Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin

   Čtyřicetileté období socialistické orientace Československa je už dvě desítky let vystaveno velké a kritické pozornosti. Zabývají se jím nejen historici, ale i umělci nebo početní pamětníci, o jejichž cenná, třebas subjektivně zabarvená vzpomínání je u veřejnosti nepochybně výrazně větší zájem než o závěry profesionálů, které by z principu měly být vědečtější, objektivnější a tudíž i pravdivější. Ono to ale ani tady zpravidla neplatí, skutečnému vědeckému poznání často brání převládající chybné metodologické východisko, kterým je zaujatý ideologický pohled, kterým zdaleka netrpí jen pracovníci nechvalně proslulého Ústavu pro studium totalitních režimů. Běžní občané, jejich většina, však s touto produkcí nepřicházejí téměř do styku, jejich pohled na minulost nejpodstatněji formují sdělovací prostředky, v největší míře pak televizní zpravodajství a publicistika. A je zřejmé, že k názorovému utváření lidí hlavně z mladé a střední generace dochází právě zde, a právě zde dostává onen punc jednoznačnosti, nezvratnosti, nezpochybnitelnosti.
   A jak pracuje tato televiznězpravodajská propaganda? Náhodně jsem si vybral malou ukázku z dílny moskevské zpravodajky České televize, několikaminutovou reportáž o výstavě výtvarných děl socialistického realismu. Na obrazovce se střídají různé obrazy, někdy díla zcela propagandistická, plakátová, jindy to jsou pozoruhodné vhledy do dobové reality od nesporně talentovaných autorů. Mezi tím se mihne několik mluvících hlav organizátorů výstavy, ale i prostřihů na proslulá světová díla impresionismu či kubismu. Obrázky se střídají a k tomu běží tento text, který jsem celý zachytil doslovně: „Svářeči u strojů, práce a oslava režimu. Socialistický realismus byl oficiálním uměleckým směrem Sovětského svazu dlouhých šedesát let. Do Stalinovy smrti se cokoli jiného považovalo za kontrarevoluční, neposlušní autoři končili v gulagu na Sibiři. Přesto není všechno jen bezcenný brak vyrobený na státní zakázku. I mezi sovětským uměním se najdou díla, která znamenají víc než jen propagaci komunistických hodnot, například tahle výstava ukazuje malby a grafiky leningradských umělců z padesátých až sedmdesátých let. Na první pohled běžné motivy ze života proletariátu, autory ale ovlivnily směry, které sovětský režim považoval za buržoazní a za zvrhlé – impresionismus, kubismus, avantgarda. Koncem padesátých let se situace uvolnila a výběr stylů byl svobodnější, v sedmdesátých letech se umění rozdělilo na oficiální a neoficiální, byl tu silný vliv avantgardy a návrat k některým formám individualismu. Ve skutečnosti to byl obrovský průmysl s tisícovkami umělců a mezi nimi pár skutečných talentů. Nové galerie se je snaží objevit. Někteří umělci se ke své minulosti nechtějí znát, radikálně změnili styl a ukazují jen současné věci, které jsou evropštější a víc odpovídají dnešní kultuře. Mladým Rusům už socrealismus nic neříká.“
   Informace z Moskvy byla zřejmě míněna pozitivně, jako příspěvek k diskusi o minulosti, která má i některé, dnes opomíjené lepší stránky. Nicméně zpráva obsahuje i protimluvy, polopravdy, ale též vyložené nepravdy. Může to být bona fide, důvodem může být neinformovanost či malá znalost přibližovaných reálií. Možná by zpravodajka mohla přinést ještě jinou reportáž z Moskvy, kde by uvedla na pravou míru svoje tvrzení, že Sovětský svaz považoval za zvrhlé umění impresionismus, kubismus či avantgardní směry. Co třeba s kamerou navštívit Státní muzeum výtvarného umění A. S. Puškina? To se do dnešní podoby začalo formovat krátce po říjnové revoluci na základě dekretu o evidenci a ochraně uměleckých památek, který vedl k převedení soukromých sbírek do centrálních depozitářů. Následoval dekret ze září 1918, který zakazoval vývoz uměleckých a historických památek do zahraničí. Už v roce 1924 byly v tomto muzeu otevřeny nové výstavní sály, v nichž byla instalována stálá expozice cenných děl světového malířství, částečně obohacená významnými dary z petrohradské Ermitáže. A obohacování zdejších sbírek se v dalších letech ještě zintenzivnilo, součástí neobyčejné expozice je i rozsáhlá kolekce autorů významných evropských malířských škol počínaje italskou renesancí a konče francouzskými impresionisty a postimpresionisty. Najdeme tu Botticelliho, Rembrandta, van Dycka, Rubense, Edouarda Maneta, Clauda Moneta, Renoira, Degase, Cézanna, Van Gogha, Gauguina, Matisse či Picassa. A toto muzeum je už téměř devadesát let (snad jen s přerušením za války, kdy byly obrazy ukryty v Novosibirsku) dennodenně obléháno davy uměnímilovných Moskvanů i cizích návštěvníků města.
   A jiná reportáž moskevské zpravodajky by se třeba mohla věnovat oné, pro Sovětský svaz prý buržoazní a zvrhlé avantgardě. Protože právě tady, v Rusku, byl jeden z jejích hlavních domovů, tady se narodily konstruktivismus, imažinismus a další směry, bez myšlenky revoluční proměny světa by tehdy nejspíš nebylo úvah o revoluční přeměně literatury a umění. A jen tak mimochodem, i socialistický realismus byl zpočátku brán jako jeden z avantgardních uměleckých směrů, předtím než se roku 1932 stal oficiálním směrem sovětské literatury a umění. V době neobyčejného myšlenkového kvasu, kdy se formulovaly jeho teoretické předpoklady, byl označován různými pojmy – třeba sociální realismus, proletářský realismus či nový realismus. Jeho teorie se vyvíjela, jeho pojetí v průběhu doby kolísalo mezi velice úzkým a širokým vymezením, zpravidla podle toho, jak se měnily společenské podmínky. Umění samo došlo mnohdy mnohem dál než sama teorie, a ta se mu snažila dodatečně přizpůsobit, aby mohla zahrnout i díla, která původní strohý rámec překračovala.
   Tyto skutečnosti žel zcela vytěsnila i výstava Socialistický realismus, uskutečněná před časem v pražském Rudolfinu. Vystavené exponáty provázela obrovskými zvětšeninami různých citátů na zdech výstavních sálů, mezi nimiž ovšem chyběly ty skutečně teoretické, které by hlouběji objasnily fenomén. Místo nich tu byly citáty z úst dobových politiků, ve kterých byl pojem socialistického realismu zpravidla zredukován na účelovou ideologickou frázi. A když k tomu přidáme výběr exponátů, mnohdy docela dobře přiřaditelných k tradičním směrům, mezi nimiž však měly přehnané místo dary poskytnuté stranickým a vládním činitelům pracujícími, vidíme, že ani tady nešlo o snahu v historických souvislostech tento proud v umění pravdivě a neideologicky vyložit. Teorie socialistického realismu totiž tyto kultovní produkty, zpravidla bez jakékoli umělecké hodnoty, které jsou spíš výrazem úcty a citů, kterými lidé zahrnovali své přestavitele, za umění ani nepovažovala. Podobné předměty najdeme i v Muzeu T. G. Masaryka v Lánech a nevšiml jsem si, že by je někdo považoval za projevy nějakého podezřelého uměleckého směru. A ve stejném muzeu nás možná překvapí i kultovní obrazy Masaryka promlouvajícího na svých cestách po republice k davům lidí. Všechny značně, o několik hlav přečnívá svou výškou, jde o jeho nepochybné zbožštění, obrazy jsou v mnohém podobné plakátovému umění z padesátých let oslavujícímu genialitu a velikost tehdejších státních představitelů.
   A na závěr ještě poznámku: Před několika týdny jsem na Ben Gurionově letišti v Tel Avivu procházel hlavním koridorem do odletové haly. Část této cesty lemují plakáty, vystavené k devadesátému výročí počátku nové migrace do Palestiny. Autory jsou vesměs izraelští tvůrci zvučných jmen, zejména imigranti z Ruska a někdejších sovětských republik, z Německa a Polska, z nichž někteří navázali na avantgardní výtvarné směry. Plakáty propagují přistěhovalectví do země, budování kibuců, zúrodňování pouště, od roku 1948 pak zejména touhu po nezávislosti, budování samostatného státu i potřebu obrany země proti vnějšímu nepříteli. Obsahově i výtvarným pojetím mají blízko i k naší plakátové tvorbě ze stejného období. Plakáty budou na frekventovaném místě mezinárodního letiště vystaveny celý rok. Pokud by si tuto podobu výtvarného umění Izraelci nepovažovali, ale nějak se za ni styděli, zřejmě by ji nevystavovali na místech, kterými za tento jediný rok projde téměř 6 milionů cestujících.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]