Mám rád, když je někdo přímo odněkud, pravil dobrý voják Švejk. Pětadvacetiletý právník Marek Řeháček dvěma sličnými brožovanými publikacemi potvrzuje, že je z Hrádku nad Nisou.
   Obě dílka nejsou rozsahem nijak velká. První má titul HRÁDECKO - KRAJ SKAL, PELYŇKU A VĚTRNÝCH MLÝNŮ, druhé má dokonce kapesní formát, jmenuje se HASIČSKÁ KNÍŽKA Z HRÁDKU NAD NISOU. Obě přitažlivě popisují českou stranu Trojmezí, tedy kraje, kde se jako do klínu sbíhají hranice Čech, Polska a Německa.
   Kdo mezi Jizerskými a Lužickými horami nebyl, dostane chuť jejich podhůří navštívit, a kdo tam žije, pozná, jak dosud chodil s klapkami na očích.
   První knížku, která má šedesát stran, Řeháček považuje za "velmi krátkou, kratičkou jako letní noc" a v omluvence, proč ji napsal, praví: "Bylo mi tak trochu smutno, že tato nádherná krajina leží na okraji zájmu všech lužickohorských a jizerskohorských průvodců a vlastivěd".
   Druhá knížka jenom zdánlivě mapuje "pouze" historii 130 let českých a německých hasičů v Hrádku nad Nisou, kde se v neděli 15. května 1870 při dechovce místních ostrostřelců sešli muži v uniformách získaných za babku z vojenských zásob rakouského eráru. Když učinili zadost jistým formalitám pro založení spolku, v hostinci snědli slavnostní oběd a vypili pivo. Vše si každý sám zaplatil, aby - jak poznamenal kronikář - "snad někoho nenapadlo, že hrádečtí hasiči jsou nějací vyžírkové". Ovšem na schůzi v roce 1938 už Čechům pivo zhořklo, protože kdosi z Němců nadhodil, že by z hasičského sboru měli zmizet "i ti dva poslední". Velitel sice byl proti, vždyť v boji s ohněm nerozhoduje národnost, ale nakonec pánové Zárybnický a Mazurkovič museli potupně odevzdat uniformy a přilbice a smutně se vytratili.
   Tak a podobně je popisována složitá historie tohoto městečka přes dějiny hasičského spolku. Se smyslem pro pravdu, spravedlnost padni komu padni a humanismus, pokud jde o obsah, se smyslem pro malý detail v širokém celku, pokud jde o formu. Nechybí přitom nadhled a laskavost.
   Ještě větší kus svého srdce a zvláštní literární licenci Řeháček vložil do citovaného průvodce Hrádeckem, kraje, v němž už v dětství "nacházel hřiby bílé jako sníh", kde Tulení skála má natolik bělostný pískovec, že "za modrého nebe připomíná arabské stavby z nejteplejších krajin světa", kde je tolik starých hraničních patníků jako nikde jinde.
   Pokud jde o lidi, jedinou slavnou osobností tohoto kraje podle Řeháčka byl mydlář Jan Schicht z Rynoltic. Neproslul ničím menším než vařením mýdla s jelenem. Jiní velikáni tudy jen kráčeli. Kdysi dávno Markéta Lazarová. V listopadu 1620 na útěku "zimní král" Fridrich Falcký. V roce 1813 Napoleon. Sto let tu schovávali dřevěnou židli, na níž - jinak než na Heleně - spočinuly jeho hýždě.
   Jako v dobrodružné knize budete číst o průsmycích, jimiž se pašovalo z Žitavy do Čech koření, cukerín, látky, kořalka a po Bílé hoře i kacířské knihy.
   Dozvíte se, že v tomto kraji se dochovaly už jenom dva kamenné kruhové větrné mlýny, ale ještě pořád je možné v Chotyni přejít přes Nisu po mostě "zastřešeném hnědavými prkny, nasáklými vodním pachem".
   A dozvíte se, kde stojí pomník první oběti prusko-rakouské války, jakéhosi uherského husara Czoma, který se 23.června 1866 "přes varování rozjel na koni proti nepříteli, zasáhla ho do břicha kulka, ale smrt ho brzy vysvobodila z těžkých bolestí".
   Hrádecko je krajem dlouhých vesnic, jimiž je prý "příšerně namáhavé procházet". Nevím, neprošla jsem ani jednou. Ale vím, že na cestu tímto krajem si do torny přibalím knížku od Marka Řeháčka s ilustracemi Petra Poldy. Dobře, že vyšla brožovaná!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]