Začátkem dubna obsadila česká fotografie pražskou výstavní síň Mánes. Byla to premiéra, otevírající první ročník veletrhu Prague Foto. Pořadatelé této zajímavé kulturní akce přišli s chvályhodnou myšlenkou: chtějí tento veletrh uskutečňovat vždy na jaře, každoročně. A titulek této poznámky je docela prozaický: 130 fotografů, zastupující všechny generace, se sešlo v Mánesu ve 30 zajímavých expozicích.
   Na veletrhu se fotografie nejen vystavovaly, ale i prodávaly. A tak ti, jimž se řada snímků líbila, se nemuseli spokojit jen s jejich prohlížením, ale mohli si je i zakoupit a to často přímo i od vystavujících umělců. A to od nejmenších částek až do sta tisíce korun.
   Fotografie, tak jako každé umělecké dílo, jsou nejen krásným malým obrázkem, ale především velkým obrazem své doby, kdy vznikaly, vznikají. Kdy jim jejich autoři vtisknou svéráznou, autentickou podobu. A tohle realistické umění, zachycující prózu i patos, poezii všedního dne i okamžiky slavnostního okouzlení, tváře i podoby nejen lidí, ale i věcí, se obracelo sugestivně k vnímavým návštěvníkům.
   V expozici aukčního domu Greisen (který mimochodem pořádá v pražském Lidovém domě v Hybernské ulici, kde sídlí, velmi časté rozsáhlé aukce nejen fotografií, ale i výtvarného a užitého umění) jsem si nad jednou fotografií od Josefa Sudka zavzpomínal. Jak jsem byl před několika desetiletími coby začínající novinář na vernisáži jedné z jeho výstav. A jak jsem se divil, že ten jednoruký fotografický kouzelník nás přivítal v obstarožní košili a starých vetchých kalhotech, které udržoval na sobě místo šlemi docela prostě různě zauzlovaným roztřepeným motouzem. A z této expozice - ne již vzpomínání, nýbrž současnost. Snímky Františka Dostála, fotografa, s nímž se tak často setkáváme na stránkách Obrysu-Kmene. Jeho fotografie prošly 1500 salony, kde získal řadu cen a obdržel mnoho čestných členství.
   A co... Ke každému jménu v dějinách fotografie bychom mohli připsat A co... Snímky Jaromíra Funkeho, Františka Drtikola, Václava Chocholy, Tarase Kusčynského. A další jména: Karel Ludwig, Karol Kállay, Tibor Honty, Karel Hájek, Erich Einhorn. Jména, jména. Kolik jsem jich jen poznal a potkal v novinách a v časopisech: Jaroslav Zima, Bohuš Novotný, Milan Ungr, Karel Mevald, Karel Sýs, Kamil Lhoták, Zdeněk Hrabica, Jiří Šlapák, Vladimír Žitný, etc.
   A přicházejí jména nová. Na veletrhu byla čtvrtina vystavujících do 35 let. Rozsáhlou expozici představovali např. studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Veletrhu se zúčastnilo několik galerií, např. Vltavín, Leica, Milennium. Byla tam i nakladatelství (např. Torst) či knihkupectví (Týnská). Představily a prodávaly řadu obrazových fotografických publikací.
   A byla celá řada fotografů, kteří na výstavě zastoupeni nebyli. Čas se nad nimi uzavřel. A přece to kdysi byla jména, jejichž snímky sjížděly rotačky ve statisícových nákladech novin, katalogů, časopisů. A někde - u koho a kde? - leží vpravdě miliony negativů jejich fotografií.
   První ročník veletrhu Prague Foto je příslibem, že i tato jména a jejich snímky budou znovu představeny současné veřejnosti. Protože tito umělci netvořili jen pro několik desetiletí svých životů. Vita brevis, ars longa...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]