Lze říci, že má cesta k Letu kočky počala už před 17 lety, kdy jsem se jako student gymnázia začal učit španělský jazyk. Byl jsem samouk. Brzy jsem si začal dopisovat s mladým Španělem Jaime Simónem Quintelou. Právě díky jeho dopisům jsem svoji španělštinu vylepšil. Jaime Simón ale po roce 1989 přestal na mé listy odpovídat. Jaime Simón byl komunista, kterého jsem zklamal, neboť jsem se nepostavil proti "zničení socialistického Československa". Komunista z kapitalistické země se rozzlobil na naivního svazáka z tábora socialismu. Už v této epizodě je možná něco z létající kočky, živočišného druhu, který popsali José Lezama Lima a Abel Prieto. Během studií medicíny jsem své základy španělštiny mohl dál rozvíjet díky dvěma Kolumbijcům, krajanům Garcíi Márqueze, studujícím se mnou. A právě během přátelství s nimi jsem udělal krok ke španělské a latinskoamerické literatuře, na jejímž konci stojí Prietova kniha.
   Když mi Karel Sýs román El vuleo del gato poslal a požádal mne, abych jej zkusil přeložit, o Abelu Prietovi a jeho díle jsem neměl tušení. Se španělským textem, jenž by se byť jen vzdáleně podobal kapitolám Letu kočky, jsem se do té doby nesetkal. Román se mi vůbec nepřekládal snadno. A myslím, že by se lehce nepřekládal i těm, kteří španělštinou vládnou mnohem lépe, než ji znám já. Správný význam velkého množství slov, zkratek a jmen jsem musel ověřovat ve velmi podrobných slovnících, nebo hledat pomocí internetu. Ryze kubánské výrazy mě přiváděly k branám zoufalství, než jsem se dopracoval k jejich pokud možno přesnému překladu. To, že jsem román téměř po roce, kdy jsem večery trávil nad jeho větami, přeložil, považuji za vítězství vůle, nikoliv umu a dokonalé znalosti španělského jazyka.
   Létající kočka mě vyzvala na souboj. Nechtěl jsem hodit do ringu ručník před časovým limitem. V tomto jsem obstál, i když kočka prskala a škrábala, knokautován jsem nebyl, ale o mém vítězství nebo prohře musí rozhodnout čtenáři.
   Doufám, že myšlenky románu jsem českým čtenářům předložil co nejméně zkreslené, že dílo přesahující hranice států a kontinentů, přesahující hranice různých společenských zřízení a literárních žánrů a mířící k rozporuplné lidské podstatě, k nevyzpytatelné lidské duši, k lidskému nitru, které není jen dobré nebo jen zlé, jen hamižné nebo jen skromné, dílo, v němž je vše, jež jako buněčné jádro nese informaci o životě ve všech jeho představitelných i nepředstavitelných podobách, naši čtenáři vychutnají stejně jako čtenáři originálu, i když nejde a ani nemůže jít o překlad doslovný. Snažil jsem se však originálu držet co možná nejpevněji. Pokud moje síly dovolovaly, pokoušel jsem se držet nejen přesného významu vět a odstavců, ale i autorova stylu. Své překlady citátů, objevujících se v románu v úvodu mnoha kapitol, jsem vždy konfrontoval s dostupnými českými překlady i s originálem, byla-li jím angličtina. Český text Letu kočky jsem nejdříve jen pro svoji potřebu doplňoval vysvětlivkami, které nakonec nakladatel ponechal i ve finální verzi českého vydání knihy.
   Závěrem své krátké vzpomínky na překládání Letu kočky musím poděkovat už zmíněnému Karlu Sýsovi, mimo jiné redaktoru knihy, a Františku Mandátovi z nakladatelství BMSS-Start, bez nichž by u nás Prietův román asi nikdy nevyšel. Musím poděkovat i své ženě, která mi odpustila, že jsem jí byl bezmála dvanáct měsíců po večerech s létající kočkou nevěrný.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]