Pod notně zavádějícím, protože zužujícím názvem 1989. PŘÍBĚHY ZDÍ vydalo brněnské nakladatelství Host koncem minulého roku překlad sborníku deseti povídek tematicky i uměleckou fakturou přesahujících omezení daná konotacemi názvu, jejž by někteří rádi četli povrchně jako „1989. Příběhy berlínské zdi“. Jak čteme na webových stránkách nakladatelství Host, byla kniha „původně vydaná italským nakladatelstvím a grafickým ateliérem Orecchio Acerbo (zaměřeným zejména na dětskou knihu), stala se bestsellerem loňského knižního veletrhu v Římě. Zásluhu na tom má působivá grafická úprava a ilustrace německého kreslíře Henninga Wagenbretha. Italská asociace nakladatelů udělila antologii cenu Italiano Aldo Manunzio za šíření evropské kultury a literatury.“
   Zdí přirozeně není míněno nosné zdivo domů a obydlí; jest to jiný symbol, téměř alegorické platnosti. Takových moc i majetek „vymezujících“ a prostor „svobody“ střežících zdí byly postaveny miliony, celé dějiny jsou dějinami zdí, palisád, opevnění, hranic, ohrazení, včetně vězení, koncentráků, front válek třeba nikdy nevyhlášených. Celá tzv. civilizace, včetně „zlosynů“, není ničím jiným než donekonečna opakovaným pobytem ve zdech, za zdmi či před nimi. Miliony a miliony zdí na naší planetě byly v dávné i nedávné minulosti postaveny vždy a výlučně jen z „dobrých důvodů“ tzv. bezpečnosti, ochrany, obrany před vnějším nebezpečím: dnešní svoboda pod uzamčením není ničím jiným. Autoři si dobře uvědomují, jak nás dosud svírá a „obklopuje labyrint nesmyslných zdí, které rozdělují lidstvo z rasových pohnutek, kvůli odlišné víře, kultuře i pro majetek“ (tato slova dokonce čteme i na přebalu knihy).
   Chce-li kdokoli analyzovat a interpretovat umělecké texty zde přetištěné, a dodejme, že velmi kvalitní, bude muset odhlédnout od politického zadání knihy. Kniha má cenu tím, čím vnější účelovost přesahuje, v uměleckém i v noetickém smyslu toho slova „přesahovat“, „transcendovat“. Nestala se pragmaticky naplněnou příležitostí pro staro/novou formu horlení, poučování a moralizování, což u esteticky příznakových textů tlumočících názory autorů, v případě „textů jako stanovisek“, nebylo nikdy tak těžké jako dnes. Doslovnost, polopatismus, klonované vzorce nejen lexikální kumštu pranic nesvědčí a náročný čtenář spíše odpustí nějakou tu slzu sentimentu a záchvěv happyendu než dutou frázi, kterou slýchá den co den v televizi a rozhlase a na kterou reaguje jediným slovem – „kecy“.
   Povídky mají modelový, místy až fantaskní rámec, jako by vytržené z širšího kontextu směřují k zobecnění, nadčasovosti, někdy až k pohádkové iluzivnosti, což je jejich nespornou předností. Vynikající ilustrace Henninga Wagenbretha vtiskují knize další podstatný rozměr, evokují totiž dětské naivistické vnímání prostoru a děje a svou reliéfností připomínají svět hraček z lega nebo dětský comics, a tak publikované texty včleňují i do kontextu literatury pro mládež – přirozeně že ono „pro mládež“ čtěme nikoli jako omezení, ale jako široké pásmo možností pro umělecké ztvárnění.
   Vánoční zeď francouzského prozaika Didiera Daeninckxe popisuje poslední okamžiky nejmenovaného diktátora v nejmenované zemi, vracejícího se ve chvílích „všeobecné radosti“ (s. 6) kamsi do světa vzpomínek na dávný prožitek dětského štěstí. Je pyšný na to, že dal ohradit svou zemi zdí, která „odrazovala mocné sousedy“ (s. 7). Aby se vyvaroval chyb svých předchůdců, vyslal před jejím vybudováním „své špióny k opevněné bariéře chránící Texas před mexickou chudobou.“ Někteří zvědové se plížili „zemí nikoho oddělující od sebe obě Koreje, umělými písečnými dunami vytvořenými na pomezí marocké pouště a také těmi mnohem staršími, jež v Habeši zanechal maršál Graziani“. Jiní lezli „do tunelů spojujících maličkou Gazu s egyptským Sinajem“. Další oddíl zvědů „prošel celou abecedou obranných linií: Dora, Maginot, Mareth, Morice, Siegfried...“ (tamt.). Coby její architekt nechal poté vystavět dokonale neprostupnou zeď, a jen infarkt způsobený malinkou krevní sraženinou (ve tvaru miniaturní cihličky) předčasně ukončil euforický nával štěstí pana prezidenta.
   Povídka I děti jsou civilisté, přetištěná z dílny německého prozaika Heinricha Bölla, nositele Nobelovy ceny v r. 1972, nás vrací do doby druhé světové války, kamsi za východní frontu, a přináší příběh zraněného německého vojáka, jemuž stráže brání opustit zdi lazaretu, „protože je to zakázaný“, (s. 14) a ruské dívenky prodávající za tři marky padesát „pusinky a máslové řezy, nadýchané věnečky a oříškové trojhránky, které se leskly olejem“ (s. 16). Nejen touha po sladkostech překonává v cizí „velmi ponuré zemi“ (s. 18) v čase vyhroceného násilí zdi německého lazaretu, i ty podstatně pevnější zdi „smyslu pro povinnost“ (s. 16) v hlavě strážného.
   Polská prozaička Olga Tokarczuková v povídce O muži, který neměl rád svou práci vypráví o pohraničníkovi, který „se dlouhá léta snažil svou práci vykonávat poctivě“ (s. 20), a přesto o jejím smyslu, o střežení státní hranice absurdně rozdělující napůl pole, lesy, horské vrcholy a potoky, imaginární hranice jinými bytostmi než lidskými ignorované, velmi pochyboval. Až když jednou narazí na skupinu běženců, „nemají pas ani vízum, ani nic, co by je opravňovalo tady zůstat“, v případě soudního řízení by byli „odsouzeni za nelegální překročení hranice a deportováni tam, odkud přijeli“ (s. 23), rozhodne se udělat to, co by udělat mohl a měl, tedy jim pomoci: nejen jim ukáže správný směr cesty, ale také je na určené místo doprovodí. „Pohraničník se cítil skvěle a poprvé v životě měl pocit, že by svou práci mohl mít rád“ (s. 26).
   Za nejlepší povídku sborníku lze považovat podobenství nazvané Žid z Andorry od Švýcara Maxe Frische, vedle H. Bölla klasika německy psané literatury 20. století. Na necelých dvou stranách knihy (jde o nejkratší prózu svazku) vypráví příběh o muži, kterého všichni považovali za Žida, a podle toho se k němu chovali. A hle, jak jim všechny předpoklady skvěle vycházely: „Očividně měli pravdu. Očividně neuměl milovat, ne v andorrském smyslu; měl horkost vášně, to nepochybně, navíc chlad svého rozumu, jenž byl považován za neustále připravenou tajnou zbraň jeho touhy po pomstě; chyběla mu citlivost, to, co rozum a vášeň spojuje; chybělo mu, co bylo zjevné, teplo důvěry. Setkání s ním bylo podnětné, to ano, ovšem nikoli příjemné, nikoli vřelé.“ (s. 30) Tyto a další zjevné nebo skryté Pravdy, o nichž se nediskutuje, tedy antisemitské předsudky, živené nejen v německé společnosti hitlerovské éry, byly paradoxně doprovázeny pohoršením „nad těmi, kteří jej zavraždili“ (s. 32), a ještě více nad způsobem vraždy, nad oním „jak“, protože si na něho nikdo z liberálně a pokrokově uvažujících obyvatel Andorry vlastně nestěžoval, přesněji: „jim nechyběl“. Až po jeho potupné smrti zjistili překvapení Andořané, že onen muž byl nalezenec a podle později objevených rodičů „byl Andořan jako my ostatní“. V pohledu do zrcadla s úděsem zpozorovali, že „mají rysy onoho Žida“. Závěrečný odstavec má povahu spíše kazatelskou, z našeho pohledu až zbytečně doslovnou, když skvělou pointu dobře vystihuje právě motiv onoho zrcadlení v novodobém „Obrazu Dorianů Grayů“, vlastně „Andořanů“.
   Ruská autorka Ludmila Petruševská nechává ve své alegorické povídce Bílá Zeď promlouvat – přirozeně vedle vypravěče – jen dva subjekty, a to pyšnou, hrdou a bytím „znormálněnou“ Zeď, a potom strom, který je svědkem její arogance. Arogance „záštity světa“ (s. 36), bez níž „nebylo by nic“(s. 40), jak Zeď tvrdí, protože je „věrná svému svatému poslání“, tedy střežit „tajemství života“ (s. 37). Ale protože do ní pravidelně vchází více lidí, než kolik ji opouští, nejde patrně o nic jiného než o Zeď vězení, jak se strom dovtípí. Lidé na ni útočili, vyhazovali ji do povětří, její tvář zjizvili, dokonce ji i bořili, ale „potom ji zase opravovali, látali a natírali“ (s. 34). Vždyť jde o zeď čestnou, svatou, bílou. Bílou carskou, rudou stalinskou nebo modrou – „demokratickou“?
   Italský prozaik Andreo Camilleri píše O člověku, který se bál lidí žánrem moderní pohádky o milionáři, který sice nechtěl ukrást slunce jako antihrdina Wolkerova příběhu, zato se chtěl cítit bezpečně, asi jako ono „Já“ v povídce Franze Kafky nazvané Doupě. Vybudoval si proto ze své vily pevnost, nahradil personál roboty, nechal zvýšit zdi a vybudovat zděnou střechu, nepřístupnou i pro helikoptéry, ale spokojený byl až v prostoru podobném hrobce. Vlastně jen dva dny, než lehké zemětřesení natrvalo uzavřelo vchod do té nejbezpečnější místnůstky na světě.
   Český příspěvek (jediný z tzv. malých literatur) ve sborníku zastupuje povídka Jiřího Kratochvila Johánek a king. Pojednává o novodobém šaškovi, bavícím rovněž novodobé mediální panstvo mediálně atraktivní schopností procházet zdí, podobně jako kdysi hrdina knihy M. Aymého. King televizní zábavy s aspiracemi stát se skutečným králem v restaurované monarchii chce z inscenovaného únosu své dcery vytěžit „obrovský mediální kapitál“ (s. 54). S použitím zcizovacího efektu se však náhle z onoho vypravování stává fikce, vlastně text nenávratně ztracený v počítači, a vypravěč nás uvede skokem do jiné reality, redakce, v níž se texty tvoří, kde „nalevo i napravo se táhne jenom dlouhá, ano, nekonečná řada těch, co sedí u svých obrazovek, u svých monitorů, a většinou se nevidí ani tím periferním viděním, odděleni neviditelnými zdmi“ (s. 55-6). Touto pointou by mohl ten zdvojený příběh, snad i metapříběh končit, a bylo by to vhodnější, než aby vševědoucí vypravěč dopovídal nepodstatný motiv: co následuje za předponou „pra“... (Můžete hádat!)
   Španělská autorka Elia Barcelóová se inspirovala žánry moderní pohádky, sci-fi a utopie: v povídce Ode zdi ke hvězdám líčí v Jefremovových stopách společnost, která už nestaví zdi „na ochranu před jinými lidmi, kteří mají jinou barvu pleti, jinou víru nebo mluví jinou řečí“, aby „druzí nemohli vstoupit dovnitř“ nebo „aby ti uvnitř nemohli vyjít ven“. Právě se chystá na obřad „připojení Země k Federaci světů, velké Ekumené“. (s. 58) Byl nastolen Nový řád, společnost mostů nejen internacionalismem připomínající komunismus, a strženy zdi oddělující národy, jež „tvořily bariéry ve společnosti a mezi pohlavími“. Paní učitelka musí dětem trpělivě vysvětlovat, že kdysi existovala „místa, kde spolu nesměli žít muži a ženy, jinde se zas odlišovali ti, kteří vlastnili více peněz a věcí, od těch, kteří jich měli méně“. (s. 59) Po slavnostním okamžiku „připojení“ však začne v duši dvou dětí klíčit podezření, zda „jsou všichni ti mimozemšťani fakt jako my“ (s. 61), jestli ti staří čas od času dobře nevěděli, „proč stavěli zdi“, a jestli „by nebylo prima schovat ty nejošklivější za zbytkem té zdi, aby na ně nebylo vidět“. (s. 64) Tomuto autorčině skepticismu by jistě porozuměli všichni, kteří nějaké zdi strhli, ale jejich potomci si nárokovali je znovu postavit – třebas ne na stejném místě, ale ze stejných důvodů – zdi velmi podobné těm původním. (Co třeba idealisté, již zvonili klíči na náměstích, a dnes k jejich holým klíčům nepatří ani zámky od ztracených pracoven, dílen, bytů, aut, garáží?)
   Do doby socialismu, kdy „měly holky výhodu“ (s. 66), se vracejí poslední dva příspěvky sborníku. V povídce Miklóse Vámose Výhodná koupě vzpomíná personální vypravěč na svá „vojenská“ léta, ach, jak blažená, kdy plnil povinnou vojenskou službu, z níž ulít se bylo štěstím. Irituje ho, jak paměť mnohých „všechny ty obludnosti změkčila do smířlivé podoby“, jak všechen ten „třetiřadý všednodenní fašismus přestal být zčistajasna líčen jako karikatura obludných extrémů socialismu v podobě, v jakou proměnili domobranu vaši tupí školící důstojníci a poddůstojníci“, takže se z „vojny“ vyprávějí historky, „jako by citovali ze Švejka“ (s. 69). A právě paměť je to nejošidnější: ambivalentní, subjektivně selektivní, plná sestříhaných kombinací a prázdných míst, snadno vklouzávající do zaběhlých schémat vnímání, apriorních schránek vědomí, kterým říkáme „pamatování si“. Když v „Maďarsku mezitím zrušili vojenskou službu“ a už v nových „dobách kapitalismu jsou na tom lépe kluci, na úkor dívek se právě jim daří ukořistit obstojné pracovní pozice“ (s. 71), se vypravěč vrací do míst, kde sloužil, do maďarské Kaloče, ale nic nepřipomíná místa, kde kdysi vojákoval, kde tušili ruskou posádku, která podněcovala fantazii k všemožným spekulacím („Tam za zdí trestají útěk smrtí, provinilce střílejí do spánku u protější zdi za úsvitu nebo za bouřlivých nocí, kdy hřmění přehluší rachot automatu“, s. 68). Útvar, u něhož kdysi sloužil, byl dávno zrušen, a v místech, kam paměť zasadila ruskou posádku, se nalézá letiště, „odjakživa“, jak pohotově kdosi přisvědčí, a pohled na „rozlehlý hangár, úzké ranveje“, popraskaný pruh betonu, naváděcí světla a „obvyklé letištní lajny a nápisy“ to potvrzuje. Navíc letiště je nyní „na prodej“, jistě výhodně, i s číslem na mobil! Bylo – nebylo? Potrhané tkanivo kříšené paměti (přece byl při tom, přece viděl, slyšel - nebo slýchal jen vyprávěnky, viděl fatu morganu?) tuto záhadu nikdy neobjasnilo, na „rozumnou odpověď jsi od té doby nepřišel“ (s. 74).
   Poslední povídka Ingo Schulzeho, nazvaná Skoro pohádka, je stylizována jako zdánlivě jen plochý realistický fragment v podobě sledu několika vzpomínek nejmenovaného vypravěče na učitelku v mateřské škole a pozdější političku, zbožnou slečnu Margaretu Schneiderovou, která v „neděli chodívala se svými rodiči do kostela, o Vánocích seděla úplně vpředu, co nejblíže faráři na kazatelně, a hlasitě pěla: V té noci zázračné. Na konci mše podávala mezi řadami lavic sáček na peněžní dary, který byl upevněný na tyči, jako by se jím měla také česat jablka z korun stromů“. Ač neprovdána, přivedla na svět krásného chlapečka, který měl vietnamského otce jménem Ho, veterána vietnamsko-americké války. Ho byl velmi vděčný za darovaný starý šicí stroj, „konečně se prý může doma oženit“, jeho „budoucí choť bude díky šicímu stroji vydělávat taky“ (s. 77). Jednotlivé informace jsou tlumočeny lakonicky, jakoby bez hodnocení a osobní účasti, jen jako oživování něčeho, co se vynoří z individuální paměti, jistě ne zcela spolehlivé... Podobným jakoby ledabylým, jakoby nepříznakovým stylem „vypráví“ o velké kariéře, kterou Schneiderová udělala po „revoluci“ už jako kandidátka CDU do městské rady v Drážďanech. Jí „lidé věřili“ když „hovořila o všudypřítomném kontrolování, o utiskování křesťanů a příšerných direktivách, které museli dodržovat vychovatelé a učitelé ve východoněmeckých školkách a školách“. Pěkně se usmívala, dělaly se jí drobné vrásky kolem úst. Její dědeček zbohatl už ve třicátých letech, otec pak dobře prodal dva (restituované?) domy, ostatní „nákladně renovoval a kromě toho měl šťastnou ruku při exekučních dražbách“ (s. 78). Margaret se stala milionářkou a její syn Sebastian Ho majitelem exkluzivní realitní kanceláře. Oba stále nepostrádají vznešenost a dokonce mile odpoví na pozdrav, vždyť jsou známými osobnostmi: a jak věrohodně umí všechna příkoří minulého režimu zprostředkovat!
   Doslov editora Michaela Reynoldse, předpisově kouzlící s konotacemi tří letopočtů, tedy 1969, 1989 a 2009, velkým interpretačním uměním nevyniká, zato prozrazuje jiné schopnosti, a to nenarazit a pokud možno ideologicky správně usměrnit smysl sborníku do limitovaného řečiště „preferovaného diskurzu“ polistopadové restaurace, a tudíž mate čtenáře stejně jako název sborníku. Jak je patrné ze záměrně podrobného popisu próz, jenž přesahuje běžný rámec kritické recenze, jejich vždy (alespoň částečně) polycentrický a polyfonní, namnoze symbolický význam (a teprve s ním spojený smysl) hledejme v něčem zcela jiném než ve vnější a jednorozměrné adoraci „pádu“ jedné z mnoha zdí, hyzdících naši planetu. Kolik jich ještě nebylo zbouráno – za laskavého pochopení...? Kolik jich ještě bude postaveno – za laskavého pochopení nebo smutného pokrčení ramen svatoušků?
   Kdo chce porozumět, porozumí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]