Ivanka Džiubová hovoří s Osvaldem Zahradníkem
   
   Když se v roce 1972 hra Osvalda Zahradníka Sólo pro bicí (hodiny) poprvé objevila na scéně Slovenského národního divadla, charakterizoval jej divadelní vědec Anton Kret: »Do slovenské dramatické tvorby vstoupil jako bezstarostný pískající si tulák: Plivám na vaši formálnost, miluji člověka; proto, abych jej mohl představit divákovi v jeho všeobecnosti dobré podstatě, jsem nucen přijmout vaše podmínky - dialog, dějství, výstupy... ale nic více!«
   Když se v roce 1973 hra Osvalda Zahradníka Sólo pro bicí (hodiny) poprvé objevila na scéně Moskevského uměleckého akademického divadla, řekla profesorka A. P. Solnceva: »Hra se stala pro mladého autora darem osudu, pro kolektiv MCHATu událostí a pro sovětského diváka hostinou duše.«
   Když v roce 2007 Osvald Zahradník slavil životní jubileum, na scéně Moskevského uměleckého divadla jej uctili Řádem Petra Velikého I. stupně se šerpou »Za mimořádný vklad do rozvoje rusko-slovenských vztahů v oblasti divadelního umění« (je jeho 197. nositelem vůbec, na Slovensku jediným), medailí »Za přínos k rozvoji přátelství« ve tvaru hvězdy a zlatým prstenem s emblémem MCHTu. I stal se carevičem.

   Ivanka Džiubová: Jste nejen dramatik, ale také režisér. Jako režisér jste vlastně manipulátor. Máte v těch chvílích pocit moci?
   Osvald Zahradník: Když jsem se zamyslel nad tímto výrazem, který jsem dosud považoval za víceméně pejorativní, říkám ano. Musím manipulovat. Manipuluji s materiálem, textem, později i s obsazením, což znamená také při práci s hercem. Musím si vytvořit podmínky, abych se dopracoval k vytyčenému záměru a ke konečné fázi výsledku. Je to však manipulace s dobrým záměrem a dobrým zacílením. V tom smyslu ano, jsem manipulátor. Pocit moci však nemám, spíše pocit bezmoci, od něhož mi má pomoci právě tato manipulace.

   Někteří herci se dokážou vůli režiséra podřídit absolutně, jiní mají o ztvárnění postavy svoji představu. Co je pro režiséra výhodnější?
   Pro mne je nejlepší kombinace obou postojů. Mám rád, když se tyto věci vyřeší v přípravné fázi, ve fázi diskuse, úvah nad textem. Když se ztotožní a najdou ve vyvážené rovině, je také naděje na dobrý výsledek.

   Jsou herci, kteří se věnují režii, ale opačně se to nestává. Přesto - nelákalo vás zahrát si ve vlastním kuse ve vlastní režii?
   Ne. Vždy jsem chtěl být tím člověkem za režijním pultem. Nikdy jsem se nedokázal promítnout na jeviště. Mimoto jsem v podstatě trémista, který se cítí dobře v úzkém okruhu lidí, raději je jistým způsobem motivuje, ale nerad se ukazuje na jevišti.

   Jak tvoříte? Máte systém, kdy akceptujete navštívení Múzy - penzum napsaných stran, dějství, ticho, hudbu, den, noc...?
   Především nemám rád pojem tvořit. V těchto souvislostech používám slovní spojení napsal jsem, budu psát... Ve výsledku to možná tvorba je, ale nikdy tento proces tvorbou nenazývám. Nemám ustálený systém a píši v různých hodinách, částech dne, případně noci. Pokud mám neodbytnou chuť psát, čas ani prostředí nehrají roli. Jako příklad uvedu epizodu. Psal jsem na balkoně hotelu Devín, který stojí na nábřeží Dunaje mezi dvěma rušnými ulicemi - dvěma, třemi proudy tu jezdí auta, autobusy, tramvaje, proudí chodci, na Dunaji hučí lodě a vlečné čluny... Natolik jsem byl zabrán do psaní, že přítele jsem začal vnímat, až když mi položil ruku na rameno. Prý když dokážu psát v těchto podmínkách, dokážu psát i pověšený za nohy!

   Když píšete, zamýšlíte se nad tím, kdo vás bude poslouchat, kdo se bude dívat?
   Když píši, většinou o těchto věcech nepřemýšlím. Častěji se však nad tím zamýšlím na začátku procesu, předtím, než se pustím do psaní, případně po dokončení určité etapy, například po celodenním psaní. Potom listuji v tom, co jsem napsal, beru do ruky tužku a škrtám. Právě v těchto chvílích si vzpomenu na diváky, posluchače, přemýšlím, jak budou reagovat, jak a co je upoutá. Ale když píši, všechno jde bokem. Vyrušovalo by mě to totiž.

   Existovali herci, na které jste myslel už při psaní určité postavy?
   To, že se při psaní postavy myslí na určitého herce, považuji za dost velký výmysl. V některých případech to možná funguje, ale ne u mne. Osobnost herce mě nikdy neinspirovala k napsání postavy. Spíše naopak - až když je postava napsaná, zasazená do děje, začínají se mi vynořovat možnosti, který herec nebo herci by ji mohli zahrát.

   Vaše hry se setkaly s úspěchem téměř v celé Evropě. Co vězí za tím, že oslovily tak rozdílný Východ i Západ?
   Přestože vrchol mé seberealizace psaním kulminoval právě v době striktního rozdělení na Východ a Západ, při psaní jsem o takovém dělení neuvažoval. Dokonce jsem nepociťoval ani rozdílnou reakci publika, které stálo na protichůdných pólech. Příčinou úspěchu bude pravděpodobně správné uchopení, odhad příběhu, tématu, všeobecného základu, který jistým způsobem rezonoval na obou stranách. Odhad společenské potřeby promítnutý do příběhu, zápletky, do vývoje děje. Tím, co spojuje všechny, je nepřeberné množství podob člověka stejně jako vyšší princip mravní, což jsou všeobecně platná témata, oslovující jedince bez ohledu na to, kde se nachází.

   Přestože hrdinové vašich divadelních, rozhlasových a televizních her jsou produkty různého prostředí a různých časových údobí, pojí je jedno - člověčina. Řídíte se nějakým mottem?
   Motto nemám. Spíše bych řekl, že chodím po světě s očima dokořán a snad mám velice citlivé receptory na vnímání okolních podnětů. Podněty nemusí být na první pohled nějak mimořádně silné, ale ukládají se mi možná v neuvědomělých vrstvách paměti a v pravý čas se vynoří. Jako když kouzelník z ničeho nic má něco na dlani. Nej-nej-nejraději a nej-nej-nejintenzivněji prožívám chvíle, kdy mi, podle mých představ, pomáhá malý andělíček, mající podobu rozkošného malého dítěte. Sedí mi na ramenou a diktuje a já sloužím jen jako převod a píši. Tehdy se nemusím nutit, nemusím nijak zvlášť šíleně přemýšlet, kombinovat, používat teoretické poučky - všechno jde jakoby samo od sebe. Právě v takovém rozpoložení se mi podařilo napsat pár velmi dobrých věcí. Jsou to mé nejúchvatnější a nejproduktivnější chvíle.

   Který druh umění je vám nejbližší?
   Veličina velmi proměnlivá. Jsou období, kdy mě velmi poutá literatura, potom zase třeba hudba. Ale kdybych to měl vzít ve větších časových úsecích, tak by to byla architektura a film. Architekturu obdivuji pro její trvalost a nepočítám do ní jen domy, ale třeba mosty, které na mne působí magickým dojmem. Kinematografie je mojí starodávnou láskou od útlého mládí. Vždy jsem rád chodil do kina, obdivoval filmové umění a po určitém čase jsem se v něm naučil orientovat, vybírat věci, třídit je do jakýchsi souborů a tak si vytvářet názor na film.

   Jaký byl začátek průniku vašich her na scény divadel SSSR a Ruska? Tamější jeviště neopouštíte již čtyřiatřicet let. Jak si vysvětlujete, že jste tak hluboce zapustil kořeny právě tam?
   Na tuto otázku je dost těžké jednoznačně odpovědět. Začnu názvem jedné z kapitol ruské publikace teatroložky Slovenské akademie věd D. Podmakové Osvald Zahradník a jeho předchůdci, který zní: Hra náhod. I to může být jedna z odpovědí. Další: V roce 1973 se konal v Moskvě festival československé dramaturgie. Ze 34 her, předložených k možnému uvedení na tamější divadelní scény, padla volba MCHATu na hru začínajícího neznámého slovenského autora, na moji hru Sólo pro bicí (hodiny). Její divadelní debut v SSSR v prosinci 1973 byl jistě jedním z kroků k tomu, že desítky let mají moje hry své místo na jevištích divadel SSSR i Ruské federace. Přestože se snad na první pohled může zdát, že rozhodujícím momentem byla skutečnost, že hra se z večera do rána stala legendou, nepodstatnější podíl na jejím úspěchu mají především tehdejší herci. Neuvěřitelně skvělé souhvězdí velkých hereckých osobností, koryfejů M. Janšina, A. Gribova, O. Androvské, M. Prudkina, z mladých I. Mirošničenkové, V. Abdula a dalších. Takové souhvězdí, dovolím si tvrdit, nemělo a nemá žádné divadlo na světě. Zásluhou režiséra Olega Jefremova dostali herci odcházející generace možnost zazpívat svoji labutí píseň, možná, že skutečně poslední před odchodem do věčné slávy. Moje vůbec nejčastěji hraná hra totiž pojednává o skromných, prostých lidech, završujících životní cestu a o těch, kteří je střídají, o konfliktu starého s novým, citu s rozumem, o pochopení toho, co nepotřebuje slov. Název je metaforou lidského života. Do svých výkonů vložili obrovské srdce, city, kterými vládli, veškeré umění, jehož byli schopni. Bylo neuvěřitelné, co tito lidé vyzařovali. Proto hra zazněla plnými tóny a naplno - z očí diváků padaly staromódní slzy. Osmnáct opon! K tomu není co dodat. Fakt, že hra měla takový obrovský úspěch a stala se legendární, mi doširoka otevřel brány téměř celé Evropy. Nutno říci, že všude, kde hru uvedli, přinášela, a to je zajímavé, hercům, kteří se na její inscenaci podíleli, neopakovatelné štěstí. Mnozí z nich se už z důchodu, po několikaletém zaslouženém odpočinku, vraceli na jeviště a znovu ožívali ve svém hereckém životě, ve své herecké kariéře. Bylo úžasné to zažívat s nimi, vidět jejich znovuzrození na scéně. Legendární debut snímalo šestnáct kamer, a dodnes ho vysílají televizní stanice celé Ruské federace, možno jej zakoupit na DVD. Stal se součástí zlatého fondu ruské kultury. Nepřetržitě 34 let hrají ruská divadla mých dalších sedm her. Společně vyšly v Rusku knižně v roce 2005. Odpověď na otázku zakončím slovy A. Borisova, jednoho z představitelů hlavní role: »Jak je dobré, že v daleké Bratislavě žije mladý dramatik, který umožnil mně, starému herci, říci to, co je drahé a blízké mému srdci!« Zřejmě nejen jeho srdci.

   Vyvrcholením diváckých úspěchů a vašeho dramatického mistrovství bylo dekorování šerpou Řádu Petra Velikého I. stupně na prknech MCHTu v téměř vánočním čase (14. 12. 2007). Jaký to byl dárek?
   Těžko si představit lepší dárek. Byl to dárek, jaký jsem za své existence dramatika nedostal a vím, že už nedostanu. Něco takového se neopakuje. Slavnostní vzpomínkový večer se konal s odstupem třiceti čtyř let a jednoho dne ode dne, kdy hrdinové mé hry Sólo pro bicí (hodiny) poprvé vstoupili na jeviště MCHATu. Moderovala jej dnes už jediná žijící představitelka z původní herecké sestavy, velká filmová hvězda SSSR 70-80 let I. Mirošničenková. Byla úžasná, jak jen s jí vlastním šarmem a půvabem uváděla vystupující, ať už to byli řečníci s laudačními projevy, mezi kterými byl také ministr kultury Slovenské republiky Marek Maďarič, či představitelé a činovníci kulturní obce Ruské federace. Divadelnici z Jaroslavli, kteří přijeli s nejnovějším výborným nastudováním Sóla, připomněli tak jeho debut 13. prosince 1973. Dětský pěvecký sbor mi poskytl jedinečný zážitek, jehož síla, přestože jsem si před oslavou slíbil, že se nenechám tak dalece ovlivnit, mě přece jen svou prostotou a dojímavostí natolik dojala, až jsem nedokázal zadržet slzy. Když sbor dozpíval baladu o síle lidskosti, každý z jeho čtyřiceti členů v bílých šatech se dotkl mého ramene způsobem jako při pasování na rytíře a obdaroval mě rudým karafiátem. Byl to úžasný, emocemi naplněný večer, za který organizátorům ani nedokážu dostatečně poděkovat. K šerpě se přidalo také vyznamenání v podobě hvězdy pozlacené 24karátovým zlatem s drahokamy a zlatý prsten s emblémem MCHTu. Citlivě zorganizovaný, téměř týdenní pobyt s nezapomenutelnou vzpomínkovou oslavou byl přímo skvělým dárkem Ježíška k mému životnímu jubileu a je pozoruhodné, že jej pro mne připravili právě v Moskvě. Převeliká třináctimilionová Moskva velkorysým, u nás nepředstavitelným způsobem dokázala uctít autora z maličké pětimilionové Slovenské republiky, který jí před desítkami let právě prostřednictvím MCHATu dal hru, jež se stala součástí ruské divadelní kultury.

   I vsedl carevič na šedého vlka a ten jej přenesl z bělokamenné máťušky Moskvy do stoličného města Bratislavy. Tu carevič hořce zaplakal, horké slzy ronil. Nikdo jej doma nevítal, nikdo květy neházel, červený koberec pod nohy neprostíral...
   A tak se carevič se zářivou hvězdou, se zlatým prstenem dnes toulá jen širou Rusí a hostí její duši.
   

   Osvald Zahradník se narodil 16. 11. 1932 ve Velkém Bečkově (od r. 1939 Ukrajina), vystudoval FFUK v Praze, pracoval jako režisér a vedoucí v rozhlasu, na Ministerstvu kultury SR, jako šéf činohry Slovenského národního divadla a jinde. Od r. 1991 je dramatik ve svobodném povolání. Napsal téměř 50 divadelních, rozhlasových a televizních her, z nichž některé režíroval, a pětidílný televizní scénář. Je spoluautorem scénářů několika rozhlasových seriálů. Mnohé z jeho her byly inscenovány v zahraničí.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]