Stud, nebo chcete-li stydění bere v potaz dva základní zřetele; buď se stydím sám (za sebe) nebo se stydím za druhé. Protože současnost přitakává těm, co se nestydí nestydět, je samotný pojem na pováženou.
   Ale po pořádku: Stud, ostych a cudnost vyvěrají jako gejzír z Hrabalova textu Tanečních hodin... jednovětého textu, vyprávěného prototypem charizmatického strýce Pepina, který je, jak také jinak, za každých okolností vítězem: v řemesle, cestování, v lásce. A to byl podle vlastních slov pouze sčetlej Světozorem, Havlíčkem a spiskem páně Batisty o pohlavní zdravovědě.
   Tímto konstatováním dochází k proměně vypravěče a my se dozvídáme, že celé slovesné theatrum je určeno pro slečnu Kamilu, trhající třešně. Slečna Kamila během této činnosti poslouchá vyprávění starce, o němž jeho rodina říká, že „býval hrozně nesmělý, dokonce plachý, jeden čas samý břed, z kterého si ženské jen dělaly legraci“ a nyní na sklonku dne se ocitá v roli arbitra.
   Čtenář se dozví, že slečna Kamila dá přednost imaginativnímu vyprávění před realitou postavy a jako odměnu nabídne starci pohled na své obnažené tělo. A ani zde se nedobereme pojmů stud, ostych a cudnost, pakliže je budeme dešifrovat ze závěrečného popisu... „teď seděl docela zasažen... a díval se mimo ni, strnulý, zbystřelý a taktní“.
   Stud jako pohnutka k sebereflexi prolíná celou literaturou druhé poloviny devatenáctého století; převládá přirozeně motiv sociální (R. Mayer: V poledne, V. Hálek: Dražba). Mayerovo existenciální drama končí racionálním smírem; smrtí jednoho tyrana nedojde ke změně nespravedlivého systému, a tak topič upustí od svého úmyslu vyhodit do vzduchu dům zámožného měšťana. Ten systém byl od samých počátků neuvěřitelně krutý, jak dokládá Hálkova balada s úvodními verši: Kravičku vedou ze chléva / dvůr plný sotvaže stačí... Toto šťastné dítko českého písemnictví (i smrt v devětatřiceti byla taktní a milosrdná, neboť ho ušetřila případných invektiv, jichž se vrchovatou měrou dostalo jeho souputníkovi – Janu Nerudovi) rozehrává tragédii rodiny zbavené jediného zdroje obživy. Hálek si vystačí s refrénem (Dráb z drsných vyvolává plic...) a s vnitřním monologem matky (Z telátka jsem ji chovala...). A do třetice: zmiňovaný autor Písní kosmických a Hřbitovního kvítí rozšířil sociální motiv o motiv generační v mistrné zkratce Dědova mísa. Trojgenerační balada dokonale využívá básnických prostředků stejně jako dialogu bez zátěže uvozovacích vět.
   Ale proč tohle všechno? Dozvíte se za chvíli. Asi takhle.
   Když přijde na mojeho Ludvu stydění v duchu Hrabalova pábitele, pošlu ho do knihovny. Mužský ostych je druh přirozenosti a jeho spontánnost vylučuje sterilitu vlastní kupříkladu Janičce z Kunderovy povídky Já, truchlivý bůh (Janička dělá stydění).
   Knihovnu spravuje Jaruška; už sice dosahuje na důchodový věk, ale pořád je to kočka krev a mlíko. Mohla by být Ludvovou dcerou. A co když je? Šest dětí zplodil významný obrozenec se sestrou své manželky. Domů se Ludva vrací jako vyměněný, a než se zahloubá do příruček o automobilech, předá mi několik knižních novinek, abych zůstala v obraze. Ti dva spolu léta kamarádí, jako já jsem kamarádila s Máňou, Jaruščinou mámou, která vedla knihovnu v padesátých letech minulého století. Na tuhle dekádu se už nakydalo hnoje, ale život se ubíral po svém, zrovna listuji básnickými almanachy, jeden otevírají verše Antonína Trýba a Evy Vrchlické. Kdo si dneska připomene poezii specialisty na venerické choroby, ještě tak Císař chudých možná zabliká v paměti, ale pozor... tady jde do tuhého: Večer si lehne ke své ženě / a všechno u ní odhodí. / Na všechno u ní zapomene / spadne do ní jak do vody. Jestli uhadujete na Šrámka šmrncnutého poezií všedního dne, jste vedle jak ta jedle... Změnou vertikální polohy se zabývá Milan Kundera a nedá si vymluvit, že je člověk zahrada širá, v níž vedle dialogů mají nárok na existenci také monology. I když se autor od tohoto období z nepochopitelných důvodů odřízl, jeho poezii nelze upřít uměleckou kvalitu, tolik vzdálenou jeho souputníkovi Pavlu Kohoutovi. Kohout je konjunkturalista každým coulem, využívá mateřštinu k děsivým obrazům a ve svých častuškách neváhá rýmovat i prostřednictvím zkratek (SNB - Čas lásky a boje).
   Zkratek bylo tehdy všude plno a jedné takové (SČSP) se musela upsat i Máňa; takže povídá: Anka, schůzovní činnost plníme na sto procent, ale to je taky všechno. Takže jsme schůze obohatili o kulturní vložky, později už ze schůzí úplně sešlo a zůstala jenom kultura. Já s Máňou jsme se střídaly ve výrazném čtení, Ludva nás doprovázel na harmoniku. Vlastnil tenkrát třířadovou heligónku stibitzku, hotový orchestrion, na který byl patřičně pyšný a kterým uváděl u vytržení návštěvníky Na blábolce. Ludva tedy vyhrával a my jsme předkládaly posluchačstvu texty Arkadije Averčenka, Zinaidy Gippiusové a Ivana Bunina. Nebylo to jen tak v čase, kdy sovětská próza preferovala hrdinství, ať už vycházelo z pera Katajeva, Polevého nebo Nikolaje Ostrovského. Tuhle ilegalistiku jsme v dalších letech ospravedlnili Šukšinem a Bondarevem, mimořádný ohlas zaznamenaly prózy Valentina Rasputina. Naši všeumělci si zatím psali po svém. A to je všechno…
   Zbývá doplnit, že v televizi nekoukáme jenom na fotbal; jako kulturní rodina sledujeme především pořady s udílením cen. Naše kultura o překot vzkvétá, ať si Ludva brblá, že si to mezi sebou rozdělují pořád ti samí... Stačí, aby pan prezident vkročil do Vladislavského sálu s úmyslem udělit státní vyznamenání bez ohledu na věk a pohlaví, Ludva je schopen vyměnit prošoupané manžestráky za tesilky, které si přivezl z DDR ještě za totáče. Dokonce už panu prezidentovi odpustil, že vyznamenal válečného veterána, který nikdy nepřičichl ke střelnému prachu. Inu – chybička se vloudí…
   Také poslední dekorace hrdinů odboje, kteří se dokázali postavit několika totalitám, aniž si je popletli, spěje k závěru.
   Už odchází ředitel výtvarné instituce, kterou obohatil o svá významná díla, ruku s panem prezidentem si potřásá slavná seriálová herečka… a je to tady: ve vší skromnosti povstává básník, bez něhož si nelze představit uplynulé půlstoletí české poezie. To půlstoletí počíná květnem 1945 a je za co děkovat, vyjádřit vděčnost. Je možné oslavovat. Byl to tuším Václav Černý, kdo prozradil, že v české poezii neexistuje verš, který by oslavil vojáky americké armády jako osvoboditele. Náruč otevřená na východ dokonce zastiňuje vlastní hrdinství. Já, bezejmenný já, píše František Hrubín v Pražském máji. Je to podobné jako se vzýváním Strany. Její předváleční členové v ní vidí mystérium, zjevení, něco, na co je se možné uprostřed bojů za lepší zítřek spolehnout. Milan Jariš se svěřuje: Tenkrát, když ještě komunisté / chodili tajně do schůzí, / pod dveřmi nalezl jsem lístek: / „Dnes večer v Bosně. Soudruzi!“ V michelské krčmě, Bosna zvané, / jsme rokovali. Bez piva. / Stávky, boj o nezaměstnané - / pak někdo tiše zazpíval... Tak jsem tě poznal rodná, rodná strano.
   A Josef Kainar se přidává: Soudruzi, zahajuji / tuto dnešní báseň. V básni Červená knížka píše Stanislav Neumann: Na onom místě, kde mi srdce bije, / v kabátě, v kapse nosím knížku rudou. / Síla mé strany v jejích stránkách žije. Báseň je datována rokem 1949 a už o rok později vydává skladbu Píseň o Stalinu, připojuje se Kainar Stalinovou řekou. Strana se perzonifikuje do jmen několika vůdců, a tak bez uvádění tvůrců aspoň názvy: Dělníci svému presidentu soudruhu Gottwaldovi, Gottwaldův úsměv, Dělník z Dědic. Píše se rok 1954 a náš oslavenec se činí, seč může. Nepotrvá to ani dva roky a stane se vůdčí osobností časopisu Květen. Se svými kolegy (Holub, Šotola, Brukner a Miroslav Florian) budou chtít zbavit poezii schémat a klišé a otevřít pro prostor všedního dne. Ale v tom roce 1954 vychází našemu oslavenci sbírka Pochodeň jara, podle záložky verše nových tónů a citové stránky. Ty dva oddíly možná; jde o všehochuť Zastaveníček a Písní o lásce, takové rýmovánky naší Anky. A tady vyvstává nezbytnost posílení. Třetí oddíl, toť Slovo k soudruhům a náš současný oslavenec se zde jeví jako zanícený revolucionář a internacionalista. Dokonce si v úvodní básni vzpomene na Kosťu Biebla; uplynuly už sice tři roky, co si básník přivodil smrt skokem z okna, ale odvahu je třeba držet pod kontrolou. Avantgarda je připomenuta Wolkrovými dopisy a čackou postavou Julia Fučíka. O apelativním významu posledních veršů nemůže být pochyb: Jen zpívej, verši, zpívej komunismu...
   Z následujících veršů je patrné, co všechno by básník chtěl; vzpomene partyzánů, zanotuje cikánský čardáš. Poděkuje svobodné německé mládeži za festival... Svěří se o vztahu Julka ke Gustině. Ale hlavně: cítí jako nezbytnost připomenout skon dvou politických velikánů Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda. Vždyť je to teprve několik měsíců! V básni Maminko rodná země má cítí politický zeměpis (Gruzie, Čína, Brest, Oklahoma, Korea, Čechy) k faktu...Vždyť soudruh Stalin bude vždycky s námi. Line se od posledního verše první strofy – Včera nám zemřel drahý, moudrý táta k poslednímu verši závěrečné strofy – Otec nám nezemřel. Žije náš drahý táta! V básni Slovo soudruhům se hovoří o Gottwaldově zemi: A ta je tvoje, mámo, tvá a tátova. Refrén pak zdůrazňuje nezbytnost tohoto způsobu básnění: Proto dnes, soudruzi, jdu k vám se svými verši, / chci trochu síly dát a trochu síly vzít.
   Už Immanuel Kant věděl, že lidská bytost je komplexní univerzum a že ji nelze redukovat, jak se komu zlíbí. Protože je pan prezident vědoucí, může si být jist, že je vyznamenání v dobrých rukou. Slavnostní matiné je u konce, co nevidět ke mně zvedne Ludva oči. Musím ho předejít:
   Tak řekni něco, Ludvo.
   A nestyď se...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]