9. 4. 2011 jsem se zúčastnil konference Unie českých spisovatelů v Praze. Jejím programem byla nejen tajná volba nového předsednictva, ale též široká diskuse na téma Pravdy a lži českých dějin. Musím přiznat, že všechny příspěvky měly vysokou odbornou úroveň. Bylo potvrzeno, že vyjdou v literárním týdeníku Obrys-Kmen. Přiznávám, že se na jejich čtení docela těším, potřebuji získat dostatek prostoru k zamyšlení nad obsahem otázek souvisejících s naší minulostí a podobenstvím, které evokují v současnosti.
   Stěžejní autentickou hodnotu měl úvodní referát, příliš rozsáhlý na okamžitou písemnou reakci, přesto však se mi v mysli uchovalo, že autorka se mimo jiné kriticky zamýšlí nad tím, proč má naše nedávná, ale i současná minulost problémy s hodnocením našeho vládnutí. Údajně jistý současný německý autor snášel argumenty o tom, že si neumíme vládnout, nikdy jsme neuměli, a proto pro nás bylo Rakousko-Uhersko a o něco později Protektorát velkým dobrodiním. Konečně, takto se k otázkám české státnosti vyjadřoval i nechvalně známý ideolog Třetí říše Goebbels. Autorce hodně vadilo, že téměř veškerý tisk, tedy to, co je pro členy Unie českých spisovatelů svaté, ovládli zahraniční vlastníci. (Rozsáhle a opakovaně o tom psal Bořivoj Čelovský v publikaci Konec českého tisku.)
   Hned druhý den jsem sledoval Otázky Václava Moravce. Tam jsem se opět dověděl (všichni zúčastnění vrcholoví političtí představitelé včetně známých intelektuálů to potvrdili), že si vládneme již dvacet let špatně.
   A tak jsem se jí rozhodl autorce sdělit, ať se již nevzrušuje, i spravedlivé emoce škodí zdraví. Oni mají pravdu. Opravdu si neumíme vládnout, i naši ideologičtí protivníci mohou mít za určitých okolností smutnou „pravdu“.
   Aby můj příspěvek nebyl jen negací naruby – domů jsem cestoval s kolegou spisovatelem a básníkem Vojtěchem Mrázkem. Daroval mi již druhé vydání své útlé knížečky poezie, nazval ji Hraniční kameny. Když jsem si dal dohromady oprávněné obavy autorky zmíněného referátu s těmito básněmi, pochopil jsem, že strach a obavy o osud naší státnosti, o ztrátu toho, co oba hluboce milují, co se rozhodli každý po svém bránit, svou vlast a její kulturu, jsou oprávněné.
   Díky oběma, že jsem měl možnost vám naslouchat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]