Univerzitní profesor Josef Polák se narodil před 95 lety (10. 3. 1919) a zemřel před 5 lety (30. 4. 2003). Stať tiskneme z autorovy pozůstalosti.
   
   V sobotu dne 22. srpna roku 1891 bylo v Praze dusno a bezvětrno. Ulice byly vyprahlé a poloprázdné. Kdo mohl, pobýval ještě na letním bytě nebo na výletě. Mládež mířila na ostrovy a na místa k Vltavě, která skýtala pohodlný sestup do osvěžujících vln. Tehdy byla Vltava skutečně ještě stříbropěnná. Čistá téměř jako hejna vyparáděných racků, která už tenkrát prováděla nad ní mistrovské klouzavé lety nebo se dávala krmit od diváků; jiná vystavovala svá elegantní tělíčka vstoje na jedné noze.
   Přes den žár vzrůstal a budil v lidech únavu a ospalost. Kdo nemusel, nepracoval. Lavičky v parcích byly obsazené. Mnozí z odpočívajících dřímali nebo spali. Dámy se stínily pestrobarevnými slunečníky. Jen malé děti byly neúnavné; pobíhaly za »pumlíči«, honily se za dřevěnými obručemi nebo si hrály na schovávanou. Mezi nimi přelétávali krotcí holoubci. Nejmenší děcka za nimi poskakovala v touze si je chytit; zdálo se jim to tak snadné, ale pokaždé to bylo marné, ač holoubek poodletěl vždy jen pár centimetrů. Matky se zálibně dívaly na počínání svých miláčků a nechyběly ani babičky. Jedna z nich pojednou řekla: »I my jsme chtívaly chytit si aspoň na chvíli holoubka. Marně. Je to jako chytat štěstí. Člověk se musí spokojit tím, že se dívá. A nezávidět druhým. Mě to život naučil. Já už štěstí nehledám a nehoním. Ten vnouček je moje štěstíčko. Ale co bude se mnou, až nebudu moci na nohy?« A rozhlédla se tázavě po Karlově náměstí.
   Za dusného horka se nerado odpovídá. Mozek chce odpočívat. Mladé maminky mlčely a nechápavě se podívaly na starou paní, která je duševně převyšovala. Ostatní babičky rozuměly lépe své mluvčí, ale jen k tomu pokyvovaly se smutkem v očích neurčité barvy, vyprahlých lety, slzami, slunečním žárem i marným čekáním na úsměvy štěstí.
   Nerudu srpnové vedro rovněž nabádalo k nečinnosti. Polehával a odpočíval, četl si v novinách a rozmlouval s hospodyní. Často na něho přicházelo spaní, ale spíše za dne než v noci. Přesně podle jeho verše, že starý strom a starý člověk má tak málo spaní. Za noci se v přízemním bytě ochladilo, a tak místo spaní vzpomínal. Na vše a na všechny, které v životě potkal. Ale měl rád i sny, v nichž jako by prožíval znovu a zkráceně svůj život, především dětství v Ostruhové ulici, hospodaření s maminkou. (I ta husa, s kterou musil být doma zamčen, když matka odešla za posluhou, se mu zjevila. Nechyběli spolužáci a kamarádi, mezi nimi Antonín Tollmann, vykašlávající krev. Pak nastoupilo defilé dívek a žen, jež ho vzrušovaly a poznamenaly jeho city. I jeho literární druzi a redakční kolegové s ním rozmlouvali, především ti z jeho mládí. Ba v jednom snu byl opět přítomen premiéře své hry před několika málo diváky. Francesca di Rimini propadla a musil utéci do kouta divadelního sálu, kde na něho rozzuření diváci doráželi deštníky a pěstmi, takže se z toho úzkostného snu probudil vyděšený a zpocený.)
   Brzy ráno v pátek 21. srpna, dokud ulice nebyly rozžhaveny sluncem, si vyšel s posluhou na obvyklou procházku. Když se vrátil, oznámila mu posluhovačka Haralíková, že mu někdo z jeho čtenářů poslal zajíce, ale že se jí nezdá, v tom vedru se maso asi zapařilo, nedoporučovala mu, aby to jedl. To už slunce citelně pálilo, a tak jí řekl, že nemá chuť na masitý oběd, aby mu udělala jen polévku a zajíce že ochutná k večeři, aby ho připravila. Poslechla, ale znovu ho varovala, aby zajíce nejedl. To by ale bylo škoda, odvětil, vždyť už zaječí maso dávno nejedl, a až bude k večeru chladno, dostane chuť. S tím se rozešli.
   Když se druhého dne Haralíková dostavila, bylo zle. Její zaměstnavatel se držel za břicho, byl celý zpocený a rozpálený a naříkal na ostré bolesti v útrobách. Haralíková došla hned pro ošetřujícího lékaře Dr. Michla. Ten prohmatal břicho a bezradně pokyvoval a kroutil hlavou. Poznal, že pacienta nezachrání z otravy zkaženým masem, že jed už koluje v krvi, ale přesto ještě poslal pro slavného internistu profesora Dr. Josefa Thomayera, lékaře všech tehdejších spisovatelů. Ten jen potvrdil kolegovu diagnózu a němým posuňkem naznačil Dr. Michlovi, že se rovněž vzdává naděje. Oba sice Nerudu chlácholili, že bude zase dobře, ale teploty stoupaly a pacient se stával apatickým. Profesor k němu povolal dvě ošetřovatelky, aby mu dávaly na břicho studené obklady.
   Dr. Michl setrval u nemocného do osmé hodiny večerní. Po jeho odchodu prosil Neruda ošetřovatelky, aby mu pomohly z lůžka, ale přepadly jej mdloby, takže neudělal ani krůček. Byl velmi ohleduplný, a tak vyzval ošetřovatelky, když bylo před půl desátou, aby ulehly a odpočinuly si, ale ty měly od lékařů příkaz zůstat a bdít u umírajícího do poslední chvilky. Ta nastala deset minut po půl desáté. (Takto bylo spisovatelovo umírání popsáno v nedělních Národních listech ze dne 23. srpna 1891.)
   Haralíková se ve svém bytě nemohla dočkat rána a myslela jen na to, jak je pánovi. Spěchala hned po rozbřesku do jeho bytu, a když jej spatřila na loži mrtvého, klekla u něho, pohladila mu hlavu a zanaříkala: »Co jste nám to udělal, milostpane?! Že jste mě neposlechl a jedl toho zajíce! Ty vaše dobré ruce jsou studené a ta pravička už nám nic nenapíše a nikoho nepohladí! Ještě že se toho nedočkala vaše maminka, ta by nepřežila, jak jste dopadl. A tak sám! Bez dětí, bez ženy, bez přátel! Odkázán jen na cizí lidi!«
   Když se vyplakala, odešla zařizovat pohřeb. Byt byl před jejím příchodem nezamčený. Při odchodu si všimla, že už četné drobnosti a cennosti z bytu zmizely. Lidé využili příležitosti a odnášeli si z Nerudovy domácnosti »něco na památku«.
   Zpráva o Nerudově konci se rychle rozšířila. Budila ve většině lidí nelíčený smutek a lítost. Vždyť mu bylo teprve sedmapadesát let a jeho duch byl ještě svěží, bystrý, vtipný a nestařecký, jak plně potvrzovaly poslední jeho fejetony.
   V neděli 23. srpna návštěvníci zjistili, že se u Nerudova úmrtního lože ocitly tři žluté růže. Dárce nebyl znám, a tak, místo aby byla sepsána a zajištěna pozůstalost, především drahocenné rukopisy, začaly se rojit romantické dohady: Kdo tam dal ty květy? Nejspíše Anna Holinová. Nebo spíše Karolina Světlá?
   Tyto a jiné dohady vegetovaly přes půl století. Byly nedomyšlené: Holinová na Nerudu zanevřela, že ji podváděl a opustil kvůli vdané spisovatelce. Připadalo jí nevkusné, aby jako zhrzená milenka »dorážela« na bývalého milence ještě po smrti, uražená ženská hrdost i ješitnost jí v tom bránily. Pro Světlou pak už fyzický Neruda neexistoval, ona ctila jen spisovatelského génia, jenž nepatřil jí, ale celému národu. Pochybený byl i dohad, že růže byly vhozeny oknem z Vladislavovy ulice. Neruda však umíral v pokoji sousedním, jehož okna vedla do dvorku.
   Až v listopadu 1942 zavzpomínala dcera mlynáře Hynka Veselého, že její otec koupil tři žluté růže pro svou maminku, ale když se doslechl o náhlém Nerudově úmrtí, zašel do jeho bytu a položil květiny k mrtvému básníkovi. Zaplakal nad ním a pomodlil se. S Nerudou se velmi dobře znal a obdivoval ho jako slovesného umělce. Veselý byl »maltánským mlynářem« starého mlýna u Čertovky a chlubíval se, že má největší mlýnské kolo v Čechách. Byl na ně pyšný a pečlivě je udržoval, nešetřil peněz na jeho opravy a obnovu. Pokládal je za neodmyslitelnou součást Malé Strany a říkával, že Malá Strana nezahyne, dokud se »jeho kolo« bude točit. Bydlel s rodinou hned naproti mlýnu v č. 1 na Velkopřevorském náměstí (rodný dům Josefa Bohuslava Foerstra).
   Mlynář Veselý přišel pokondolovat vlastně za celou Malou Stranu, která nedala dopustit na svého rodáka, i když »byl darebákem«. Ale patřil zároveň celé Praze, celému národu, nad jehož osudem a literaturou bděl, jemu sliboval »tebe bych národe, tebe bych nepřežil« v době, kdy nenávistníci i zrádci z vlastního národa kopali pro něho hrob.
   Stačil před smrtí vystoupit jako vojevůdce, jenž udílí svému národu poslední povely k boji »Za národ a lidstvo celé«. Jeho nejvěrnější ctitel a žák Josef Václav Sládek jej v básnickém nekrologu představil jako mrtvého vojevůdce v rakvi. I pamětní deska na úmrtním domě i projevy jiné vyslovovaly přání, aby i po smrti duchem svým vedl nás nadále. Jeho duch a odkaz, spojující národně osvobozenské tradice s pokrokovým evropanstvím (člověka velice sečtělého a zcestovalého) žije mezi čtenáři dosud, nikoliv však už mezi těmi, kdo ho neznají a nečtou, když se nevydává.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]