Obyčejně nezačínám svůj sloupek vykřičníkem. Jednak jsem k textům se zduřelou interpunkcí jaksi od přírody nedůvěřivý a jednak toho bylo před volbami už vykřičeno dost. Takže není vyloučena moje nákaza předvolebními imperativy a hlavně imperátory. Zpočátku se před rozhodováním mezi rozměry zla stává, že myslíme jinak. A to tak, že co nám nakuká kampaň. Kdybych byl velkovůdcem kterékoliv velkostrany, jako že mi to nehrozí, nevolil bych nižádné heslo.
   Až dosud dvanáct let zaznamenávám, že s náležitou razancí vykřičená politická idea se sráží s mojí zkušeností a má opačný, tedy nežádoucí efekt. Parlamentní vzdělanec by řekl kontraproduktivní. Jakýsi pronikavý duch porodí heslo, kterým je pak potenciálnímu voliči všemi sdělovadly práskáno o hlavu, jako moje maminka, blahé paměti v době bez médií práskala mokrým prádlem u potoka o kámen. Není to tak dávno, co byl napjatě očekáván Gorbačov a s ním přišla, místo tehdy ještě neobjevené jinosti, novost myšlení, aby vzápětí upadla v posměch dělníků a rolníků. Pracující inteligence se posmívala všemu, zejména pak představě nepracujícího inteligenta.
   Ani moji maminku, dej jí pámbu věčnou slávu, nikdy ani nenapadlo vyhlásit akci Čisté uši. Nebylo-li zbytí, ujala se našich boltců a okolí sama a výsledek byl zářivý i bez hesla. Na druhé straně jí musím po mnoha letech vytknout, že se ucházela toliko o hlas otcův, a tady byl volební výsledek dán předem. S odstupem doby se mi tatínek jeví jako zmanipulovaný.
   Předvolební ruch poskytuje zajímavé významové roviny například v řečnictví. Nevšední jev je klonování politiků. Z pánů Zemana, Špidly, Ransdorfa, ale také z Klause, Rumla a Pilipa se stanou pomnoženci. Pánové Zemanové, Klausové, etc. Rovněž zdvořilostní titul pánové dostane příchuť nadávky na pokraji právního hodnocení. Od takto zmnožených by nevzal kůrku ani náš Arnýšek, a je to kus nepřekrmovaného vlčáka. S paní Buzkovou, Moserovou nebo Wolfovou se setkávám zatím v přirozeném jednotném čísle. Asi nejsou tak klonovatelné.
   Zaznamenávám mezi voliči váhavost. Nerozhodnost, před volbou nijak ojedinělý a nový jev. Za předobraz rozkolísaného voliče je možno považovat jakéhosi Hamleta, povoláním dědice dánského trůnu, zaměstnáním váhavce. Váhal, protože zaznamenal ve svém volebním okrsku podezřelý puch hniloby. Nijak se svou štítivostí netajil a jeho výrok se uchoval v paměti staletí. Nejspíš pro svou vytrvalou platnost.
   Princ dánský byl nešťastný, a to tatínkovi nalili jed do jednoho ucha. Neslazený reklamou.
   Současnému voliči je naléván do obou, zdá se i počítáno s větším počtem uší u některých svéprávných oprávněných voličů.
   V zemích koruny české by Hamlet neodvolil s pouhým utěsněným nosem. Musel by k urně v protiplynové masce. Právě proto by se rozhodl volit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]