EUGENIO VITALI
   Odzpíval jsem život

   Tak to začíná,
   v prázdné místnosti zkvasí
   slovo
   a vypráví život nešitý na míru

   V bezcelním pásmu hryže ticho
   a symfonie mě oceňuje jako starožitný
   kus nábytku.
   Kůň si mě odvádí
   do čestného kola.

   Budu-li mít odvahu čekat,
   zamiluji se do svého odpouštění.

   +

   Sedmdesát pět let.
   Sedm… Pět… Let…
   Slabikuj mi to ty,
   já ještě neusínám.

   Shromáždil jsem cizí dluhy
   a dosud je neutratil.
   Ani jeden.
   Pyšný na rozhřešení, jehož se dostalo ruce,
   která je teď moje.
   Tu minutu jsem si prožil o den dřív
   a strhl masku drahám hvězd i nebesům.

   Ve dveřích váhám, vycházím a vcházím,
   v prostoru, kde se očekává.
   Náraz odevzdanosti.
   Co nejdál od sebe odhazuji kletbu,
   anděl jí urazí hrany a pak ji spolkne.

   To klíče přicházejí, aby už zůstaly,
   píšu a nedělám tečky,
   život je nehašené vápno.

   +

   Zápas s větrem tělo na tělo.
   Hádanka, okno dokořán,
   pryskyřice sněhu, co bělí noci
   pootevřeného léta.

   Z přesýpacích hodin, ze čtverce kruhu
   nerad odchází rozum.

   +

   Zpívám tě, smrti,
   nevěrná ženuško.
   Podveď mě a stanu se
   tvým neduhem.

   Zanechal jsi příliš mnoho stop
   a celovečerní snímek
   směňuje osnovy stínů.
   Chybíš mi, smrti,
   v okamžiku, kdy jsem si tě bral,
   jsme tu já nebo ty nebyli.

   +

   V urně mám závěť,
   kudlanku nábožnou, co mění dech
   v pád.

   Promlouval jsem k jazykům bolesti,
   stín byl hluchý a setrval.
   Smlčené slovo, zázračný maják,
   sondovalo kudy plout.
   Co země zapůjčila,
   to krása odstranila.

   To dědictví těch druhých mi vybralo jméno.

   +

   Štědří jako žraloci
   ženoucí se
   za hlubinami vod,
   hlodavci úsměvů,
   věnčí slávou podvod.

   Jaro češe vlaštovky.
   Slunko nanejvýš suší jas.

   Prochází bolest uchem ticha,
   znova plamenem vzplála dřeva,
   co zauzlovala kříž.

   +

   Nejistá stopa po botě,
   kterou opouští naše noha.
   Okvětní lístek nás, možná,
   nasměruje v ústích
   nevysychajících řek.

   Ne, nehledal mě příboj.
   V mošně jsem coby amulet měl
   podšívku času.

   +

   Registr v plamenech.

   Kde uplýval dětský úsměv,
   tam triumfuje formulář matriky.

   A to je album, které ti poví co a jak,
   domácí koberec,
   brána do hlavního města.

   Vědět se a nenacházet se,
   kdo zneužil prak mého dětství?

   +

   Noc je plná tmy
   a hlasů, návratů,
   bílých skvrn na límci slunce.

   Obkličte semeniště,
   noc vydechuje rozum.

   Noc hladoví, zhltne tě,
   překračuje atol blankytu.

   Požádali vítr, ať na chvíli ustane,
   noc dál opakuje, že ta socha
   jsi ty.

   +

   Odzpíval jsem život (neodlučná báze).
   Pak přišel člověk (úsek terminální).
   Lehké pero teď už oddechuje.
   Opotřeboval jsem ti myšlení, pero těžké.

   Byl jsem mágem ticha, perem nevratným.

   Ty úporná a šikovná,
   já mladičké nůžky.
   Řekla mi »buď mi štafetou«.
   odpověděl jsem ti, bělil jsem listy papíru
   inkoustem.

   Pero moje, už nemám, oč bych tě požádal,
   setrvej coby osud,
   jehlu přišitou na čele.


   Almanacco dello Specchio, prestižní ročenka poezie, rok co rok vydávaná významná italským nakladatelstvím Mondadori, v minulém roce přinesla jak poezii básníků italských, tak básníků v Itálii usazených. Čtenář v ní objeví básníky švédské, holandské, básnířku polskou a v Paříži žijícího a francouzsky píšícího Itala Veglianta. Mezi básníky italskými čtenář najde i ravennského básníka Eugenia Vitaliho, který u nás vyšel v překladu a jehož básně uveřejnil Obrys-Kmen.

   Přeložil ZDENĚK FRÝBORT

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]