Nedávno jsem si znovu přečetl román Henryka Sienkiewicze Quo vadis a rozhodl se, že se stanu lepším člověkem. Co lepším člověkem, že se stanu hrdinným bojovníkem za pravdu, za ideu, že se stanu prostě mučedníkem. Takovým, jako byli hrdinové tohoto znamenitého románu, první křesťané, kteří se pro svou víru nerozpakovali podstoupit strašnou smrt na kříži nebo v tlamě hladového lva vypuštěného do arény.
Pak jsem se ale zamyslel. Což o to, neznepokojovalo mne to, že dnes už nikomu smrt na kříži nebo při gladiátorských zápasech nehrozí, máme dnes jiné způsoby, které se těm antickým zcela vyrovnají a někdy je i v mnohém předčí, ale, takříkajíc, chybí nějaký motiv, zkrátka důvod, víra v nějakou ideu. Ne, že bychom neměli k dispozici přehršli různých -ismů, těch máme, jistě se mnou budete souhlasit, habaděj, ale jen blázen by se nechal umučit třeba pro nějaký surrealismus, positivismus, modernismus, o komunismu a kapitalismu ani nemluvím.
Pravda, ve světě tu máme ještě fundamentalismus. Zejména ten islámský, kdy si nějaký Mustafa nebo Abdul obloží tělo českým semtexem a pak se odpálí někde uprostřed náměstí s turisty a s okolostojícími spoluobčany, ale tady se nedá mluvit ani tak o mučednictví, jako spíš o magorismu. Co si však máme počít my, obyčejní Čecháčci, uprostřed naší vyrabované a jako ementál protunelované zemičky? Pro jakou ideu se máme zříci svého pohodlí, rodiny, ba života? Jaké světlé zítřky máme prosazovat, pro jakou pravdu máme hořet?
Kdybych byl mladší, mohl bych se stát členem nějaké mládežnické guerilly, mohl bych si prošpikovat nozdry, jazyk i pupek náušničkami, vstupovat do metra s baseballovou pálkou nebo bojovat za legalizaci pervitinu čili perníčku, ale stal bych se mučedníkem? Až by mne chytli a zavřeli, stejně by si většina lidí o mně nejspíš řekla, že je zase jeden blbec konečně pod zámkem. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, stále mne nenapadá nic kloudného, za co bych měl obětovat svůj již tak podlomeným zdravím ohrožený život.
V poslední době se v některých především soukromých firmách káže, že každý zaměstnanec by měl pro svůj podnik dýchat. Vzhledem k tomu, že obyčejný člověk pracující v nějaké dosud nezkrachlé fabrice odevzdává čtyři pětiny výplaty pravidelně na poště, aby uhradil nájem, inkaso, alimenty a podobné záležitosti, má zřejmě potíže s dechem i bez onoho podniku, takže rozhodně odmítá pro tuto svou i jakoukoliv jinou firmu pokládat život.
Jistě, existují hodnoty, pro které by stálo za to se obětovat. Rodina, děti, ano, to ano. Ale nepřinášíme svým dětem a rodině oběť vlastně už tím, že chodíme do práce (pokud nějakou máme), abychom pak mohli do hnízda snášet potravu a všechny ty krámy, bez nichž si nedokážeme moderní život vůbec představit?
Zkrátka a dobře, cosi tu chybí. Ten báječný kapitalismus s gumákovskou tváří nám přinesl pocit přesycenosti vložkami Pempers, tyčinkami Mars a nekonečnými americkými seriály, nepřinesl nám však vyprahlost po nějaké pravdě, po ideálu, o němž bychom ve svých srdcích snili a kvůli němuž bychom se měli stmelovat do undergroundových skupinek, jako to dělávali první křesťané ve svých katakombách.
Mnozí filozofové hovoří o krizi spotřebitelské společnosti. Nostradamus a Sibyla kdysi hrozili hordami z Východu, které vtrhnou na Západ a pěkně to tu (neboť coby Středoevropané se už i my můžeme řadit k Západu) srovnají se zemí. V českých hospodách se začíná ujímat lidové rčení: "Bude hůř". Něco na tom bude. Bude hůř, aby mohlo být lépe?
Autor: Jindřich Bělehrádek
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)