Je málo autorů světové literatury, jejichž dílo by ztělesňovalo současný složitý obraz doby a světa, jako tomu je u Augusta Strindberga. Tento čelný představitel moderní švédské literatury udivoval a dodnes udivuje vnímatele šiří a mnohotvárností svého uměleckého díla a složitostí vlastního života.
Strindberg pocházel z rodiny stockholmského nepříliš úspěšného obchodníka a služky, v níž se narodil 22. ledna 1849. Od dětství jej provázely osobní konflikty, zprvu rodinné, zejména s otcem, později s učiteli na uppsalské univerzitě, na níž studoval přírodní vědy, lékařství a filozofii. Ani jeden obor však pro roztěkanost nedokončil. Šíře jeho zájmů byla veliká – propadl divadlu, a to trvale, lákalo ho výtvarné umění, zabýval se chemií i okultismem, moderní psychologií i otázkami podvědomí, byl všestranným novinářem, načas i učitelem, živil se též jako úředník královské knihovny. Povahový neklid a citová exaltovanost jej provázela v trojím neúspěšném manželství s dvěma herečkami a s o třicet let mladší rakouskou novinářkou. Často pobýval v cizině – ve Francii, Švýcarsku, Německu, Itálii a Dánsku, kde vedl divadlo. Domácí spory s divadelními kritiky a intendanty jej vedly v r. 1907 k založení Intimního divadla ve Stockholmu, které se stalo jeho vlastní experimentální scénou.
Psychická Strindbergova zjitřenost vedla posléze k těžké duševní krizi hraničící se šílenstvím. Duchovně procházel od ateismu až k mystické náboženské víře. Přes složité životní peripetie vynikal neobyčejnou pracovitostí, o čemž svědčí 75 svazků jeho souborného díla. Spisovatelův mnohotvárný život se uzavřel před sto lety 14. května 1912 ve Stockholmu.
Jeho rozsáhlé dílo má těžiště v divadelní a prozaické tvorbě, která obsahuje četné autobiografické prvky a je zároveň spisovatelovým životním beletrizovaným komentářem. Vytvořil více než 40 her lišících se tematickým zaměřením, rozsahem i formou. Psal jednoaktovky i rozsáhlá historická dramata veršem i prózou, komedie i introspektivní hry ze současnosti. V nich mj. s bezohlednou otevřeností rozkryl odvěké erotické i psychické vztahy mezi mužem a ženou. Hrou Choť pana Bengta polemizoval (obdobně jako o sto let později rakouská nositelka Nobelovy ceny Elfriede Jelineková) s proslulým pojetím Ibsenovy Nory.
Jeviště i film ve světě i u nás se soustavně vracejí k dvěma dramatickým Strindbergovým artefaktům, ke Slečně Julii a k Tanci smrti. Prvně jmenované, odvážně realistické až naturalistické hře s autobiografickými rysy, autor odvážně předpověděl, že „bude zaznamenána v letopisech“. Tanec smrti vyjadřuje složité peripetie manželských a rodinných vztahů spojených s vazbami sociálními. Hrdinové neřeší jen psychologii muže a ženy, ale i otázky jejich profesního a ekonomického uplatnění. Hra dešifruje jak okolnosti autorova života, tak obecné problémy konce předminulého století, zároveň však odpovídá i na mnohé otázky soudobé společnosti. Svědčí o tom i Dürrenmattova adaptace nazvaná Play Strindberg. Brutálně vyjádřená vivisekce vztahů mezi mužem a ženou se stala příkladem i pro mnohá díla soudobé literatury.
Se značným temperamentem se Strindberg věnoval i tvorbě prozaické. I v ní se inspiruje vlastními zážitky, což vyjádřil v rozsáhlém románu Syn služky. Také jeho próza nejznámější, román Červený pokoj, odráží vlastní autorovu zkušenost. V díle bez tradiční pevné románové konstrukce s pronikavou charakteristikou hlavní postavy novináře Arvida Falka, která ztělesňuje autorovy rysy a názory, podává vypravěč obraz dobových politických čachrů a podvodů, byrokratické neodpovědnosti, sociální nespravedlnosti a divadelních intrik, jež dnešní čtenář důvěrně zná ze soudobého života.
V mnohosti inspiračních zdrojů sluší připomenout i Strindbergův realistický román Lidé na Hemsö, vyprávějící o tehdejším životě švédských sedláků a rybářů na tomto ostrůvku. Zároveň humoristickým způsobem autor dává najevo sympatie s prostými lidmi.
K mnohotvárnosti spisovatelovy tvorby patří i jeho méně početná tvorba povídková a básnická (přírodní a společenská lyrika) i rozsáhlé působení publicistické, včetně kulturně společenské a literárně-kritické činnosti, zejména v divadelní oblasti. Nevyhýbal se ani překladatelství z angličtiny, z níž tlumočil tvorbu svých vrstevníků Marka Twaina a Breta Harta. Příkladné je i Strindbergovo jazykové mistrovství vyznačující se stylistickou pestrostí i různorodostí a jeho schopnost satirického zpodobení společenské reality.
August Strindberg, označovaný za génia konce 20. století, je prvním klasikem švédské národní literatury. Jeho význam přerostl hranice skandinávských literatur a dosáhl světového ohlasu. Od romantických počátků spisovatelova tvorba dospěla ke kritickému realismu, naturalismu a symbolismu a předjímala poetiku expresionismu. Strindberg si vážil tvorby L. N. Tolstého a byl ctitelem Zolovým, ve filozofii pak názorů Nietzschových. Jako experimentátor v oblasti divadelní formy se osvobodil od konvenční konzervativní tradice a předjal postupy moderního divadla dvacátého století. Svědčí o tom pozdější dramaturgický i režijní zájem Maxe Reinhardta, i určité následnictví Eugena O´Neilla a Friedricha Dürrenmatta.
Světovým se Strindberg stal i proto, že vycházel z národních a geografických tradic a nebál se je kriticky hodnotit a překračovat. Objektivní dobovou výpovědí, analytickým přístupem ke klíčovým otázkám společenských vztahů a hlubokým vhledem do niterných problémů lidského individua je spisovatelovo dílo živé a inspirující i v 21. století a má co říci také v dnešní chaotické době.
Autor: VLASTISLAV HNÍZDO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)