JOSEF HORA
   Den
   
   Dni světlý, v němž se vyplnilo,
   o čem jsme snili po šest let!
   Dni, k němuž rostlo Vaše dílo
   a do něhož se změnil svět,

   jsi tu! A Čechy proměněné
   zas tvar svůj mají v šíř i dál.
   Vytesán pevně do kamene
   náš povzdech zákonem se stal.

   Dni světlý! Osvoboditelé,
   dělníci teplých přístřeší!
   Zas rudá krev nám proudí v těle,
   zas jsme, Staline! Beneši!

   Článek Františka Kšajta Desku s Horovou básní zahaluje tajemství (Právo z 11. dubna) vzbudil nebývalou odezvu. Kšajt si zahrál na novináře - čmuchala, ale nic nevyčmuchal. Bůhvíproč se na akci pořádanou Unií českých spisovatelů poptával v Obci spisovatelů a na Ministerstvu režimní kultury, kde o Unii českých spisovatelů pan ministr a jeho skvadra zřejmě nic neví. Buranský přístup novináře a nedovzdělanost už i literárních vědců pobouřily mnoho našich čtenářů. Několik ohlasů otiskujeme. Horovu báseň - jak vidno - žádné tajemství nezahaluje a nic také nezahaluje stupidnost současné české žurnalistické a kulturní scény.
   ks

   ZDENĚK HRABICA
   Zahalená tajemství Františka Kšajta
   (O Horovi, Stalinovi, Benešovi a o jednom europoslanci)
   
   Je v světě slovo, kterým by se
   obsáhl obraz našich let?
   Šel bych je na železné míse
   do mramorových vtesat vět,
   do hloubky vtesat na kameni,
   by za svědka nám mohlo jít -
   však běda, slov takových není,
   neb těžko lze je pochopit.
   Josef Hora
   
   Zkušený a ostřílený novinář František Kšajt uveřejnil v Právu (11. 4. 2006) článek pod titulkem Desku s Horovou básní zahaluje tajemství. Popisem jedné zdánlivě nepatrné události rázem přiblížil zcizený "nezávislý" deník Právo téměř na dostřel bulváru. Podle Karla Čapka je tento druh specifického českého bulváru (tvářícího se naoko nezávisle a občas i levicově) ve světové žurnalistice spojen s nacionálním pravičáctvím, tou nejvšiváčtější odrůdou farizejství a prolhanosti. O co vlastně šlo? Kšajt se v čase nynějšího českého předvolebního běsnění doslechl, že se v zapadlé osadě Mrázov u Karlových Varů nalézá neudržovaný pomník s "údajně" dosud nepublikovanou básní Den velkého českého básníka Josefa Hory.
   Soudím, že pro novinářského harcovníka, který s poezií měl v životě málo co společného, ty verše zase tak moc neznamenaly. Kdyby ovšem nezvěděl, že se kolem pomníčku "podezřele" pohybuje básník, po dlouhá normalizační léta významný exilový nakladatel ve Spolkové republice Německo a nyní nezávislý europoslanec Daniel Strož. Iniciátor nové literární Ceny Josefa Hory, kterou veřejně vyhlásil na stránkách Obrysu-Kmene v oboru próza, poezie a literatura faktu. František Kšajt přistoupil k tématu od lesa, začal pátrat s buldočí energií nejprve v Obci spisovatelů a poté na Ministerstvu kultury České republiky, při zcela zjevném přehlédnutí existence Unie českých spisovatelů. Zjišťoval, kdo takovou cenu vůbec povolil. Leč dozvěděl se, že ani tam, ani jinde o takové "podivné" ceně zhola nic nevědí. Málo věděli o samotném pomníku i v osadě Mrázov a v obci Teplá, pod niž neútulná osada spadá. Povedený autor rychle spěchal za literárním vědcem Milošem Pohorským do Prahy. "Tuto báseň neznám," odpověděl mu vědec a usoudil, že by se mělo po jejím původu určitě pátrat. Kšajtovi pak ještě sdělil, že "...to, že Hora uvádí vedle sebe Stalina a Beneše, je skutečně zvláštní."
   Nikdo, ani autor ani vědec, se nezabývali skutečností, že v euforii osvobození 9. května 1945 nebylo téměř jediného velkého českého básníka a básnířky či textaře písní, který by nevyzpíval díkuvzdání ve verších a v písních maršálu Josifu Vissarionoviči Stalinovi a prezidentu Edvardu Benešovi. Dokonce i Werich + Voskovec ve svých populárních vysíláních z Ameriky pěli své velké díky báťuškovi Stalinovi.
   Je velká škoda, že se autor a jistě i na slovo vzatý odborník neseznámili s Horovou tvorbou z let ohrožení Československé republiky, nacistické okupace a z prvních dnů svobody, kdy byl básník již těžce nemocen. Stačilo nahlédnout do řádek dobového literárního kritika a číst, aby mohli pochopit osvobozující výkřik: "Staline! Beneši!": "Když vstupují do osvobozené Prahy oddíly Rudé armády v květnu 1945, je básník Josef Hora svědkem vítězství po rozhodném boji, píše poslední verše, žije pevnou vírou ve vítězství českého lidu i nadějí, že se vítězství i dnů osvobození dožije a vybojuje i zápas s nemocí".
   "Být svědkem rozhodného boje, / k němuž se troubí nad námi! / Co chtíti víc? Jen oči moje / kéž prozřetelnost nechá mi. // Být svědkem světa, který vzroste, z tolika sil! / Moci si říct: Jak je to prosté / Dobře, že jsem a že jsem byl."
   Když se publicista František Kšajt teď dozvěděl, co se děje v osadě Mrázov, přepsal do počítače a pro čtenáře "nezávislého deníku" Právo "údajná" slova básně Josefa Hory a Horovým veršům předeslal ve svém článku lákavý mezititulek: "Básník vzývá Stalina a Beneše"!
   Pane kolego, svatá boží prostoto! Kam jste se to až dobral v křivém zrcadle historie?
   Kšajt ve svém článku, opatřeném vlastními fotografiemi, zpochybnil, co zpochybnit mohl - europoslance básníka Daniela Strože, básníka a vojevůdce české poezie Josefa Horu, kterého František Halas nazval "argonautem Leninie" a kterého František Hrubín označil za básníka "rudého krví", básníka oslaveného F. X. Šaldou, Borisem Pasternakem i Václavem Černým, básníkem Vladimírem Holanem i Jaroslavem Seifertem. Zpochybnil "neznámou" předpokládanou Strožovu literární cenu (nikdo o ní přece nemá ani potuchy), za mrzký jidášský groš zpochybnil, co se vůbec zpochybnit dalo.
   K tomu všemu mohu připojit stejně působivé verše Josefa Hory, vtesané do jiného kamene než v Mrázově a vtěsnané navíc do mramorových vět, které nelze jako ty předchozí označit za "údajné", ale za opravdové Horovy básně:
   "Buď jako dělník, z jehož dlaní / pijí ti ostatní a jedí. / Buď jako Mikuláš Lenin. Nenávidějí ho, / ale mysliti na něho musí. / I mrtev, bude je soudit."
   Po špičkách a v hluboké pokoře bychom měli chodit kolem básníka Josefa Hory, kterého F. X. Šalda označil vedle Máchy, Nerudy, Vrchlického a Březiny za největšího českého básníka, myslitele. Bral v úvahu, že Horův názor na básnictví je jiný než názor značného počtu tehdejších českých básníků. Zatímco oni se od života odvracejí, přimyká se Hora k životu. Zatímco jim je básnická tvorba hrou, je básnická tvorba Horovi službou životu. Rád si občas připomínám jeho verše, znějící jako memento i do současné doby proti všem škarohlídům a neumětelům, z nichž mu někteří z třetí ligy - umorousaní a zablácení šrámy doby - dokonce ještě v roce 2006 vyčítají, že vzýval Stalina a Beneše:
   "Přiveďte milióny lidí, aby viděli, / že přišli pozdě, / že není zákonů, / že není práva, / že není boha, / krom zlata a vraždy."
   
   KAREL AKSAMIT
   Tajemství zapomnění
   Květen roku 1945. Jdu Prahou, nedlouho po osvobození. Na tancích rudoarmějců ještě leží prach z berlínských cest. U jednoho novinového stánku si kupuji silný časopis v barevné obálce (Květnová revoluce. Obrazový památník hrdinství a slávy z velkých bojů dnů lidového povstání, Melantrich 1945 - pozn. ks). Je plný fotografií z pražského povstání a veršů českých básníků. Na jedné straně čtu sugestivní báseň Josefa Hory, končící apoteózou: »Dni světlý! Osvoboditelé, / dělníci teplých přístřeší! / Zas rudá krev nám proudí v těle, / zas jsme, Staline! Beneši!« Jsem tehdy kvartán třeboňského gymnázia. Zanedlouho tu báseň recituji na jedné školní slavnosti. A Horova báseň, o níž píši, prošla po osvobození celou řadou novin a časopisů. Josef Hora. Jeden z piedestalu, na němž stojí celá česká moderní literatura. Odešel z našeho básnického, spisovatelského a novinářského světa 21. června 1945. Bylo mu tehdy 54 let. Byl posmrtně poctěn jako první titulem národní umělec...
   Duben roku 2006. U jednoho novinového stánku si kupuji deník Právo. Čtu v něm článek Františka Kšajta o tajemství, zahalujícím desku s Horovou básní na pomníku v osadě Mrázov. Je to deska s verši, o nichž píši v úvodu této poznámky. Tajemství desky a europoslance Daniela Strože František Kšajt neobjevil. Možná kdyby byl novinářským elévem a musel se po faktech jenom trochu více pídit, docela lehce by na ně přišel. Zůstalo mu tedy zatím utajeno. A o čem ve svém článku píše? V tučně vysazeném úvodu se zmiňuje o uvedené desce »s údajně dosud nepublikovanými a neznámými verši básníka Josefa Hory.« Místo aby sám hledal, přizve si na pomoc literárního vědce Miloše Pohorského. Ten mu lapidárně sdělí: »To, že Hora uvádí vedle sebe jména Stalina a Beneše, je skutečně zvláštní. Tuto báseň neznám. Pátrat by se dál mělo v jeho posmrtně vydaných verších a jeho archívu, pokud nějaký ještě existuje, ale to zabere spousty času, upřesňuje Miloš Pohorský. Neútěšné a nepravdivé sdělení. Před jedenašedesáti lety tato báseň obletěla celou republiku. Literární vědec to neví. Budiž. Ale! Státní nakladatelství v Praze vydalo v roce 1948 Moderní českou poesii, výbor z veršů českých básníků pro osmou třídu středních škol. Tu knížku sestavili Josef Kotalík, Vilém Pech a PhDr. Rudolf Schams. Teď si v té učebnici, určené budoucím maturantům, listuji. Na straně 127 čtu tu Horovu báseň pod názvem Den. Kolik tisíc abiturientů mělo tu knížku v ruce, seznamovalo se z ní s naší poezií. A kolik z nich četlo ty Horovy verše? Maturanti věděli. Literární vědec neví. A je to již starý člověk, mnoho pamatuje. Volám tedy Miloše Pohorského. Zprvu se snaží svoje slova z článku nevýrazně, ba přímo lhostejně obhajovat. A pak? Svěří se, že mu redaktor Práva volal. Ale redaktoři prý často výroky překroutí, zkomolí. Považuje novináře za dotěrné a nezodpovědné, doloží to jedním příkladem. Článek z 11. dubna v Právu nečetl. Ani o to nemá zájem. To, co řekne novinářům, se neautorizuje. Má s nimi špatné zkušenosti. Víc se nedozvím. Tolik PhDr. Miloš Pohorský, CSc., člen Obce spisovatelů.
   Vědec neví a František Kšajt se nenamáhá. Stačí mu informace, kterou získal, verše jsou neznámé. Čtenáři ještě sdělí, že Josef Hora byl autorem sbírky reflexní lyriky Srdce a vřava světa a neopomene zdůraznit, že básník v roce 1929 vystoupil z komunistické strany. Je to pro dnešní dobu důležitý politický fakt: rozchod s marxistickou stranou.
   Národní umělec Josef Hora. Nevědomost literárního vědce se skryje za pochyby a František Kšajt se zmíní o jedné, jediné (sic!) Horově básnické sbírce. Tristní obraz dnešní doby, jejího povědomí o předním českém literátovi. A možná také, že autor článku ani netuší, že Josef Hora byl od roku 1920 do roku 1929 jedním z prvních redaktorů Rudého práva, vedl tam kulturní rubriku. I po roce 1929 zůstal po celý život přesvědčeným socialistou. V bojích na kulturní frontě šel vždy s komunisty. A jiný národní umělec, básník František Hrubín, o něm prohlásil: »Josef Hora je jeden z největších, jaké jsme od dob Máchových měli.« Letos 8. července tomu bude již 115 let, co se Josef Hora v Dobříni u Roudnice nad Labem narodil.
   
   JANA VACKOVÁ
   Hledání Hory
   Myslím, že rychle, paralelně a bohužel nekoordinovaně reagují spolu se mnou na článek Desku s Horovou básní zahaluje tajemství (Právo, 11. dubna 2006) mnozí ctitelé Horova sociálního patosu a étosu, čtenáři našeho prvního národního umělce, poctěného tímto titulem druhý dne po jeho úmrtí in memoriam (8. července 1891 - 21. června 1945).
   Jde o pamětní desku v Mrázově s údajně "dosud nepublikovanými a neznámými verši básníka, které literární vědec Miloš Pohorský z Prahy nezná", čteme v článku. Pohorskému připadá "skutečně zvláštní, že Hora uvádí vedle sebe jméno Stalina a Beneše".
   Jsem pamětník oněch slavných dnů, vím tudíž, že báseň Den přesně vyjadřuje dané chvíle - válku a osvobození. Vědec naznačuje směr pátrání po posmrtně vydaných verších a jeho archivu, "pokud nějaký ještě existuje", ale prý to zabere spousty času. Pracoval v Ústavu pro českou literaturu AV a jistě si bude vědět rady. Vždyť i mně poradili ve studovně Památníku národního písemnictví dne 12. dubna - po marném pátrání a listování v zaprášených svazcích, v archivu atd., abych se obrátila na tento akademický ústav sídlící v nádherných prostorách na Florenci 3. I tam mi slíbili pomoc.
   Snad e-mailový sprint bude úspěšný - v Praze je koneckonců dost databank a archivů s heslem Josef Hora. Jak by ne! Všechno a všechny nelze vysmýčit, znehodnotit a odhodit znevažujícími slovy "pokud ještě ještě existuje"!
   A jak to dopadlo? Horův »den světlý« hledali celý den. Ve všech institucích s pochopením vyslechli mé ubezpečování, že spoléhám na svou paměť o básni Den a také na naši mámu, tenkrát čtyřiatřicetiletou a snad už čekající pátého potomka (narození Ilji v lednu 1946), která celou válku pronášela v próze to, o čem Josef Hora, rodák z našeho Podřipska, zpíval - o rodné zemi, »stokrát pokoušené« - ve verších. A nejvíc mi právě v posledních letech »naskakuje« v paměti Horův Den, Osvoboditelé a »Zas rudá krev nám proudí v těle, zas jsme. Staline! Beneši!« Máma totiž neustále hořekovala, proč Beneš neodjel do Moskvy?! Proč do Londýna?! Sotva báseň vyšla, ověnčila ji květinami a fotografiemi Beneše a Stalina v kombinaci s elegantním L. D. Trockým z jakéhosi předválečného časopisu, jinou neměla. V okně do ulice vznikla »nástěnka« a to bylo centrum debat a pokusů o překlad básně rudoarmějcům a jejich velitelům, kteří se tu zastavovali, všelijak pokyvovali hlavami a nejmladšího brášku Petra brali do náruče, což máma k mému velkému překvapení dovolovala.
   Po zveřejnění nesmyslných údajů a dohadů v Právu se v šíř i dál rozletěla má emocionální paměť, dokonce až k Rudému právu, kam jsem po převratu adresovala nápad na přejmenování listu na Právo, protože »rudou« máme v krvi, v poezii a písních a to snad stačí, protože »teď potřebujeme p r á v o « - fungování právního státu vázlo od samého začátku sametu. »Předbíháš, dočkáš se,« poučil mě šéfredaktor Zdeněk Porybný na jednom školním semináři. Později mi v dopise z 24. května 1991 Rudé právo už nemohlo přijít na jméno. Z rozhodnutí vedení redakce ortel zněl takto: »...Váš materiál nebudeme tisknout. Částečně k tomu přispěla i publikace Vašeho článku v Naší pravdě č. 36, který vyzněl vůči Rudému právu značně ironicky.« A dál, že prý přednostně budou umisťovat na stránky jejich novin (už nikoli tradičně »Vašich«) články těch autorů, kteří zůstali Rudému právu věrni atd. O »věrnosti« jsem se za ta léta přesvědčila, naposledy i o věrnosti nekontrolovanému manipulování se čtenáři v samotném nadpisu i obsahu článku o »zahaleném tajemství« na desce v Horově básni. Nechápu, proč literární vědec nenahradil ztrátu paměti návštěvou ve Středisku literárněvědných informací Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kde pracoval. Prý bohužel mnozí z bývalých pracovníků ústavu nepřicházejí... Není divu, jestliže má zelenou pendolínové zkratové tempo manipulací s veřejností, navíc před volbami. O to je záslužnější nové oživení odkazu Josefa Hory, o které se snaží Unie spisovatelů a Obrys-Kmen!
   Výsledek několikahodinového pátrání mi byl telefonicky - a s velkou radostí - sdělen 14. dubna 2006 vpodvečer. Po Velikonocích jsem si vyzvedla kopie textů Poslední pozdrav Josefa Hory s přetiskem básně Den (poprvé zveřejněna 13. května 1945 ve Svobodném slově, a Den po revoluci u Josefa Hory od Josefa Trägra (1904-1971), českého divadelního kritika, publicisty, v r. 1948 dramaturga Čsl. filmu, od r. 1954 Studia kresleného a loutkového filmu.

   Den po revoluci u Josefa Hory
   Josef Hora bydlil v Jindřišské ulici proti hlavní poště, o kterou se v prvních květnových dnech urputně a krvavě bojovalo. Němci ovládali celou ulici tím, že měli obsazenu Jindřišskou věž a řádili v jejích domech, jen aby zvyšovali hrůzu uvězněných obyvatel. Básník prožíval ty vlekoucí se hodiny a dny naší revoluce v podzemí svého domu, spal v něm a nevycházel z něho. Jeho choroba nezmenšila statečnost, s níž trpělivě a s nadějí snášel všechny strázně a útrapy svého zajetí. Navštívil jsem ho ráno prvního dne po revoluci. Sám jsem ji totiž prožíval nedaleko v melantrišských sklepích na Václavském náměstí, věděl jsem o nebezpečí, jemuž byl básník neustále vystavován a chtěl jsem se přesvědčit, zda vyvázl bez pohromy. Seděl v zabarikádované kuchyni, protože v podkrovním bytě byl stále ještě ohrožován německými vrahy, utíkajícími přes střechy. Jimi ještě toho rána byla zastřelena u okna Horova sousedka a tak bylo nutno stále se mít na pozoru. Básník seděl schýlen nad hůl, kterou svíraly jeho žluté a vychladlé ruce. Byl doslova ztuhlý: údy jako by vypověděly službu, krev vyprchala z celého těla, hlas nevycházel ze zaškrceného hrdla. Vyprávěl jsem mu, jak se v pražských ulicích obětavě a nadšeně bojovalo, s jakou radostí byla vítána Rudá armáda, jaká sláva jde celým městem. Nemohl mluvit, vyrážel jen vzlyky, v nichž se mísila radost s pláčem, ulehčení s hrůzou prožitých chvil. Hladil jsem mu ruce, studené a bezvládné, ty požehnané ruce, z nichž jak z rukou rozsévačových vzešlo tolik nesmrtelných veršů, těch veršů, jež přežijí básníka, jež přežijí naši dobu, jež budou mít život věčný. Už jsem nemohl věřit v to, čím jsem se utěšoval po celou válku: že revoluční převrat vrátí básníkovi zdraví, že se bude moci zase včlenit do života, že bude opět pracovat. Přes to jsem ho poprosil, aby přivítal revoluci básní, aby zazněl jeho hlas právě v této slavnostní chvíli. Paní Horová slíbila, že vyvede chotě do pražských ulic, aby viděl všecko to nadšení z osvobození a aby se inspiroval k oslavným veršům. Nevěřil jsem, že Josef Hora tuto báseň ještě napíše. A přece za dva dny přišla! Už nevyšel básník do jásajících ulic, neměl k tomu sil, také toho ani nepotřeboval pro svou inspiraci; i tak pozdravil »den světlý« s vroucností, jež jeho verše posvětila hloubkou válečného osobního i obecného utrpení a dechem omilostěné nejryzejší poesie.
   jtg (= JOSEF TRÄGER)
   Svobodné slovo 24. 6. 1945
   
   Poslední pozdrav Josefa Hory
   Bylo to 13. května, kdy se na stránkách Svobodného slova objevila báseň Josefa Hory, nazvaná Den. Básník a vlastenec, stojící nad nepřeklenutelnou propastí smrti, tu naposled vyzpíval svou radost z osvobození rodné země, jíž věnoval svůj slavný Zpěv, posilující národ v době nejtěžší. Jak nešťastné bylo pro českou kulturu, že ztratila Josefa Horu, ale jak šťastné bylo přitom pro básníka samého, že se jeho osud, tak géniem požehnaný, naplnil až ve chvíli, kdy se Československo probudilo k novému, svobodnému, demokratickému životu. Hora - člověk odešel, zanechav dílo nesmrtelné. Otiskujeme znovu poslední báseň svého prvního národního umělce, kladouce tak skromnou květinku na jeho hrob, právě ve výroční den osvobození.
   Svobodné slovo, 9. května 1946
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]