Před pár týdny jsem si z Německa přivezla novou knihu autorky, jejíž první světový bestseller No logo! byl pod titulkem Bez loga! přeložen dokonce i do češtiny:
   Naomi Klein: The Shock Doctrine. The Rise of Disaster Capitalism. Česky by titulek mohl znít asi takto: Strategie šoku. Vzestup katastrofického kapitalismu. Vyšla v září 2007 v nakladatelství Metropolitan Books, New York a Knopf Canada, Toronto. Německy: S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt a. M. Paralelně kniha vyšla ve Švýcarsku, Rakousku, Španělsku, Norsku, Švédsku, Itálii, Velké Británii a Rusku.
   Byla jsem velmi zvědavá - knihu jsem zakoupila krátce poté, co byla vydána v originálu a vyšla paralelně i v devíti dalších zemích. Čtu v němčině, protože angličtinu neovládám tak, abych byla s to pročíst v reálném čase asi 650 stránek s dalšími 70 stránkami zdrojového aparátu. A od té doby čtu, kdy mohu - ráno, v noci..., nemohu se odtrhnout. Přiznávám, že jsem napínavější příběh se silným kriminálním pozadím nečetla od dob mého prvního nadšení pro science-fiction. S rozdílem, že Naomi Kleinová, stále ještě mladá kanadská světoznámá novinářka a sloupkařka pro The Nation a The Guardian, analyzuje a vykresluje velmi realisticky katastrofickou přítomnost a budoucnost naší společné země z pozice rozmachu současné formy kapitalismu, v níž všechny a všichni dnes již naplno žijeme.
   "Nejdříve šok válkou nebo katastrofou, pak takzvaná rekonstrukce. Funguje to stále podle stejného mechanismu. Tam, kde si před vlnou tsunami obživu zajišťovali rybáři, stojí dnes luxusní hotelové komplexy. V Iráku se po válce rozdělily státní podniky a naftové hospodářství nanovo - mezi západní koncerny. Likvidace existencí - nyní panuje kapitalismus Divokého západu nejčistšího ražení." Tak shrnuje jedno z největších německých nakladatelství S. Fischer z Frankfurtu nad Mohanem obsah knihy v záložkovém textu vázaného vydání do několika slov. Bez obav, že by tato "bible antiglobalizačního hnutí" jakkoli naočkovala mysl jejích čtenářek a čtenářů. Naopak: Naomi Kleinová "dokazuje ve své obdivuhodné knize, že vítězné tažení neoliberální ideologie v posledních třiceti letech je založeno na extrémním násilí, na katastrofách a dokonce mučení, s cílem prosadit ničím neomezený volný trh kolem dokola po celém světě, od Latinské Ameriky přes východní Evropu a Rusko až po Jižní Afriku a Irák."

   "Miláček" Friedman
   Kleinová shromáždila neuvěřitelné množství materiálu a samozřejmě neobjevuje žádný nový kontinent. Je tu však její pohled ostře zaměřený na ekonomickou ideologii takzvaného neoliberalismu, kterou sleduje od tehdy ještě téměř naivních prvopočátků vystupování Miltona Friedmana, neotřesitelného miláčka veškerých vystoupení i našeho současného prezidenta a několika jiných zástupců "absolutního volného trhu" v ČR. V knize je věrně zaznamenán onen téměř neuvěřitelný a jakoby automatický vzestup této ideologie v průběhu posledních třiceti let. Mimochodem: na počest Friedmana letos vyhlásil kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger Den Miltona Friedmana (29. leden) a připojila se řada měst. "Mužem míru" pak Friedmana otituloval The Wall Street Journal... Neoliberální ekonom je též nositelem Nobelovy ceny za ekonomii.
   Autorka vypracovává překvapivé paralely mezi zrodem této ideologie, požadující zprvu šok a tabula rasa před novým, ničím neovlivňovaným počátkem, a výzkumy financovanými CIA v padesátých letech v Kanadě a USA směřující k moderním způsobům mučení. V laboratoři se experimentovalo pod vedením Ewena Camerona za peníze CIA s mozky psychicky nemocných - stejné vymazání "nemocného mozku" až do jeho základů, aby poté došlo "k ozdravění" jeho novým popisem. (Později byli sice někteří nemocní USA odškodněni, ale s jeho metodami pracuje CIA v tajných věznicích ve východní Evropě nebo v Abu Graifu dodnes, i když za pomoci soukromých firem.) Stejně tak na hospodářském poli - Dr. Šok Cameron se svou laboratoří na vymývání mozku a Dr. Šok Friedman s laboratoří "laissez-faire", říká autorka. Oba postavili do základu svých teoriích rovnici zajistit stav "tabula rasa" (i katastrofou) = šance nového ničím neovlivněného začátku = svoboda či osvobození člověka. Přibližují se tak nebezpečným extremistickým a rasistickým ideovým systémům, které stejně tak vyžadují zničení celých ras a kultur, aby mohlo být nastoleno nové a naprosto čisté učení.
   Ale k věci a naostro: Na počátku byl v 70. letech minulého století Milton Friedman a jeho zprvu zneuznávaná "škola". Pak přišel vojenský puč v Chile a Pinochetova sedmnáctiletá vláda politického teroru. Velké a chráněné pole působnosti, již předem a systematicky připravované skupinou "chicagských hochů". Studium chilských expertů volného trhu financovala ještě za vlády zvoleného a pučem svrženého prezidenta Allendeho vláda USA. Jejich následný, diktátorem podporovaný "chilský ekonomický zázrak" za asistence velkého mistra panuje bohužel do dnešního dne v učebnicích studentek a studentů ekonomie po celém světě. Tabula rasa znamenala v Chile privatizaci řady klíčových resortů - z větší části do rukou mezinárodních koncernů. I odstranění veškerých obchodních bariér stačilo během krátké doby dokonale zničit chilskou střední třídu a vedlo podle představ chicagských hochů k bolestné, ale prý přechodné masové nezaměstnanosti. Dnešní Chile pod vedením socialistky Michelle Bachelet však bojuje s důsledky privatizovaného školství (tzv. charterovými školami a školstvím na poukázky), lékařské péče za hotové, privatizace školek, hřbitovů, privatizovaného sociálního pojištění. Deset procent Chilanů však zbohatlo - jejich příjmy se zvýšily o 83 %. Ještě v roce 2007 je Chile zemí s největším rozpětím mezi bohatými a chudými (je z 123 zemí, které OSN překontrolovalo, na 116. místě). Věru, hospodářský zázrak!
   Export úspěšného modelu tzv. protirevoluce chicagských friedmanových hochů do zemí Latinské Ameriky, zčásti již diktátorsky vedených a zajišťovaných vojenskými puči, pokračoval za asistence a podpory vlády USA, pardon - Světového měnového fondu, který byl obsazován zcela systematicky přívrženci a žáky Friedmanovy teorie. V Brazílii, Argentině, Uruguaji zmizelo či bylo systematicky (u)týráno v době, kdy tam docházelo k "mírové protirevoluci" v ekonomii, něco mezi 100 000 a 150 000 osob - odborářů, marxistů a jiných levicových intelektuálů, teologů osvobození a "obyčejných" lidí. Nutná a prospěšná tabula rasa první vlny, ekonomická revoluce korporací ve prospěch "svobody trhu jako svobody člověka" využívala politické katastrofy diktátorských vojenských režimů především, ale nejen v Latinské Americe.
   Válečné aktivity jsou podle autorky vhodným prostředím pro rychlé uvedení teorie chicagských hochů do praxe, a to i v zemi nazývané jednou z kolébek demokracie. Počátkem 80. let se totiž zdálo, že výsledky desetiletého snažení ekonomické protirevoluce jsou ohroženy protiakcemi (svržení íránského šáha spojenými silami islamistů a levice, v Nikaragui vítězí sandinisté nad diktátorským US nasazeným Somozou). Margaret Thatcherová využívá v Anglii šovinistického nadšení pro svou téměř osobní politickou válku proti Falklandským ostrovům a Argentině ke startu "korporatistické revoluce" na britských ostrovech. Zavádí zvláštní vojensky odůvodněná opatření proti stávkujícím dělníkům, organizuje zesílené odposlechy a prošpikování odborů vlastními lidmi, masová propouštění - "tabula rasa" v britských odborech. Radikální ekonomická agenda následovala vzápětí - a šlo tu o první masivní privatizační vlnu v historii západních demokracií. Thatcherová se přitom řídí Miltonovými slovy: "Jenom krize - skutečná, či smyšlená - vede ke skutečným změnám. (...) To je podle mého mínění naším hlavním úkolem: vyvinout alternativy k současné politice, zprostředkovat je a udržet při životě tak dlouho, až se politicky nemožné stane politicky bezpodmínečným." Idea levicových sektářů starých dob se tak v pravicovém pojetí Miltona transformuje do tzv. krizové hypotézy, která využívá různých podob.

   Na řadě je Latinská Amerika
   Nový doktor Šok se v podobě hospodářské války uplatňuje nejdříve opět v Latinské Americe, a sice v Bolívii, která se po téměř dvou desetiletích v první polovině 80. let osvobozuje z pout vojenské diktatury. Nové politické klima dědí roku 1984 hospodářskou situaci, která je víc než katastrofální - silné zadlužení, hyperinflace, masová nezaměstnanost a s tím spojený emigrační proud. Řešení má přinést nový plán šokového terapeutického programu neoliberálního ražení, podpořený Světovým měnovým fondem. Nové je tajné a rychlé vypracování během ještě běžících politických vyjednávání o budoucnosti nasměrování země a to, že opatření byla zveřejněna a zrealizována najednou. Až do dnešních dnů se od té doby uplatňuje ekonomická doktrína vypracovaná podle vojenské doktríny USA, která vyžaduje "strhnout kontrolu okolí na sebe, ochromit protivníka a přetížit jeho schopnost vnímání a pojmové uchopení událostí tak, že se nevzchopí k odporu." Hospodářské šoky fungují přesně podle tohoto scénáře - vychází se z premisy, že lidé sice mohou reagovat na postupné změny - například krácení ve zdravotnictví, ale když se pak jedná o kupu změn ze všech směrů současně, nastává pocit, že jakákoliv snaha je zbytečná a lidé to vzdávají. Jaká to pravda v české současnosti!
   Bolívie sice hyperinflaci zastavila, ale nezaměstnanost stoupla nejen krátkodobě a průměrný výdělek rolníků tvořil sotva 140 dolarů za rok, což činilo 1/5 průměrných příjmů obyvatelstva, údaje přikrášleného zisky teninké vrstvy zbohatlíků z boliviánského neoliberálního experimentu. Země je opět v rukou kokainových baronů a pro radikální reformu se našlo označení "ekonomický pinochetismus".
   K obdobným zásahům neoliberálů, podporovaných vydatně vládami USA, došlo v Argentině a Uruguaji. Porušování lidských práv diktátorskými režimy a vládami nebylo překážkou v rozšiřování neokonzervativního pojetí blaha, údajně osvobozujícího lid - téměř vždy se stejným výsledkem. Na konci experimentů stále bohatší řada mezinárodních, povětšině US koncernů, a zchudlá a značně rozšířená většina obyvatelstva dané země. Rozdíly byly pouze v tom, jakým podílem participovala vlastní národní oligarchie. Často následovala další ekonomická katastrofa a zubožení, ze kterých se hlavní protagonisté a vítězové už téměř neviditelně stáhli.

   Chicagští hoši v Africe
   Ale to už se autorka dostává v časové linii k východní Evropě a k Jižní Africe.
   Velkolepé politické vítězství Mandelovy strany ACN 1994 a veřejná politická jednání o uspořádání budoucnosti Jižní Afriky byla posléze zaskočena a nekompromisně konfrontována s výsledky systematických a zcela utajených jednání na ekonomickém poli. Opět zapracoval Mezinárodní měnový fond, který ruku v ruce jak s odbornými "hochy z Chicaga", tak s bývalými bílými pány země stanovil v radikálním ekonomickém plánu podmínky nové vládě původních obyvatel. V polovině prvního desetiletí nového tisíciletí splácí Jižní Afrika vedená ACN nejen půjčky Světového měnového fondu, ale je rovněž zodpovědná za dluhy, které způsobily předchozí vlády apartheidu. Tlak finančních institucí - otevření trhu pro zahraniční investice, privatizace státních firem a institucí, zákaz budoucích zestátnění apod., doprovázený požadavky de Klerkovy strany bílých nepropustit ani jednoho úředníka, vedl Jižní Afriku pod vedením "vlastní ACN" k věru obdivuhodným výsledkům. Od roku 1994 se zdvojnásobil počet lidí, kteří musí vyjít s méně než 1 dolarem na den (ze 2 na 4 miliony), do roku 2002 se zdvojnásobil počet nezaměstnaných černých Jihoafričanů (z 23 na 48 %). Výdělky bílých Jihoafričanů ve střední třídě jsou 20 x vyšší než výdělky stejně vzdělaných černých Jihoafričanů. ACN sice vybudovala pro 1,8 milionu černých obyvatel domy, ale současně ztratily domov 2 miliony černých obyvatel Jižní Afriky atd. K tomu vedly neoliberální metody, kterým se podle motta "tak to dnes dělají všichni, všude už platí nová pravidla hry, proces globalizace se už prosadil" podvolilo i nové vedení země.

   Další páni na holení
   O něco dříve přišla na řadu východní Evropa, bývalý blok socialismu. První neoliberální experiment začal v Polsku. Vítězná, leč nezkušená Solidarnoš? zdědila po komunistickém režimu dluhy, inflaci a hospodářskou krizi. Očekávala, že jí Světový měnový fond a USA pomohou alespoň odpuštěním dluhů. Nic takového - situace byla podle již panujícího hlubokého přesvědčení neoliberálů právě zralá pro terapii šokem. Do země přijel jeden z jeho nejlepších stoupenců a ve spojení s polskými vizionáři volného trhu se Polsko stalo v jejich rukách - navzdory odporu mnoha aktivních členů Solidarnošči - vzorovým příkladem možnosti zásahu šokem. Potvrzovalo to Friedmanovu krizovou teorii: země se nacházela ve výjimečné situaci, příliš rychlá politická změna a dezorientace lidí plus kolektivní strach před hospodářskou tragédií donutil po několika týdnech jednání vedoucí tým Solidarnošči, aby přijal pro Polsko její extrémní radikální formu. Téměř přes noc došlo k privatizaci státního průmyslu, založení burzy a kapitálového trhu, měna se stala konvertibilní, těžký průmysl se změnil v produkci konzumního zboží. Sami polští liberálové přiznávají, že došlo naprosto vědomě a plánovitě k využití nouzové politické situace. To se stalo modelem pro víc než polovinu světa, která se po pádu Berlínské zdi dala do pohybu.
   Zvláštní případ terapie šokem znamenají změny v Číně a po rozpadu sovětského impéria v samotném Rusku. Fukujamův světoznámý Konec dějin, znovu formulující Friedmanovu tezi o neoddělitelnosti svobodných trhů od svobody člověka vzal v Číně za své. Demokratizace a chicagská představa volného trhu zde nejenže nešly ruku v ruce, ale stály na obrácených stranách barikád. Politickému byru se však Friedmanova definice svobody, v níž svoboda člověka stála vždy jaksi na okraji a ve srovnání s nevázaným trhem nebyla už vůbec nutná (srovnej pinochetismus!), velice hodila. Zdálo se a také se tak stalo - začátky ekonomických reforem zahájila komunistická strana Číny za přímé asistence Miltona Friedmana koncem 80. let a znamenaly de facto násilný převrat v čínské ekonomice. Tyto změny se staly katalyzátorem několikaměsíčních protestů v roce 1989; nebyly zaměřeny proti kapitalismu samotnému, nýbrž proti jeho friedmanovskému pojetí - byly příliš rychlé, bezohledné a naprosto nedemokratické. Po krvavém potlačení demokratizačních procesů, k němuž Friedman tehdejšímu nejvyššímu představiteli Teng Siao-pchingovi zpočátku osobně radil - stejně jako kdysi Pinochetovi, tak byla šokem masakru otevřena cesta k ekonomické terapii šokem. Došlo k deregulaci cen, Čína se otevřela zahraničním investorům a všude v zemi byly zřízeny zvláštní ekonomické zóny, země se stala největší vykořisťovatelskou továrnou světa. Výhodné a výnosné podmínky pro subdodavatele nadnárodních koncernů: nízké až nejnižší mzdy, nízké daně a nepřeberné množství laciné pracovní síly, která se kvůli brutálním represáliím režimu, nízkým mzdám a neuvěřitelně špatným pracovním podmínkám nijak nebránila. Devadesát procent čínských miliardářů tvoří 2900 princátek, dětí stranických funkcionářů. A Čína je i přesto, že nenaplňuje ani v nejmenším princip demokracie a svobody člověka, podle Friedmana i nadále obdivuhodná, protože je příkladem pro "efektivitu, s níž tato aranžmá svobodného trhu podporují jak blahobyt, tak svobodu." Zůstává otázkou, čí že to blahobyt a čí svobodu tím myslel...
   Také Rusko zvolilo cestu "pinochetské opce". Gorbačova představa přeměny socialisticky vedeného hospodářství na švédský model, jež měla doprovázet politické reformy, vzala 1991 za své. Hospodářskou krizi zvládne Sovětský svaz pouze šokem, rychle a bolestně, tak jako v Číně, kde se její vůdci obrátili proti vlastnímu národu. Požadavek po "Michailu Sergejeviči Pinochetovi", výsledek posledního summitu G7, uvolnil cestu Jelcinovi a ten okamžitě zahájil sérii šoků. Sovětský svaz byl rozpuštěn, Gorbačov odstoupil - šok číslo 1 pro většinu obyvatelstva, které už nic jiného než Sovětský svaz neznalo. Okamžitě začal pracovat tým ochotných zástupců volného trhu a shromáždil se kolem J. Sachse, jenž slíbil finanční podporu mezinárodních institucí. A opět se sešla skupina samozvaných revolucionářů naprosto utajeně, aby vypracovala radikální ekonomický program. Během týdne začal fungovat - liberalizace cen měla podle Jelcina začít vše řešit. Pokračování je již známé - rychlá privatizace zhruba 225 000 státních podniků zahájila 2. fázi šoku. Josef Stiglitz, tehdy hlavní ekonom Světové banky, shrnul mentalitu šoku: "Je to jen blesková válka využívající 'příležitostného okénka', o které se postará 'přechodná mlha', která může uvést změny do pohybu dříve, než bude mít obyvatelstvo šanci se organizovat a obhajovat své dřívější oprávněné zájmy." Jeho "tržní bolševici" měli vytvořit optimální podmínky pro ziskové prostředí a pak se země vybuduje bez jakéhokoliv plánu sama od sebe nanovo. Výsledkem bylo, že v roce 1992 miliony Rusů střední vrstvy ztratily veškeré životní úspory a miliony pracujících nedostaly celé měsíce zaplaceno, spotřeba se oproti předešlému roku snížila o 40 % a celá třetina obyvatelstva Ruska spadla pod hranici chudoby. Lidé se začali bránit, zástupci parlamentu rebelovali, Nejvyšší soud zjistil, že Jelcinova zvláštní pověření byla protiústavní - a Jelcin nechal vyhlásit výjimečný stav. Světový měnový fond podpořil Jelcina zadržením slíbeného úvěru. Dekretem č. 1400 postavil nový car ústavu mimo platnost, rozpustil parlament a za podpory tehdejšího US prezidenta Clintona zahájil v říjnu 1993 jeho vojenskou blokádu. Střílení do demonstrací, stovky mrtvých, tisíce zadržených... Městské a zemské rady byly rozpuštěny a mladá ruská demokracie se rozpustila v "pinochetské opci", i když v obráceném pořadí. Třetí fáze šoku. Neomezená diktatura po Jelcinově puči uvolnila opět ruce "chicagským hochům" první den po rozpuštění parlamentu a privatizace, stabilizace a liberalizace nastoupily svou vítěznou cestu. Ruské obyvatelstvo nestačilo ani sledovat, kdo byl včera a kdo je dnes majitelem jeho továrny. Malá skupinka Rusů, dnes známí oligarchové, spolu s dravci chicagského typu "uloupili zemi téměř vše, co mělo hodnotu. Obrovské zisky převáděli průměrnou rychlostí dvou miliard dolarů měsíčně do ciziny. Před terapií šokem neexistovali v Rusku milionáři, do roku 2003 stoupl počet ruských miliardářů podle Forbesovy listiny na 17. Důvodem byl 'maličký odklon' od chicagské teorie - zahraničním multikoncernům nebylo dovoleno skupovat aktivní položky, poklady se dostaly do rukou Rusům. Kromě jiných se nesmírně obohatila Jelcinova rodina... Přesto došlo k přílivu spekulativního kapitálu ze zahraničí a k devizovým obchodům, které jsou více než ziskové. Válka v Čečensku a nenápadně zaranžované předání moci oligarchy Putinovi, Jelcinova imunita podle Pinochetova příkladu dokonaly ruskou proměnu v korporativní stát.
   Je proto téměř směšné, když dnešní česká kritika Číny a Ruska má ve svém slovníku pojem komunističtí vládci, dnešní politika obou velmocí je založena na diktátorsky vedeném, korporativně podmíněném kapitalismu, který se zformoval na základě téměř čisté chicagské teorie a využil katastrof, nejistoty, diktátorských až brutálních zásahů vůči vlastnímu obyvatelstvu. A který využívá veškerých pravidel konkurence na globálních trzích, přičemž je klidně podle vlastní potřeby znovu a opět obrací dovnitř (čínské nařízené "nízké mzdy", ruské reprivatizace některých oligarchů apod.).

   Křižáci táhnou
   Přeskočím dlouhé autorčiny analýzy úlohy mezinárodních finančních institucí - Světového měnového fondu, Světové banky, instrumentů zřízených za účelem vyrovnání nerovností ve světě, které se "křižáckého tažení" neoliberálů aktivně účastnily. Mezi váženými světovými ekonomy byly koncem první poloviny 90. let vedeny diskuse o tom, který politický systém je výhodnější pro možnosti volného trhu. Účastníci se neshodli, zda středové či pravicové politické systémy dávají lepší předpoklady pro zajištění nejhorších časů, jež pak skýtají nejlepší předpoklady pro zavedení fundamentálních hospodářských změn. Došli však i k možnostem umělého vyvolání krizí, aby se odstranily politické blokády zamezující reformy. Nová fáze neoliberálních osvobozovacích "válek" začala.
   K velkému drancování národních ekonomik došlo podle autorky v Asii, kde bylo částečně využito malých krizí k jejich umělému zvětšení, ba i vyvolání. Původní "asijští tygři globalizace" se za pomoci mezinárodních finančních institucí, pardon - jejich podmínek, dostali do situace, kdy "během této doby ztratilo 24 milionů lidí práci, v Indonésii stoupla nezaměstnanost ze 4 na 12 %, v Thajsku se v dobách reformy ztrácelo denně na 2000 pracovních míst - 60 000 měsíčně. V Jižní Koreji se propouštělo na 300 tisíc lidí měsíčně." Namísto poničených a regionálních či násilně zprivatizovaných národních firem nastoupily nadnárodní koncerny: Volvo, Hewlett-Packard, Nestlé, Carrefour, Tesco, Ericsson, Coca-Cola, Procter and Gamble atd. Stále stejná písnička: údajná krize vyvolala vlnu privatizací a nadnárodní koncerty sklidily úrodu. Vedlejší maličký efekt: přes palubu spadli zaměstnanci veřejného sektoru, malopodnikatelé, rolníci - a odbory.

   KKK - Komplex katastrofického kapitalismu
   Šoková terapie v USA, předvoj irácké války, má jednu centrální myšlenku: privatizaci fungování národního státu. Základem principu "outsourcing" je předání veškerých úloh řízení státu do soukromých rukou - vojska, policie, požárního sboru, vězeňství, zajištění hranic, tajných služeb, boje proti nákazám, ale i veřejného školství a správních orgánů státu. Pardon, zdravotnictví - samozřejmě..., ale to bylo v USA již v soukromých rukách téměř celé.
   Radikálním zástupcům tohoto úmyslu - Bushovi seniorovi i juniorovi, ale především Rumsfeldovi a Cheneymu (autorkou jsou zváni protokatastrofičtí kapitalisté) nahrála do rukou "velká náhoda": 11. září 2001. Šokovaní Američané sice rychle zjistili, že americký stát má při zvládání katastrofické situace velké nedostatky, ale v jeho zajetí se zprvu vydali do "války proti terorismu". Ne už tak zcela viditelný byl nový rámec této světově vyhlášené války: rychlá, skrytá a dalekosáhlá privatizace veškerých státních úkonů vedla k vytvoření a růstu dnes už obrovské nové ekonomiky v oblasti domobrany či obrany země, privatizace válečných akcí a obnovy po katastrofách. Komplex katastrofického kapitalismu měl vykonávat a z velké části už zřídil a řídí privatizovaný bezpečnostní stát - a sice jak uvnitř, tak i mimo USA. "Bez veřejné debaty a formálního politického souhlasu se smluvní partneři ze soukromé sféry stali současně čtvrtou silou ve vládě." Z vojenského hlediska není možné válku proti terorismu vyhrát z důvodu jeho bujícího charakteru, ale z ekonomického hlediska je úžasným projektem. Charakter války se změnil, nezáleží už na rychlém vítězství, válka se stává novým pevným elementem v architektuře globální ekonomiky. Pro manažery firem nové ekonomie znamená válka oproti jejich předchůdcům již skutečně cíl samotný. Mezi tyto manažery patří téměř mimovolně špička Bushovy administrativy: "V Bushově vládě nemusí váleční zbohatlíci velmi hlasitě požadovat přístup do vlády, oni vládou jsou. Mezi válečnými zbohatlíky a vládou není rozdílu."

   Nepodařený blitzkrieg v Iráku
   Ale to už se autorka dostává do Iráku. Invaze se veřejnosti prodávala jako reakce na ohrožení atomovými zbraněmi, v pozadí však stály jiné plány - dobře je vyjadřují výroky několika osobností z blízkého okolí Bushovy administrativy: "tsunami do arabského světa", "válka za nové uspořádání světa", "jiný model v srdci arabsko-muslimského světa". Jejich cílem je zřídit nové, obrovské zóny volného obchodu, přinést takto "neklidnému regionu svobodu". Plán této formy pacifikace celého regionu byl staršího data, válka konkrétně v Iráku se však podle plánů Bushovy administrativy dala nejsnadněji - ve smyslu rychlého vítězství - vyhrát. Váleční architekti se rozhodli pro veškeré taktiky šoku, které byly k dispozici, říká autorka: po bleskové válce s bombardováním provázené vypracovanými psychologickými operacemi následovala ta nejrychlejší a dosud nejzávažnější šoková terapie, která kdy byla vůbec použita. Byla provázena okamžitým systematickým vyhledáváním míst odporu a případným nasazením týrání - "naprosto bez rukaviček". Plán byl jasný - nejdříve rozbombardovat do stavu tabula rasa, pak zřídit modelový nový národ.
   Přímému vpádu předcházelo masově založené budování komplexu obav, strachu (fear up) - opět přesně podle vojenské příručky Shock and Awe. Cílem byla psychologická dezorientace nepřítele. Sem patří systémové zničení telefonní sítě a televizního a rozhlasového vysílání, povolené a nezabráněné rabování prastarých památek - muzeí a knihoven, téměř stoprocentní zničení bagdádského letiště v prvních hodinách přímo americkými vojáky, kteří "rozbíjeli mobiliář a pustili se pak do dopravních letadel stojících na ranveji. Hledajíce pohodlné sezení a suvenýry vytrhávali američtí vojáci z mnoha dopravních letadel vnitřní obklady, rozbíjeli sedadla, poškozovali vybavení kokpitu a stihli vytlouci veškerá okna." Ve zpustošených bagdádských univerzitách viděli architekti modelového projektu "šanci k novému začátku" a možnost vybavit veškeré irácké školy nejlepšími moderními prostředky. Kým asi?
   Plán, který Bushova administrativa (podporována Koalicí ochotných) v Iráku sledovala, byl zcela jasný: dostat celou zemi do stavu šoku, zahájit teror, vědomě zničit veškerou infrastrukturu, nevměšovat se do rabování, které ničilo úžasnou kulturu a historii země - a pak zase všechno napravit bezmezným zásobením lacinými domácími spotřebiči a importovanou stravou typu junk-food. Po několika týdnech bombardování, rabování a ničení byl Irák podle Paula Bremera, kterého Bush nasadil jako hlavního správce tzv. civilního okupačního úřadu, "připraven pro byznys".
   Okupované území se za doby panování Bushova pověřence Paula Bremera otevřelo stoprocentní možnosti privatizace státního a jiného majetku Iráčanů - především americkými firmami a mezinárodními koncerny, otevřel se svobodný obchod v jeho dosud nejabsolutnější a nejmasivnější formě, doprovázený vhodnými, hospodářské záležitosti řídícími zákony, které např. umožnily americkým firmám vlastnit na sto procent irácké podniky a výsledky stoprocentně vyvážet mimo hranice. Loupeži a rabování se tak otevřely zcela legální cesty. Kontrola nebyla téměř možná - slabá prezentace veřejné sféry, masivní koncentrace na soukromé firmy byly výsledkem předchozí vize Bushovy administrativy, jejímž záměrem bylo budování zcela odbytého, vykotlaného státu. Intenzívní spolupráce vlády USA s firmami jako Halliburton (dnes obviněné z vraždy iráckých civilistů), KPMG, Carlyle Group, CH2M Hill inc. a mnoha jiných vedla v Iráku nejen k jejich obrovskému obohacení a paradoxně k vyššímu zadlužení amerického státu, ale i k tomu, že v Iráku budovaly soukromé firmy za pomoci dalších najatých firem celé resorty. Přivážely si přitom s sebou vlastní experty, pracovníky, kávové lžičky, rajská jablíčka z Floridy a papírové kapesníčky, ubytovávaly je v dalších "zelených zónách" - a stály tak americké daňové poplatníky neuvěřitelné částky. Irácké obyvatelstvo bylo zbaveno téměř všeho - střechy nad hlavou, dostatku jídla, žilo a stále ještě částečně žije bez energie a čisté vody. Práci však u nových pánů nenašlo, což vedlo k nárůstu odporu i u těch částí obyvatelstva, které okupaci vedoucí ke svržení Saddámova režimu schvalovaly.
   Autorka se zabývá iráckou katastrofou velmi podrobně a dochází k názoru, že v Iráku jde "o velmi kapitalistickou katastrofu, o bezuzdnou chamtivost, která byla puštěna ze řetězu v důsledku války. Irácké fiasko je založeno na bezmezné a přesné realizaci ideologie chicagské školy."
   V první fázi okupace navštívili tzv. Zelenou zónu ekonomičtí šokoví terapeuti z Polska a Ruska, po zostření odporu se sem začali táhnout jiní specialisté. Rumsfeldova realizovaná vize zprivatizovaného státu dovolila soukromým bezpečnostním firmám "spolupráci" s veterány špinavých válek v Kolumbii, Jižní Africe a Nepálu; jenom ve firmě Blackwater pracuje zřejmě dodnes ještě na 700 Pinochetových veteránů, kteří se své umění naučili přímo pod ním.
   Jelikož se Bushovu týmu nepodařilo přinutit Iráčany k poslušnosti podle Shock and Awe a šokovou ekonomickou terapií, sáhl k technikám šoku podle Kubarkovy příručky - a vsadil tak na techniky výslechu, které vedou jednoznačně až k regresi jednotlivce. Utajené zařízení přímo na letišti v Bagdádu pracovalo s metodou tzv. tvrdého výslechu v černé kobce, a to přesně podle předepsaného "menu" - a zdá se, že obrázky z vězení Abu Ghraib, které obletěly svět, jsou proti tomu jen legrační epizodou, kterou si dozorci a dozorkyně zpestřovaly/i život. Tady pracovali experti pojištění podpisem nejvyšších vojenských složek.
   "Když korporatistické křižácké tažení v 70. letech začalo, byly použity metody, které soudy jednoznačně považují za genocidu: vyhlazení určité části obyvatelstva. V Iráku dochází k něčemu ještě mnohem monstróznějšímu: k vyhlazení nejen určité části, nýbrž celého národa. Irák je na cestě k vymizení a rozkladu. Začalo to, jako už často, tím, že ženy zmizely za závojem a za dveřmi. Pak zmizely děti ze škol - v roce 2006 zůstaly dvě třetiny dětí doma. Následovali příslušníci svobodných a akademických povolání: lékaři, profesoři, podnikatelé, lékárníci, soudci, advokáti. Od počátku americké invaze zavraždily eskadry smrti podle odhadů 300 iráckých akademiků, mezi nimi děkany několika fakult, a tisíce akademiků uprchlo ze země. S lékaři to bylo ještě horší: do února 2007 bylo zavražděno na 2000 lékařů a 12 000 jich opustilo zemi. V listopadu 2006 odhadoval vysoký komisariát OSN pro otázky uprchlíků, že denně prchá ze země na 3000 Iráčanů. V dubnu 2007 organizace oznámila, že 4 miliony lidí musely dosud opustit své domy - zhruba jeden ze sedmi Iráčanů."
   Irácký průmysl se zhroutil téměř na sto procent, na jeho místě však vyrostlo nové průmyslové odvětví - únosy. Také mučení se stalo prosperujícím odvětvím - irácká policie si nechává platit tisíce dolarů za příslib, že nebude mučit. Toto je iráckou verzí katastrofického kapitalismu, tvrdí autorka.
   V nejtěžší fázi odboje a občanské války provedla Bushova administrativa svůj nejtroufalejší pokus o využití krize. V prosinci 2006 vyhotovila Iraq Study Group zprávu, ve které doporučuje pomoc iráckým vůdcům při privatizaci státního naftového průmyslu. Má se z něj stát komerční podnik, aby došlo k jasné investiční pobídce pro mezinárodní společenství a nadnárodní energetické koncerny do iráckého naftového sektoru. Bushova administrativa se ihned pustila do práce na radikálním novém naftovém zákonu, který koncernům jako Shell nebo BP umožňoval uzavřít smlouvy s třicetiletou lhůtou. V únoru 2007 irácký parlament zákon odsouhlasil - s ještě výhodnějšími podmínkami pro multikoncerny. Mohou nyní převádět neomezenou část svých zisků mimo Irák a nic je nezavazuje ke zpětným a jakýmkoliv jiným investicím. Nejen autorka označuje tuto akci za obrovskou krádež základních zdrojů země.

   Krvavá ekonomie
   Vedlejší efekt tažení do Iráku: pokračující a téměř nediskutovaná privatizace státu - jak US-amerického, tak samozřejmě iráckého, ale tendence zasáhla naplno i Brity. Privatizace války, vojenských tažení přímo a jejich zásobování, přičemž náklady pak nesou daňoví poplatníci. Znovuvýstavba Iráku byla sice pro daňové poplatníky velký neúspěch, ale pro komplex katastrofického kapitalismu znamenala přesně obrácený výsledek. Válka v Iráku, ke které došlo až po útoku z 11. září, není ničím jiným než "krvavým zrodem nové ekonomie": "To je ta geniální část Rumsfeldova 'transformačního plánu': Jelikož je každá jen myslitelná faseta destrukce a obnovy odsunuta a zprivatizována, dochází k hospodářskému rozmachu, když začnou padat bomby, když přestanou padat a když padají opětovně - sama v sobě uzavřená zisková smyčka z destrukce a obnovy, z bourání a nové výstavby. Pro obratné a prozíravé firmy jako Halliburton a Carlyle Group jsou ničitelé a znovubudovatelé jen zaměstnanci různých oddělení téhož podniku.
   "Plíživá expanze komplexu katastrofického kapitalismu zřejmě vyvolá ekonomickou synergii nového druhu, která je postavena na oné vertikální integraci, která byla tak populární v 90. letech. V každém případě přísně sleduje logiku podnikového hospodaření. O co více se v naší společnosti šíří strach, že v každé mešitě číhají teroristé, o to více stoupají kvóty připojení ke zpravodajským relacím, o to více biometrických čteček průkazů a detektorů výbušných látek komplex prodá, o to vyšší ploty špičkových technologií vybuduje... Nebezpečným by se tomuto prosperujícímu katastrofickému hospodářství - které generuje tolik blahobytu ze zbrojařského a naftařského průmyslu přes stavební a dozorující byznys až po patentované léky - mohl stát jedině výhled na určitou míru klimatické stability a celosvětového míru." Příkladem může být i celý stát - jako např. Izrael, který v posledních letech kvůli další prosperitě přešel od svého původně úspěšného hightech-průmyslu na odvětví bezpečnosti a kontroly téměř stoprocentně: "Bezpečnost je důležitější než mír." I zde šlo o recepturu chicagské školy, i zde došlo vlnou privatizace a krácením v sociální oblasti k praktickému zničení odkazu sionistických socialistů a k akutnímu dalšímu rozštěpení izraelské společnosti na bohaté a chudé. Dnešní stát Izrael se proměnil ve vysoce zabezpečenou baštu obklopenou vyděděnci. Je to společnost, která ztratila motivaci k míru, zabývá se nekonečnou válkou, která se nedá vyhrát. A profituje z ní, říká autorka.

   Světýlko v tunelu?
   Šok se opotřeboval, znovuposílení lidu - tak nazvala Naomi Klein poslední kapitolu. Shrnuje v ní ještě jednou nejdůležitější výsledky třicetiletého vzestupu kapitalismu, který - jak prohlásil jeden ze senátorů USA, Jim Webb - se "žene vstříc třídní společnosti, jakou jsme nezažili již od 19.století". Výsledky jsou dobře viditelné - ze zámožných se vyvinuli superbohatí a z organizované dělnické třídy dispoziční masa nemajetných. Všude tam, kde triumfovala chicagská ideologie, došlo k této polarizaci. V Číně se i přes úžasný hospodářský růst zdvojnásobil rozdíl v příjmu městských a 800 miliony venkovských lidí, v Argentině vydělávalo v roce 1970 deset procent nejbohatších dvanáctkrát více než ti nejchudší, do roku 2002 pak už to byl 43násobek. "Politický úspěch" chilské diktatury se zglobalizoval - měsíc po úmrtí Friedmana ukázal průzkum OSN, že "nejbohatší dvě procenta všech dospělých na zemi disponují více než polovinou celosvětového hospodářského majetku". Nejextrémnějších dimenzí dosáhla chicagská restrukturalizace v USA. V roce 1980 činil příjem předsedy představenstva 43 x více než příjem dělníka, v roce 2005 dosáhly příjmy firemních vůdců 411násobku příjmů dělníků.
   Dochází však k vyúčtování. V roce 2006 sedí důležití vůdcové firem a několik politiků na lavici obžalovaných nebo ve vězení. Pinochet zemřel poté, co byl v domácím vězení, dříve, než mohl být obviněn z korupce a vraždy. V Uruguay je obviněn vůdčí politik z dob brutálního zavedení chicagských opatření. V Bolívii byl vydán zatykač na bývalého prezidenta, v jehož obývacím pokoji se budovala tzv. ekonomická atomová bomba. V Rusku se oběma pánům z Harvardu dostalo odsouzení za podvod, někteří oligarchové buď sedí či seděli ve vězení nebo opustili zemi na poslední chvíli. V Kanadě byl jeden z největších propagandistů Friedmana obviněn z podvodu, stejně tak v USA další symbolická postava zlých následků energetické deregulace. I když jsou tito a další pánové označování za oběti bezdůvodného politického pronásledování, zdá se, že to přesto signalizuje radikální odklon od neoliberálního mýtu stvoření - i když si rytíři neoliberálního tažení přivlastňovali fasádu počestnosti a zákonnosti, nyní se ukazuje, že se jednalo a jedná o křiklavě nespravedlivý systém obohacování, který se etabloval za pomoci groteskní kriminality.
   Na scénu nastupuje pozorná rezistence vůči šoku - v místech, kde se katastrofický kapitalismus prosazoval za pomoci tanků, násilí, privatizačních nočních plánů a brutálními sociálními zkraty se dnes objevuje volání po kontrole trhů. V některých neoliberalismem nejvíce postižených zemích se prosazuje obrácený směr, třeba ve Venezuele, kde Hugo Chávez zvítězil již podruhé se svým konceptem "socialismu 21. století", nebo v Uruguay, kde levicová Frente Amplio zabránila vlně privatizací. V Evropě pak Francouzi odmítli evropskou ústavu, kterou považovali za kodifikaci korporatistického pořádku.
   Reakce východoevropských zemí na terapii šokem vedla v Polsku k aktivaci podivných ultrakonzervativců - bratři Kaczy?ští vyhráli volby s kampaní, která byla rétoricky vybudována na útocích proti chicagské hospodářské politice, za práva chudých a proti divoké nenasytnosti bohatých. Po uchopení moci však vyměnili vše za jiné obětní beránky - feministky, cizince, homosexuály, Židy a komunisty. Stejně tak Rusko Putina, který podnikl několik spíše symbolických kroků proti oligarchům, ale vrátil obyvatelstvu pocit pořádku. Po dlouhých desetiletí systému, který většina spojuje s brutalitou, si hledá obyvatelstvo jiné ventily - roste etnické násilí, nacionalismus a násilí vůči nejslabším ve vlastním středu.
   V jižní Americe se oproti tomu objevuje naděje - protesty jsou namířeny přímo proti neoliberální ideologii. Zdá se, že tam lidé lépe vědí než u nás, že to byl autoritativní komunismus, který ve východní Evropě a v Asii zkrachoval. Znají lépe než my formy demokratického socialismu, ať už jeho kooperativní jihoevropské či skandinávské modely, které byly i vizí Gorbačova. Také jihoafrická charta svobody nechtěla zavést státní kapitalismus, nýbrž trh v koexistenci se zestátněnými bankami a doly, z jejichž příjmů by se budovaly důstojné byty a dobré školy. Sen Salvatora Allendeho z Chile se po desetiletích šokového stavu opět vrací. V Brazílii vyhrál v roce 2006 znovu prezidentské volby Lula da Silva, který vsadil na protiprivatizační rétoriku, v Ecuadoru pak levicový ekonom Correa,jenž jasně prohlásil, že není fanouškem Miltona Friedmana. V Bolívii už rok vládl v tuto dobu Evo Morales, který použil armádu ke znovuzestátnění plynových polí a důlního sektoru. V Chile a v Argentině zase politici, kteří se také distancují od chicagských experimentů: Michelle Bachelet, již nechal Pinochet mučit, Nestor Kirchner a nyní jeho manželka, také bývalí vězni diktatury. Společné latinskoamerické cíle hospodářské politiky znamenají určitou formu návratu - zestátnění důležitých hospodářských sektorů, zemědělská reforma, velké investice do kampaní alfabetizace, do vzdělávacího a zdravotního systému.
   Ale i v jiných částech zeměkoule dochází k revoltám. Jižní Afrika uslyšela ze svých slumů, že vypovídají poslušnost ACN, která je neoliberálně zradila, a požadují naplnění charty svobody. V Číně se konalo podle oficiálních údajů od roku 2005 na 87 000 větších protestních akcí, na nichž se podílelo na 4 milionů lidí. Režim jim sice odpověděl extrémním násilím, ale akce přesto vedly k dílčím úspěchům. Peníze do zemědělských oblastí, zlepšení zdravotnické péče, slib, že se zruší školní a studentské poplatky. Také Čína se z neoliberálního šoku zotavuje.
   V Thajsku se proti neoliberálnímu obohacování v dobách tsunami 2004 také postavily spojené síly tsunami postižených rybářských vesnic. Zabraly si zpátky své vesnice a postavily se tak neoliberálním plánům na privatizaci pro turistický průmysl. Jednoho z největších úspěchů dosáhl národ, který sám sebe nazývá Moci nebo také mořští cikáni, živící se rybařením. Protestem a následnou dohodou s vládou dosáhly mořští cikáni nové výstavby své vesnice podle svých vlastních kulturních představ. Dnes je navštěvována celými autobusy s etnologickými a sociologickými výpravami, které se informují o "pomoci při tsunami ve vlastní režii národa". Spolupracují se skupinami z New Orleansu...
   Pro komplex katastrofického kapitalismu znamenají přesně antitezi. Namísto tabula rasa a modelových projektů neoliberálních snah rostou improvizovaná hnutí, která budují na troskách starého, ale i s ohledem na tradici, zkušenosti. Jsou zásadně založena na pospolitosti, chcete-li, na kolektivu.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]