(1878-1962)

   V České republice se na stupnici hodnot na nejvyšší příčce od doby „sametové revoluce“ ocitají hodnoty peněžní; hodnoty duchovní mají pro současnou vládu i vlády minulé význam jen tehdy, jsou-li výhodně zpeněžitelné. Za této situace došlo k pronikavému omezování státní finanční podpory české vědě, umění a kultuře. Dokladem toho je kupř. transformování Československé akademie věd v ČAV, zrušení nebo útlum některých vědeckých ústavů i omezování jejich publikačních možností, a konečně hromadné propouštění vědeckých pracovníků. Pro nedostatek státních dotací, zaviněný promrhanými finančními prostředky těchto vlád, stagnuje i naše školství všech typů, aby se na jejich úkor rozvíjelo školství soukromé, rozmnožující se šokujícím způsobem především pro potomky majetných rodičů, bez ohledu na kvalitu vzdělanosti poskytovanou těmito školami.
   Nemůže být tedy vhodnější dobová motivace, zejména po zhlédnutí loučivšího se posledního ministra školství (po té „sametové“ už dvanáctého), jak jsme mohli být svědky v pořadu Hyde Park 28. března 2012, abychom se i přes oficiální tabuizování osobnosti a díla Zdeňka Nejedlého, prvního prezidenta ČSAV, nepokusili pokud možno spravedlivě charakterizovat tohoto muže, který značným vlivem své činnosti (navzdory objektivním překážkám i nesporným vlastním, zčásti i nepřiznaným omylům) přispěl k úrovni naší vědy, našeho umění, školství a kultury.
   Je dnes ovšem běžné, že všechny nedostatky, skutečné i domnělé, vyskytnuvší se po roce 1945, jsou i budou připisovány k tíži právě Zd. Nejedlému. Je nespravedlivě obviňován z deformování společenských věd, především historiografie, pedagogiky, věd o umění, jmenovitě muzikologie, a kdoví čeho všeho ještě. Vrcholem těchto obvinění je povrchní tvrzení, že Nejedlý poškodil a dezinterpretoval odkaz Bedřicha Smetany. Jméno českého vědce a veřejného politického činitele Zd. Nejedlého naprosto dnes v České republice překáží; zmizelo z pojmenování kulturních institucí i ulic; zmizely rovněž názvy nějak spjaté s Nejedlého iniciativou a autoritou. Smetanovo divadlo se stalo Státní operou, Tylovo divadlo Stavovským divadlem. Zapomenuta je Nejedlého rozhodující iniciativa při budování naší vrcholné vědecké instituce Československé akademie věd, instituce, jež se programově hlásila k odkazu českého osvícenství a k jeho reprezentantce, ke Královské české společnosti nauk. ČSAV při svém zrodu, za značně složitých poměrů začátkem let padesátých, měla zásluhou svých členů - akademiků věhlas skutečně evropský. Zapomenut má být také podíl Nejedlého na budování Památníku národního písemnictví, instituce dnes žel dosti oklešťované; dále na založení muzea Aloise Jiráska a Mikoláše Alše v zámečku Hvězda na Bílé hoře; v zapomenutí mají upadnout Nejedlého zásluhy o obnovu Betlémské kaple, o obnovení vysokého školství v Olomouci (otevření Univerzity Palackého), o založení Moravské filharmonie v Olomouci, o rozmach různých kulturních festivalů (Jiráskův Hronov, Smetanova Litomyšl) apod. Zapomíná se, že Nejedlý byl svými současníky, i těmi, kdož s ním ve všem nesouhlasili, považován za skutečného znalce husitství a národního obrození. V tomto smyslu se vyjádřili F. X. Šalda, T. G. Masaryk i Edvard Beneš.
   Naprostou netolerantnost a téměř nesmiřitelný odpor k Nejedlému prosazují nebo mlčky akceptují vrcholní představitelé české státnosti. Ti, žel, nejenže dobře české dějiny neznají, pletouce si Karla IV. s Karlem Velikým, ale navíc už od dětství nemají k českým dějinám vroucí citový vztah; pro ně se česká státnost odvozuje v podstatě nikoli z demokratického československého republikanismu T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, nýbrž z feudální státnosti českých králů coby leníků Svaté říše římské německého národa i z roajalismu poddaných habsburského mocnáře, jenž z boží milosti vládl Čechům, Moravanům i Slezanům spolu se šlechtou, mnohdy odnárodnělou nebo i cizáckou, a s bohatou církví římskokatolickou.
   A tak je Zd. Nejedlému, jedné z nejvýznamnějších českých osobností první poloviny 20. století, v kulturně historickém klimatu přisouzen osud velkých představitelů českého národa; vřazuje se, až po své smrti mezi osobnosti kaceřované, třebaže už za svého života byl vystaven nemalým útokům. Vzpomeňme Mistra Jana Husa, na něhož žalovali kostnickému koncilu jeho kolegové v úřadě učitelském, J. Á. Komenského, který pro své přesvědčení musel z vlasti emigrovat, Josefa Dobrovského, jenž se zdál svým současníkům málo vlasteneckým, Boženu Němcovou, již maloměšťáci kritizovali pro její svobodomyslnost, Bedřicha Smetanu, jenž se současníkům jevil jako skladatel ne dost český, T. G. Masaryka, jenž byl obviňován, že jej podplatili Židé, a Edvarda Beneše, jenž z příkazu říšskoněmeckých okupantů byl kolaborujícími představiteli tzv. Protektorátu Čechy a Morava prohlášen za nepřítele českého národa číslo jedna.
   Zdeněk Nejedlý se narodil 10. února 1878 v rodině učitele a hudebníka Romana Nejedlého, významného regionálního kulturního pracovníka v Litomyšli, který se osobně znal s tehdy začínajícím spisovatelem Aloisem Jiráskem. Tato známost později ovlivnila rovněž jeho syna Zdeňka, který již během gymnaziálních studií projevil zájem především o historii a hudbu.
   Na pražské univerzitě v letech osmdesátých, univerzitě rozdělené na českou a německou, vystudoval historii a estetiku; zde se dostalo Nejedlému vynikajících učitelů. Šlo většinou o zakladatele společenskovědných a uměnovědných disciplín, ať máme na mysli Jaroslava Golla, T. G. Masaryka anebo Otakara Hostinského. Jejich působení na mladého Nejedlého bylo proto tak závažné, že už od studentských let byl velmi talentovaným člověkem, ve své podstatě nejen receptivním, nýbrž tvůrčím; to také záhy poznali jeho vysokoškolští učitelé, především Goll a Hostinský, kteří nadaného žáka v jeho vědeckém růstu podporovali. V Nejedlého vědeckém postupu nebylo však zprvu vše přímočaré a zcela bez překážek; zvláště v letech strávených v archívu Národního muzea a v archívech zahraničních, období, jež později považoval za přínos k své vědecké aspirantuře.
   Nejedlý si hned při vstupu do vědeckého světa uvědomoval krizi řady disciplín; stará, romanticky nekritická metoda, imponující velkou odvahou po syntetických dílech, už nebyla dost dobře možná a nová, kritická metoda vědeckého pozitivismu kladla si za cíl práci analytickou, nad niž postoupila jen výjimečně. Zakladatelské zjevy české z heroického období pražské univerzity v letech sedmdesátých počátkem 20. století odcházely (Gebauer umírá 1907, Hostinský 1910, Goll odchází téhož roku do důchodu. Masaryk se trvale věnuje práci politické od roku 1907).
   Pokračovat v díle mistrů a rozvíjet jejich odkaz bylo těžké, obzvláště tehdy, nabízí-li se cesty pohodlného epigonství. Nejedlý měl aspoň tu výhodu, že patřil, pokud jde o jeho nejvlastnější obor - muzikologii, vlastně k zakladatelům tohoto oboru na pražské univerzitě a přiřazoval se tak, sám žák starších profesorů, k nim.
   Největší osobitosti dosáhl Nejedlý v antropocentrickém pojetí uměnovědných otázek, a to v souvislosti se zpracováním velkých monografií; bylo v něm zpočátku leccos z nietzschovského obdivu k velkým osobnostem, jejich ideálům, vášním, vítězstvím a tragédiím. Toto individualistické pojetí osobnosti však od konce I. světové války ustupovalo zájmu o projevy tvořivého člověka, a to člověka psychologicky, kulturně, sociálně a třídně zakotveného. Lze sledovat jeho příklon k nadosobním ideám kolektivismu, což pro Nejedlého znamenalo přihlásit se k husitství a k národnímu obrození, k nimž, od samého počátku let dvacátých, přistoupil vědecký socialismus a komunismus.
   Tato důsledná orientace socialistická byla v samostatném československém státě příčinou závažnějších diferenciací mezi Nejedlým a jeho vědeckými kolegy a spolupracovníky Emanuelem Rádlem a Josefem Pekařem. Rádl byl jen pro etické chápání revoluce a třídní přístup zamítal jako extremistický. Pekař, od mládí tíhnoucí k tradicionalismu, viděl v revoluci jen projev neorganičnosti, chaosu a destrukce. V komunismu spatřoval nivelizaci. Vedle reformistických předsudků o charakteru a formách socialistické revoluce, s nimiž se setkáváme ve vědomí inteligence na sklonku první světové války a na začátku let dvacátých, nahrávaly nerevolučním a protirevolučním tendencím dogmatismus a sektářství. Pokud se v období Varu jevil Nejedlého vztah k Rádlovi a Pekařovi jako zásadní rozchod, nelze tuto skutečnost interpretovat zjednodušeně. Oba totiž, Nejedlý i Rádl, byli pravicovým tiskem osočováni jako příslušníci jedné levicové fronty. Navíc pak Nejedlý, třebas ne moralista toho typu jako Rádl, byl přesvědčen, že kritika má a musí mít funkci etickou; vždyť v kultuře nejde jen o hodnoty estetické, nýbrž v pravém slova smyslu o hodnoty životní, jejichž je estetično svébytnou složkou.
   Zd. Nejedlý byl typickým člověkem tvůrčím. Nejen tím, že šel v životě i ve vědě vždy nad hranici průměru, že nenáviděl měšťácké středocestí a kompromisnictví, nýbrž i tím, že se dovedl ztotožnit s velkými osobnostmi tvůrců, že miloval svět v polaritě lásky i nenávisti, vášně i touhy, věčnosti i dočasnosti. V Nejedlém, jenž v mládí uměl ve vědecké práci čekat, až přijde jeho čas, rostl později romantický nepokoj; pudil ho od jednoho tématu k druhému, nutil ho, aby bral na sebe úkoly téměř nadlidské. V období do začátku druhé světové války byl však Nejedlý pevně přesvědčen, že dobrovolně převzaté úkoly splní. Střídání pracovních zájmů chápal jako osvěžení, jako nutnou podmínku k další pracovní výkonnosti, jako prostředek reprodukce tvůrčích sil. Teprve fašistická okupace Československa a válečné události let 1939-1945 přivedly Nejedlého k poznání, že své dílo, tak jak je původně zamýšlel, nedokončí (proto se stal po listopadu 1989 středem – kromě jiného - mnohdy až dehonestující kritiky svých pravicových odpůrců).
   V díle Nejedlého je mnoho buditelského, a on se za to nestyděl. Nechtěl pouze předvádět zašlou minulost, nýbrž vstupoval do vyprávěných dějů jako zasvěcený komentátor a mnohdy i jako pronikavý kritik, ač právě tím nemálo provokoval ty, kteří jej nenáviděli. Jedněm byl příliš historikem, druhým se zdál příliš politikem. On však toužil být i historikem - umělcem, tak jako Jirásek byl umělcem - historikem.
   V roce 1939 emigroval Nejedlý s pomocí komunistické strany do Sovětského svazu. Publikoval zde politické stati a míval pravidelné projevy v rozhlasovém vysílání pro okupované Československo. Od roku 1941 byl místopředsedou Všeslovanského výboru. Druhá světová válka ho však připravila o syna - nadějného hudebního skladatele - Víta Nejedlého, jenž zemřel jako příslušník Československého armádního souboru 2. ledna 1945 při osvobozování ČSR. Dcera Zd. Nejedlého, MUDr. Zdeňka Nedvědová-Nejedlá, byla zatčena a odvlečena do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde se snažila zajišťovat pro spoluvězeňkyně alespoň poněkud dostupné léky, za což byla nacistickou dozorkyní několikrát krutě fyzicky potrestána. Její manžel, MUDr. Miloš Nedvěd (jejich zatčení gestapem bylo společné), zahynul v koncentračním táboře Osvětim v r. 1942.
   Z osobních vzpomínek paní Olgy Fierlingerové stojí snad za zmínku, že pobyt v tehdejším Sovětském svazu, pokud jde o bytové podmínky, nebyl v době válečného konfliktu nikterak idylický: manželé Nejedlých i Fierlingerovi sdíleli jedinou společnou, rozlohou nevelkou místnost, oddělenou pouhým závěsem. Každé ráno však byli probouzeni připomínkou na domov – československou státní hymnou, kterou Zdeněk Nejedlý zahrál na flétničce.
   Na začátku minulého století (1908) Nejedlý prohlašoval, že je třeba posílit paměť veřejného života jako podmínku veřejné mravnosti. Vůle k životu pomáhala pak Nejedlému jako osmdesátiletému starci stále ještě otvírat perspektivu budoucnosti, paměť ho však vedla k minulosti. Nedlouho před svou smrtí (9. 3. 1962) prohlásil: „Největším bohatstvím života je bohatství vzpomínek.“
   Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se začaly objevovat soudy ideologicky laděné, odpovídající politické poptávce. Zaznívala z nich totální negace všeho, co souviselo s minulým režimem. Zastánci „pravdy a lásky“ s krédem „Nejsme jako oni“ započali s razantními politickými čistkami. Tak se stalo, že byli okamžitě existenčně postiženi také vědečtí vykladači osobnosti Zdeňka Nejedlého, který je dnes mladé generaci představován v tak zprofanované podobě, že ho lze řadit mezi příslušníky naší vládní garnitury.
   Úvahu o socialistickém buditeli českého národa uzavírám jeho myšlenkou z roku 1939:
    „Počítat s tím, že věci jdou dál. A nezkompromitovat se s něčím, co dnes je, ale po čem zítra nebude třebas ani památky.“

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]