V současné době jsme zaznamenali velké množství vydávaných encyklopedických příruček. Jsou encyklopedie dětské, ale i pro dospělé s různým zaměřením, ba dokonce existuje celé nakladatelství - Libri, zabývající se vydáváním encyklopedické literatury. Autoři i vydavatelé tím vycházejí vstříc čtenářům, hledajícím faktické poznatky. Mezi takové příručky paří i ENCYKLOPEDIE KNÍŽECÍCH RODŮ ZEMÍ KORUNY ČESKÉ J. Županiče, M. Fialy a F. Steinera (Nakladatelství Aleše Skřivana ml. Praha, 340 s., vyobrazení).
   Podat souhrn faktografických poznatků o tématech poměrně blízkých se může jevit jako věc snadná. O šlechtě a šlechtických rodech toho vskutku bylo publikováno mnoho, zdánlivě tedy stačí vybírat fakta, porovnávat. Historikům obvykle jde na ruku i výrazný zájem šlechtických rodů o dokumentaci vlastního vývoje. Mnohé rody shromažďovaly po staletí archivní bohatství, takže vývoj rodů i jednotlivců je vcelku uspokojivě dokumentován. Horší už je to ale s výkladem významu osobností, protože mnozí příslušníci šlechtických rodů byli významnými státními i církevními hodnostáři. A tak úloha lidových vrstev je jimi spíše stíněna. Málokdo se zabýval poddaným lidem na jejich dvorech a v jejich rezidencích, mimo záběr zájmu zůstala i dvorská čeleď. Snad se může zdát, že do životních osudů knížecích rodů by ani osudy těchto lidových mas nepatřily, ale oslňující činy na bojištích a ve státní či církevní službě, málo platné, měly tento základ.
   Zmíněný autorský kolektiv se snažil o objektivitu při hodnocení úlohy knížecích rodů, avšak téměř na každé stránce encyklopedické příručky se ukazuje, jak tato snaha naráží na meze a bariéry. Jedna z hlavních otázek historického vývoje šlechty již byla vyslovována v 2. polovině 19. století - a ta se ukazuje při četbě této encyklopedické příručky jako velmi naléhavá: zda šlechta již dohrála vlastní historickou roli. Víme, jak byla tato otázka řešena už prvními zákony Československé republiky a jaké spory propukly o první pozemkovou reformu. Stoupenci historického významu šlechty v Čechách jistě najdou mnohá zdůvodnění pro svá tvrzení: třeba v péči mnoha šlechtických rodin o lesy, rybníky i pozemky. Avšak tato péče sledovala téměř výhradně osobní zájem šlechticů. Jedinečným dokladem o »vlasteneckém cítění« cizí usedlé šlechty v Čechách je výrok Karla VI. z rodu Schwarzenberků o nápisu na pamětní desce M. J. Husa v průčelí nové budovy Národního muzea v Praze (r. 1889), za který mu vlastně můžeme být zavázáni: »Husitství označil za komunismus 15. století a sám sebe pojal jako přítele a dědice Rožmberků. V husitském hnutí podle něho bylo i dosti mužů ctihodných, ale husité se zvrhli v bandu lupičů a žhářů.«

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]