Dalším pokračováním našeho takřka nekonečného seriálu o samizdatové produkci je recenze sbírky Jana Valného a Denisy Jaňourové nazvané ŠACHOVNICE (bmr., 59 str., patrně 2007). Už z předchozích analýz vyplývalo, že hodnoty i pahodnoty v samizdatu existují vedle sebe, aniž by si autoři byli vědomi jednoho či druhého, koexistují někdy v bizarní symbióze, dokonce v jedné "knížce". To je právě případ Šachovnice. Ale nejdříve k jejím autorům: Jan Valný (1958) pracoval dlouhá léta v kladenských hutích, dnes je dělníkem v Praze. V letech 1992-1997 si vydal šest básnických knížek; jeho básně i jiné texty se tu a tam objevovaly na stránkách levicového tisku devadesátých let, tuším že i v tehdejším Obrysu-Kmenu. Spoluautorka Denisa Jaňourová (1991) je představena jako "studentka střední hotelové školy v Českém Těšíně". Jistou pikantností jest, že sbírku 4. října loňského roku pokřtila v Olomouci zpěvačka Aneta Langerová, podle Valného "nejcharizmatičtější osobnost této nešťastné zahnívající země" (cituji z dopisu redakci).
   Sbírka Šachovnice je komponována volně na půdorysu tahů po políčkách šachovnice: na jeden tah figury básně (zde - motivu, slova, verše) navazuje druhý, protitah, jenž jej rozvíjí, dotváří, nebo také rozmělňuje a banalizuje. Posuzovat sbírku jako jednolitý celek je nemožné, na rozdíl od - dejme tomu - šachové partie. Pokud by šlo o "šachy básněmi", v níž posuzujeme důmyslnost, efektivitu a kreativnost toho či onoho "tahu", potom by bylo posuzování mimořádně jednoduché, neboť "dívčí hráč" přináší jen konvenční obrázky, emblémky a abstraktní reflexe, rýmovánky o slzách, doufání, klesání, snění, pláči, vadnutí květů, hvězdách etc. "vstříc všem výšinám". Na všech literárních soutěžích nalezneme tohoto smetí tuny, a nekritický samizdat by zcela zaplevelily, kdyby...
   Onen hlas první, tištěný "kurzívou", tak jednoduše odbýt nemůžeme. Je to zpověď zkušeného lyrického subjektu, vcelku znalého fines básnické kuchyně, ale i přemýšlivého, trpce vědoucího, v nejlepších básních nic si nenamlouvajícího. I zde sice nalezneme schválnosti typu "Dnes naposled ze střepů / Střechu budem hníst" (hněte se těsto či hlína, ne střecha!), ale jinak zvláště motivy milostné něhy (za všechny jmenuji báseň Achab, s. 44), stejně jako obav a trpkého tušení ("Pro koho zítřky? Pro nás sotva / Není tu kotva ani průchod pro dva"), jsou tlumočeny s citovou naléhavostí i jistou působivostí. Pročpak? Snad proto, že společnost toužící po koloseu, po jatkách, se někdy spokojí i s citovým spektáklem, zvláště je-li v něm cosi dráždivého? Jenže poezie, a ta samizdatová zvláště, se jako "menšinový žánr" prodávat ani líbit nemusí. Vedle vnější "působivosti" je tu důležitá (pro náročnějšího čtenáře) především slovesná práce, v níž nechybí funkčně využité akustické figury ("trýzni sklizní", různé náslovné či vnitřní rýmy, jichž je tu bohatě), symbolické, rozeklané metafory a pointy. Na neveselou notu pěje onen hlas, podoben živému sloupu, vztyčenému na sesuvu.
   Pokus o "dvojjedinou autorskou bytost" nevyšel, ale část sbírky rozhodně stojí za přečtení.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]