Zrovna sem o tobě přemejšlela, co kecáš Evo, že sem dneskahezká, jo jak posraná deska sem krásná, nebo jak deka co mi odtud zmizela a nemůžu ji najít, někde tu musí bejt, nebo má nohy a utekla a zakopla jak bába, no znáš to, skákala bába přes bidlo, roztrhla si prdidlo, ty to víš, že sem sprostá, dědek řikal Hermína, ta je sprostá z továrny a já mu řekla a ty si slušnej ze hřiště, hned věděl kam to házim, jako dyž házíš karty, Pepík z Radějovic, bratr, mi jednou povidá jedna ti zachází, jedna ti zachází, a potom mi dal facku, máma volala cikáni se perou, a jednou můj dědek hrál kanastu, ptá se mě a hodila bys ty karty do kamen, a já je tam hodila, dyž to neumíš nehraj, karty sme hráli tejden v Ostravě, tam se mi nelíbilo, ráno mě bytná poslala na ulici s konví pro vodu, to se mi nelíbilo, ale stromy tam tedy byly pěkný, to tedy jo, jeden mě tam učil básníčku Do práce mladý horník kráčí po boku dívku již má rád, ona ho k šachtě doprovází, růžičku mu dává na kabát, učil mě to a já mu řekla jestli máš čáčuro stejně rozestlanou postel jako já, můžeme být spolu a von, že pudem na hromádku, víš Evo co je hromádka a víš co sem mu řekla, že může jít už hned dneska, jako tomu z Nerudovky, měl malou holku, počitám deset roků, a ta mi řekla nevim Hermíno jesli budete poslední, a já šla jednou kolem jeho baráku, slyšim za dveřma, že se její táta baví se ženskou, tys včera někoho doma měl, ptám se ho a potom sem řekla jó tak ty si povidáš sám se sebou, to byl Evo pěknej chlap, fakt, jako Jarda, četař z Hradce, jeho máma měla trafiku, von si pomádoval vlasy, ráno šel do trhu, rozumíš, něco dones za pět prstů, tomu říct Jardo di dělat, je jako bych řekla týhle sklenici, aby šla o kus dál, jednou přijel do Prahy, bouchá na dveře, dědek povidal kdo to je, tos mu neřekla, že chodim s tebou, a víš co sem řekla?, ať sem chodí, mě to nevadí, já tedy nebyla do žádnýho zažraná jak do votýpky sena, jednou se dědka jeden na ulici ptal máte tužku a já řekla péro má taky, matriál, rozumíš, a jednou sem šla na maškarní za čertici, měla sem sukni pořád ve vejšce a rohy, a jednou sem šla za chlapa, měla sem sako, kravatu, pořád sem vytahovala kalhoty, ty mě padaly, já nevěděla kam jít na záchod, k ženskejm, nebo k chlapům, v Michalský ulici sem si namluvila ženskou, zaplatila mi večeři a chtěla ke mě domů, to nejde, řekla sem, já sem po tátovi, ten jednou vycpal na půdě v Radějovicích panáka, ležel tam v saku ze slámy a měl vystrčenej matriál, no jakoby si chtěl vrznout, a my sme šly s tvojí bábou nahoru a lekly se, a druhej den si vlez táta do pytle a strašil ty co šli na zábavu ne k nám, ale do druhý vesnice, a voni potom šli na pívo k nám, tak se báli, že venku straší, a dyž sem ve dvaceti šla z domu kvůli tanci a muzice do Prahy, kapelník Hotový vymyslel písničku V Radějovicích je dnes posvícení, a to je takhle: Koláče a jitrnice, to vám byla žranice, když se srazí dva krajáče mlíka, to není žádnej špás, sejra to zaplatí zas, V borovinách auto hučí a do žida strčí, to je drahej špás, raděj srazit vaz, a to zpíval celej sál, i ta holčička co jí uštknul had a na pomník jí dali Krátká byla radost naše, krátký též byl život tvůj, dřímej sladce dcero naše, až tě vzbudí anděl tvůj, no a potom sem než sem odešla z domova dostala eště vod táty kázání: jesli s něčim přijdeš, tak se v tý Praze radši utop nebo pověš, já kvůli muzice pustila kluka ze vsi, šel namočenej přes pole, von měl kamarádi z mokrý čtvrti, rozumíš, šli sme s muzikantama a von spadnul do příkopu, zvedni mě, zvedni mě, volá, a myslíš, že sem ho zvedla?, já mu řekla druhej den ty můj kluku, nedávej mi na to ruku, a Evo, poslouchej, ty to znáš na Zvonařce, tam sem chodila s Olgou, tvojí bábou, tam pro mě přišel chlap, menší než já, dyť bysme byli jako děti, nešla sem s nim do kola, a potom přišel jeden co mi tisk ruku, jé to bolelo, a já mu řekla: proveďte taky mojí sestru, Olga řikala taky ti tisk ruku?, dyž se podivám na ty leta zpátky, je mi z nich špatně, 92, snad tu budu do tisíce, bůh nejni, bůh je levej a podle tebe budu s nim spát někde na hvězdě, sakramentsky budu spát jako v Radějovicích v nastlanejch peřinách, jednou jsem z nich spadla, tvoje bába a sestra Adéla, vobě chrápaly, a dyž mě máma ráno našla na zemi, řikala děvka jedna bláznivá, teď prej sou Evo už zas děvky a u silnice ukazujou popelníky, je to Evo možný, já sem ráda, že ji mám, že si něco vydělám, dneska vydělávaj čundou u silnice bez červený lucerny, a my sme měli v Hradci Královym, no tam sem taky za války utikala, my sme měli v Hradci piánisku, věčír co večír kouřila cigaretu, nohu přes nohu, a zpívala Marióóón, chceš vyhrát milióóóón, dávala si panáka, co, jesli si dám v týhle nemocnici panáka, živýho potřebuju, jesli se vodtud dostanu budem tancovat a ty budeš hrát na novou chromatiku Zůstaň tu s námi muziko česká, a neřikej mi babičko, ty dědečku, co, jestli si pořád maluju červený srdíčko na pusu, na prdel si ho vymaluju, mám ho na prdeli a utíkám s ním z nemocnice na Václavák nebo do Fénixu jako z trestnice, jídlo je tu dobrý, pod bačkory, knedlík jako hrom, ale hovno v ňom, přines mi v neděli škvarky a studený pívo, dyž mě tu vážili řikám hoďte tam sestro rovnou dvacet kilo, potom mě vezli na gynekologii, povidám no já sem v jinom stavu, ušoupala bych ne jednoho, ale dva doktoři, Evo, jakej má máma telefon, padesát osum a dál nevim, na Petra, doktůrka si ho pořád pamatuju, to byl nejlepší doktor ze střediska, z baráku mysleli Hermína má milýho dyž ke mně šel, bílou košili, kravatu, seklo mu to, já mu volala a pustila sluchátko, a víš co řeknu, aby to nebylo na mě, že jsem byla na Šumavě a že je tam eště sníh!, v baráku myslej je to můj milej, no jenže Petrovi, tomu nemůžu říct jako třeba Kapínovi vod muziky sedni si ať ti v kapse nevisí, to je doktor mám ho kvůli nemocem, že poradí, rozumíš, tvoje máma říká, že všechny ty nemoce dělá Petr, jako že sem nejde, dyby mi bylo třicet eště bych ho ušoupala, ale jemu je šedesát a mě devadesát, jednou ti přišla kamarádka Fanka, řiká ty máš čistý vokna, to zrovna doktor odešel, já jí řikám jo přišel v bílým plášti, doktor vlez na vokna a umyl vokna!, já mu řikala, že mi loni v nemocnici dali přístroj na krk, něco to měřilo, já vypadala jako fotograf, a taky sem mu řekla, že mě ved saniťák, mladej pán, na rengén a tam byla tma, šeptala sem mu do ucha: tady je tma, tady je tma, no nechci bejt sprostá, jako víte kde, a von mi saniťák potom řekl, že bydlí v Edenu, Eden sbitej z beden, Evo, tam si tvoje bába namluvila dědka, nikdo mu nerozuměl, mluvil maďarsky, ale já jednou přišla do Vršovic, do jeho obuvnický dílny, bylo ráno, kde je Ondřej, ptám se učednika a von mi řek, právě vodešel, jo von si po sobě ustlal, myslela sem si, učednik věděl, kam to házim, dědek měl ženskou v Dolanech, viděl ji jednou a šel s ní, já je tam viděla, jak se menovala, co já vim, líbila se mu, to nemusí mít meno, ne, to je lepší si šoustnout než když chromá volá celou noc Kááárlééé a nemůže za nim, to volá celou noc ta co leží proti mě, já sem jí řekla tak k němu běžte, stojí za rohem, až pudu z týhle nemocnice budem tancovat, něco si uvaříme, já sem kuchařka vod třech Prdů, umim jen rajskou, mě žádný učení nebavilo, táta řikal učiteli Vokurkovi bijte ji, já si házela v poslední lavici s kukuřicí, mě nebavilo to vo těch králích, jednou sme všichni, bylo nás ve vsi čtrnáct devátej ročník, Srab, Bambous, Adámek, Komáreček, Houkačka co dělal hůhůhů, přišli pozdě do školy, Fuchsová na stupínek, tak sem šla a otáčela se, jestli jdou všichni za mnou, počitám, že sem asi poslední z ročníku, že sou všichni pryč, mě nebavilo cestování, můj dědek jezdil na Šumavu, pojed se mnou, tam je čistej vzduch, tady je čistej taky, řekla sem mu, a šly sme s Lojzinou k muzice, vona měla před našima, já ne, a jednou, v Urance nám chtěli nabít uhlíři, že sme s nima nešly do kola, měli na zádech putny, daly jsme si tam vepřovou a utekly zadem, druhej den sem vyskočila z vokna, rozumíš, ze služby, děti sem zamkla a utekla k muzice, ráno pani povidá Hermíno ďete pro chleba, no řekni sama, ty bys šla, já eště namazala pánovi boty rovnou na bláto, dyž sem od nich vodcházela volali voba na mě pouliční holka, mě to bylo jedno, jako v Mikrotechně mistr řek je vám vosumdesát vod prvního byste mohla jít, já šla domů hned, no na co bych čekala, na letadlo, a to letadlo s kerym letíš k židům, to je něco jako loď, pozdravuj je tam a řekni, že máš tetu, co mámě strhla hvězdu z kabátu, že dělá řízky, a že utekla z Jesenice vod rabína, děti tam chodily na náboženství a von pořád spal, tak sme s Pepíkem utekli přes les, já mu nestačila, víš že mi v tom lese eště nabil, a já pak házela po huse kamení, co má kurva chodit z cesty, máma potom řekla Hermíně to pást nedávejte, ta by to potloukla, ale ráda sem měla čerstvě vylíhnutý žlutý kuřátka, tak vo tom přemejšlim, dyby zas byla ta naše hospoda, u nás řikali U grobiána, protože táta vyhazoval vožralý, a v Radějovicích bylo eště U Samuela a U starý báby, dyby sme měli zase sál a hrál by tam zas Pepík Hotový, kdo by tam tak šel z Čenětic nebo Olešek, pívo je drahý, počitej vstup, trhala bych lístky u dvéří, znáš tu písničku vona stála uplakaná, uplakááná u dvéři, zeptej se jí - a sem si místo kamaráde můžeš dát koho chceš, třeba Karle nebo Petře, máš na tu písničku notu, ted sem si vzpomněla, víš, dědek šel jednou pro lístky do biografu, ten já neměla nikdy ráda, tak jednou dědek šel pro lítsky, přišel domu za tři dny, já na to voni se tiskly, já neměla ráda ani televizi, co je ti platný na někoho koukat dyž s nim nemůžeš promluvit, to je stejný jak na mý svatbě, byl guláš z koniny jenže všichni věřili, že je hovězí, do huby nikdo nevidí, ale co máš na sobě to vidí každej, já měla nový květovaný šaty dyž sem utíkala do Čáslavi a ve vlaku se se mnou bavil hostinskej, pojedeš se mnou, a čeho bych se bála ty náno, šla sem s nim do hospody, do rána hrál na harmoniku, jeho máma dělala vokurky, všechno sem jí snědla, stejně jak v Hradci U Libínů, zbyde dost, řikám patnáctiletýmu klukovi, tomu sem taky snědla voběd, já to měla za války všude dobrý, na úřadech i u doktora, doktor Ponec si podřezal žíly dyž to začlo praskat a mě zavřeli tři dny Rusáci ve škole v Dolanech, mysleli, že sem Němka, všechno je pryč, pročpak hodiny, kurvy, utíkaj, něco ti řeknu, mě nebude 92, ale 32 a Petrovi, doktůrkovi, rok, já sem ti tuhle přemejšlela co máme s doktůrkem společnýho, já sem ročník devět, von třicetdevět, mě bude 92 a jemu 62, mě padne svátek na pondělí, jemu taky, já mám dva doktoři, každýho na něco jinýho, jeden je Petr, druhej Pavel, Pavel je ze střediska, třicet let, řekni co může umět doktor pět let po vyučení, potřebuje někoho k sobě, jak bych to řekla, zdál se mi sen, že řídim náklaďák, před naší vesnicí jsem z toho slezla a povidam nějakýmu chlapovi, už nemužu vemte to za mně, i dyž sem dělala doma kočího, Petr byl dobrej doktor, řikam mu přineste mi svojí fotku, přines malou, to vám Hermíno prej stačí, já jí dala zvětšit, máma myslí, že je to můj milej, vy máte ňákou kost, ptám se ho a von mi řek menuje se Hermína, no můžeš s nim mluvit, tuhle mu povidam za košilí ste doktůrku chlupatej, von že je bohatej, dyby mě našel nataženou, tak ať mu máma vzkáže, vemte si bílou košili a kytku, von mi ti řek, že brzo umře, copak mu můžu říct, že má voči daleko vod prdele, dobrý vodpoledne, já si musim dávat pozor na hubu, ale naučim tě básničku, Petr má dvě hvězdičky, ten rád šahá na kozičky, až bude mít jednu zlatou, bude šahat na chlupatou, nebo tu Když mě bylo dvacet let Petr mi zkazil svět, z domova mě vyhnali, tulačkou mně nazvali, stejně sou lepší doktoři než doktorky nemužu si pomoct, tady byla jedna, řekla vo jednom ten je mrtvej, von se vzbudil a víš, že doktorku vyhodili?, letěla z místa jako šlupka vod banánu z vokna, nebo záchod co sem ho dala před barák, Jiřina z domu zvoní čí je to a víš co sem jí řekla, Jiřino jak by to moh bejt můj záchod, já mám vokno do dvora, ty do ulice, ty vidíš kdo co nese k popelnici, já mám rok novej záchod, starej tu řemesníci rozpůlili, tak byl těžkej, že by ho jináč nevodnesli, Evo já počitám, že v týhle nemocnici zůstanu, jak v trestnici, já sama nedojdu na záchod, ty eště seď a nikam nechoď, doma sem sama, řekla sem tady, že nemám žádnýho a že mi bude chodit nakupovat pes, pes veme tašku a pude do trhu, přinese tenhle pomeranč, je vyšlej z módy, já už vstanu, drž mě, sem dneska krásná, jo jako posraný dřívko po dešti, tak už poď, mrzáku, já du jak ministr bez kufru a dukomentů, ministr co má rozvrzanou vobčanku...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]