Autor knihy MUZIKANTSKÉ HUMORESKY Z PÍSECKA, MILEVSKA A TÁBORSKA Jiří Antonín Švec prožil bohatý a zajímavý život. Absolvent gymnázia a poté Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích se po r. 1945 stal mj. členem a korepetitorem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze, po ukončení vojenské služby se věnoval učitelskému povolání. Svůj vrozený hudební talent a lásku k umění (narodil se v muzikální rodině) projevil "muzicírováním " v mnoha kapelách, pěveckých a divadelních souborech, z nichž mnohé sám založil a dlouhá léta vedl. Svoji učitelskou dráhu zakončil ve funkci vedoucího odboru školství ONV v Písku. Je autorem několika knih a více jak 800 křížovek pro noviny a časopisy. Již v letech 1970 a 1980 vydal tři soubory Jihočeských lidových písní, od počátku 21. století dále díla Kamenný řád, Ukradené mládí, Jen jeden je Písek, Moji synové a nyní přicházejí na řadu jeho celoživotní vzpomínky.
   Začínají - jak je zvykem - vzpomínkami na dětství, ve kterém maminka hrála na klavír, babička zpívala "svaté písničky z různých zpěvníků", otec hrál na housle, a proto není divu, že autor knihy dostal také housličky, i když přiměřené jeho věku. Další vzpomínky věnuje okupační době, především nuceným pracím v Německu, tzv. Totaleinsatz, kam byl deportován v roce 1944. Otec mu půjčil kytaru, s tou hrál v kapele stejných nadšenců a "ocukrovali" si tak "trudný a lopotný život" (str. 10). Další kapitoly knihy otevírají před čtenářem svět vesnických bálů, okořeněných často konkurenčním bojem mládenců ze dvou sousedních vesnic (kvůli dívkám - jak jinak), z některých vzpomínek "čiší mráz", neboť muzikanti putovali často do hospod několik kilometrů pěšky (s nástroji na zádech), a pokud "se vezli", neobešlo se to také vždy bez komplikací (v kapitole Na přívozu pod Orlíkem, str. 23-26, autor popisuje neobyčejnou, velmi výjimečnou plavbu přes Vltavu, o kterou "se postaral" přívozník Hrudka, "známý ochmelka, figura, samorost a kvasný element", jenž vyznával zásadu, že "nejlepší je silnice z domova do pivnice...", plavbu, která skončila mimo plánovaný cíl. Autor celou nemilou událost podává s nadhledem i jistou dávkou humoru. Stejně jako třeba průběh představení Maryši v přírodním divadle nedaleko Ratiboře. Rovněž životopis Karla Hašlera, jehož tvorbu upravenou do podoby literárně hudebního pásma představil lázeňským hostům, je podán zajímavě a vtipně. Dobře využil v závěru motivu porouchané harmoniky - symbolu ukončení jeho muzikantské kariéry: "Dohrála, dozpívala, dosloužila a dodýchala...", str. 90.
   Autor přibližuje dnešnímu čtenáři humorně, lidsky přirozeně a neotřele svět padesátých a šedesátých let minulého století, v tom spatřuji největší informační hodnotu knihy, navíc umí zdařile popisovat prostředí, vtipně a stručně charakterizovat postavy, má také velmi osobitý slovník: str. 50 - "růženec zážitků", " karavana roků táhla dál". Některé formulace bohužel působí strojeně, viz např. "kmitočet mladého srdce pulzoval rychleji", "přemostit dvouletou propast času", str. 32, na str. 62 - "svou vládu nad volným časem lidí zastínila televize" (nevhodné použití slovesa zastínit), velmi originální přirovnání: str. 9 - "/./nelze nalévat mléko do bandasky, která má zavřené víčko." "Byl jsem šťastný jako pytlák, který se vyhnul knížecím brokům", str. 33, str. 21. - přirovnání - "/./pěkná lidová písnička je jako zázračná medicína, jako hojivý heřmánek...", "život bez písničky je jako dlouhatánská cesta bez hospody...", str.23 - "Vzpomínky - to je tichý protest proti zběsilosti času...." Nevyhýbá se výrazům lidovým, ovšem trefným, viz na str. 41 "vlezdoprdelista", "ošoust", str. 52, "zblbnul", "hulili tango", str. 75.
   Chybou je, že kniha obsahuje tiskové chyby (záměna i-y především), na str. 84 zřejmě neuvedli část textu (3. odstavec). Autorovi lze vytknout to, že se nevyhnul opakování některých formulací ve dvou či třech příbězích, soubor tedy nepůsobí zcela kompaktním dojmem, viz např. charakteristika kraje na str. 23, 27 - "mozolnaté střední Povltaví" aj.
   Kniha je celkově hezky upravená, rozverné a životem kypící postavičky Františka Doubka ústrojně dokreslují atmosféru příběhů, stejně jako dobové fotografie. Informaci o autorovi dokresluje krátký medailon na zadní straně obálky. Zbývá dodat, že knihu vydalo Prácheňské nakladatelství v Písku v roce 2003.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]