V souvislosti s nedávným 100. výročím narození Bohumila Říhy otiskla Mladá fronta DNES (3. března 2007) příspěvek "Bohumil Říha: Honzíkova cesta a úlitby různým časům". Autorka článku poměrně objektivně a nezaujatě (!) upozornila mimo jiné na jednu choulostivou záležitost: manipulaci s Říhovými knížkami pro děti prováděnou údajně "bona fide", tedy " v dobrém úmyslu"; na zásahy do Říhových děl "poplatné euforii porevolučních let" - tedy době po roce 1989.
   "Mnozí z těch, kteří ještě zpaměti citují pasáže z Honzíkovy cesty by možná s údivem listovali polistopadovými výtisky, z nichž družstevní vajíčka, vepři a lány vymizely," píše autorka, a dodává: "S družstevními zmínkami se však nutně začaly vytrácet i některé pointy, dále obsáhlejší popisy a domnělé archaismy typu 'klouček', 'zakňoural'. Došlo i na Divokého koníka Ryna, který se zdál málo srozumitelný."
   Údajně k první úpravě Honzíkovy cesty došlo (stále podle citované autorky) již za Říhova života a "zřejmě i z jeho popudu". Další zásahy do Říhových děl byly provedeny začátkem 90. let v nakladatelství Axióma v redakci Říhovy dcery Elišky Janovské. Tyto zásahy, nejdříve uváděné jako "jazyková úprava", byly však v edicích po roce 2000 "přiznány zřetelněji" a dotkly se nejen Honzíkovy cesty, ale také již zmíněného Divokého koníka Ryna či knížky O letadélku Káněti.
   Je otázkou, zda takovéto "úlitby době" by nastaly, pokud by autor děl ještě žil. Odpověď může být jen spekulativní. Mnohem důležitějším problémem je, zda citelné zásahy do díla jsou přípustné bez vědomí a souhlasu autora.
   Podle autorského zákonu (č. 121/200 Sb., o právu autorském, právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění; dále jen AZ) zahrnuje právo autorské výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Osobnostní práva (ş 11 AZ) pak sestávají z: 1) práva autora rozhodnout o zveřejnění svého díla; 2) práva autora osobovat si autorství, včetně práva rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění a dalším užití jeho díla; 3) práva autora na nedotknutelnost svého díla, což je zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla. Těchto osobnostních práv se autor nemůže vzdát, jsou nepřevoditelná a smrtí autora zanikají. Po smrti autora si (mimo jiné) nikdo nesmí osobovat jeho autorství k dílu a dílo smí být užito jen způsobem nesnižujícím jeho hodnotu.
   Ochrany před porušením tohoto ustanovení AZ se může domáhat kterákoli z osob autorovi blízkých (což je podle ş 116 Občanského zákoníku příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní), jež mají toto oprávnění, i když uplynula doba trvání majetkových práv autorských - tedy 70 let po smrti autora. Této ochrany se může domáhat také právnická osoba sdružující autory nebo příslušný kolektivní správce podle AZ.
   Právo domáhat se takové ochrany se tedy týká pouze práva na to, aby jméno autora bylo uvedeno a aby dílo bylo užíváno způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Jde o právo časově neomezené, přičemž k jeho uplatnění jsou aktivně legitimovány i příslušné právnické osoby sdružující autory nebo je zastupující ve výkonu jejich práv.
   Ustanovení AZ týkající se osobnostního práva autora na nedotknutelnost jeho díla vychází z Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886 (a od té doby několikrát revidované), jíž je samozřejmě vázána i Česká republika. A podle Ústavy České republiky (čl. 10) "vyhlášené mezinárodní smlouvy... jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva".
   Podle článku 6bis této úmluvy má autor - nezávisle na majetkových právech autorských a i po jejich případném postoupení - "právo uplatňovat své autorství k dílu a odporovat každému znetvoření, zkomolení nebo jiné změně díla (zvýraznil eh), jakož i jinému zásahu do díla, který by byl na újmu jeho cti nebo dobré pověsti". Toto právo se, podle Bernské úmluvy, po smrti autora zachovává alespoň do zániku majetkových práv autorských a vykonávají je osoby nebo instituce oprávněné k tomu právním řádem státu, kde se uplatňuje nárok na ochranu.
   Jak vidno, ochrana nedotknutelnosti díla po smrti jeho autora, založená Bernskou úmluvou, může být vykládána jako širší, resp. silnější než ochrana opírající se o příslušné ustanovení českého AZ, které explicitně vyslovuje jen zákaz užívání díla jinou osobou způsobem snižujícím hodnotu díla (ş 11 odst. 5 AZ).
   Pro úplnost zbývá připomenout majetková práva, tvořící druhou složku práva autorského. Tato práva rozděluje AZ do několika tříd - na právo dílo užít a další dvě práva, která jsou ze zákona spravována kolektivně.
   V prvé řadě se tedy jedná o právo dílo užít. Zákonodárce specifikuje toto právo taxativním výčtem (od práva na rozmnožování díla až po právo na provozování rozhlasového či televizního vysílání - viz ş 12 odst. 4 AZ), přičemž - po nedávné novelizaci AZ - "dílo lze užít i jiným způsobem než způsoby uvedenými v odstavci 4". Právo dílo užít znamená oprávnění autora dílo užít sám nebo udělit jiné osobě oprávnění k výkonu tohoto práva, což se děje na základě smlouvy.
   Majetkových práv se autor nemůže vzdát, jsou nepřevoditelná a nelze je postihnout výkonem rozhodnutí (což však neplatí pro pohledávky vzniklé z takových majetkových práv). Majetková práva jsou předmětem dědictví. Zdědí-li majetková práva stát nebo mu tato práva připadnou, vykonává je svým jménem Státní fond kultury České republiky (mimo díla audiovizuální). Majetková práva trvají po dobu autorova života a - jak už jsme uvedli - 70 let pod jeho smrti. Dílo, u kterého uplynula doba trvání majetkových práv, může každý bez dalšího volně užít.
   Formulujme tedy otázku, k níž se schylovalo po celý předchozí text: je po smrti autora někdo oprávněn k provádění zásahů do jeho díla? Tedy zásahů, které by šly nad rámec souladu s aktuálním jazykovým územ či nezbytné srozumitelnosti? Jak z předchozích řádek, domnívám se, jasně vyplynulo, tedy nikoliv. Takové oprávnění nepřísluší ani kterékoli z osob autorovi blízkých, byť by tak činily z jakkoli motivované "úlitby době" a především tedy aktuální politické kultuře a morálce. Zásahy do děl Bohumila Říhy jsou toho charakteristickým příkladem.
   Provádí-li po smrti autora nedovolené zásahy do díla osoba autorovi blízká, jež je aktivně legitimována pro podniknutí příslušných právních kroků právě v případech nedovolených zásahů do díla, a která navíc disponuje majetkovými právy, dochází k situaci, kdy - takříkajíc - "není žalobce - není soudce". Připustíme-li teoreticky možnost, že aktivní legitimace náleží podle zákona také oprávněné instituci, je absurdní představa, že by takovýto kolektivní správce autorských práv, který by měl koneckonců hájit i práva výše zmíněné osoby autorovi blízké, podal proti této osobě žalobu proti nedovoleným zásahům do díla - zvláště pak byly-li takové zásahy učiněny jako "úlitba době", tedy dobové politické a morální atmosféře.
   V případech takových zásahů do díla po smrti autora potom opouštíme sféru práva a dostáváme se do efemérní oblasti etiky a morálky. A ty se, jak známo, s právem dosti často nekryjí. Spíše se jím zakrývají jako děravým plédem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]