Johann Wolfgang Goethe, právem oceňovaný jako největší německý básník, se těšil velké úctě rovněž u Tomáše G. Masaryka. Jak tento významný český filozof a první prezident naší republiky říká ve svém díle Světová revoluce, „Goethe se stal jedním z mých prvních literárních učitelů“. A možno říci, že nebyl jeho pouze literárním, nýbrž svým způsobem i filozofickým rádcem. Masaryk říká Karlu Čapkovi (jak to stojí v Čapkově knize Hovory s T. G. Masarykem): „Odjakživa jsem vedle filozofů a snad více než filozofy četl velké básníky. Říká se jim přece ´básníci-myslitelé´. Mne Goethe nezajímal méně než Kant, ba více, a stejně jiní básníci od Shakespeara počínajíc.“
   Jistě není bez zajímavosti, jak si Masaryk v této souvislosti vykládal metodu literáta a filozofa. A je to opět Karel Čapek, kterému Masaryk říká: „Metoda musí být naprosto věcná, rozumová, realistická, ale cíl, celek, koncepce, to je věčná báseň. Goethe má pěkné slovo: Exakte Phantasie.“
   A aby nebylo mýlky, Masaryk zdůrazňuje cennou myšlenku o vlivu estetiky, tedy celého sepětí krásy, duševní síly a fantazie na práci tak exaktně zaměřené bytosti, jakou představuje
   vědecký pracovník, nebo vynálezce v technickém oboru.
   „Ale ani vědec se neobejde bez fantazie, nebo, abych užil terminologie Goetheovy: bez fantazie exaktní,“ říká TGM a dodává: „Duchovní vývoj jednotlivce i společnosti je právě v tom, že se povlovně opouští lehkověrný mýtus a přijímá se poznání kritické. Mýtickost ustupuje vědě, ale ve vědě zůstávají zbytky mýtu a tvoří se i mýty nové - co chcete, člověk je mýtofil, mýtickost a vědeckost nejsou v něm příkře odděleny, prostupují se.“
   Goetheovo dílo kulminuje zejména v básnickém dramatu Faust, na kterém pracoval téměř 60 let. V postavě Fausta se Goetheovi dokonale podařilo obšírně vystihnout smysl lidského života v neustálém hledání pravdy s tím, že na přední místo vyzdvihl poznávací a tvořivé síly člověka.
   „Na počátku byl čin“, tento výrok vkládá Goethe do úst Faustovi, jenž tímto způsobem překládá první teze evangelia svatého Jana. A je to právě čin, stále nový a stále se rodící, a přitom nikdy neukončený, který vždy povznáší člověka.
   Zejména v poslední části tohoto díla je patrný Goetheův velmi zdařilý umělecký záměr vykreslit svého hrdinu při hledání ideálu, který ho má dovést k vyrovnanosti, zatímco v předchozích částech byl rozervaný věčným zápasem dobra se zlem, kdy ani neváhal obětovat Markétku, kterou svedl a opustil.
   Toto dílo mělo takovou magnetickou sílu, že zaujalo i významného francouzského skladatele a dirigenta Charlese Gounoda, aby je zpopularizoval ve své opeře Faust a Markétka, kterou složil v roce 1859.
   Faust:
   „Na počátku bylo slovo“ čtu.
   Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
   Nelze mi slovo přec tak v úctě míti.
   Musím to jinak přeložiti,
   ačli že duch mě řádně osvítil,
   stojí tu: Pojem na začátku byl.
   Dobře si rozvaž první řádku,
   neukvapuj se na počátku!
   Že vznikla by z pojmu všechna díla?
   Má státi: Na počátku byla síla!
   Leč ještě jsem to ani nenapsal,
   a cos mě nutká, abych hledal dál.
   A náhle osvícen, zřím do hlubin.
   Já napíšu: Byl na počátku čin!
   Masaryk vysoce hodnotil, že Goetheův odkaz pro následující generace je výmluvný a jednoznačný. Na jedné straně je to ostrá kritika nesnášenlivosti a na straně druhé vytyčování vysoké mety nadnárodní spolupráce a součinnosti Svou láskou ke kultuře různých národů bez výjimky dával zářný příklad víry ve společné poslání lidstva. Humanitou, kterou jako protagonista věku osvícenství neustále vyznával, dokázal překonat těsný partikularismus a neplodné sobectví
   hlasatelů výjimečnosti jednoho národa, jednoho kmene. Jak sám říkával o smyslu svého básnicko-filozofického hledání, lidské poblouznění lze smířit a vyléčit pouze čistou lidskostí.
   A je to opět humanista a filozof Masaryk, jenž zaujímá právě k Faustovi osobitý vztah, když říká, že „Goethovo hlavní dílo Faust podávalo svou pravdivou analýzou moderního člověka… svým následníkům všude hlavní a vedoucí úkol: faustism překonat. Překonat umělecky, co filozoficky chtěl Kant, překonat skepsi, subjektivismus, pesimismus a ironii. Překonat násilnické nadčlověctví.“
   Jde ovšem i o filozofickou hodnotu. Vždyť Goethe tvořil tak dokonale propracovaná díla, jejichž jmenovatelem byl dualismus, přesněji řečeno odraz jeho tvůrčího citu, kdy své hlavní hrdiny chápal vždy rozdvojené v protichůdných a přesto vzájemně se doplňujících celcích. Vždyť on sám
   o sobě tvrdil: „dvojmý a přec jeden jsem.“ Proto je například v jeho dramatickém zpracování událostí kolem protišpanělského povstání v Nizozemsku (1566) tak výstižně vykreslen protiklad důvěřivého Egmonta a málomluvného diplomata Viléma Oranžského. Rovněž proto se v díle Ifigenie na Tauridě odvíjí zdánlivý kontrast Hellénů a barbarů, přičemž vrah štvaný Líticemi a očistná kněžka jsou k sobě pokrevně i osudově připoutáni.
   A konec konců v samotném Faustovi je povahová dvojčlennost do té míry vlastním smyslem celého díla, že nejen hlavní protagonisté mluví o dvou duších ve svém nitru, ale že hybnou pákou děje se stává teprve základní vztah mezi vesmírným dobrem a zlem, což platí především o rozporu mezi hřešícím a toužícím člověkem a ďáblem, který ho pokouší a tlačí do krkolomných situací. Masaryk je přesvědčen, že Goethe - jak to uvádí v revui Nová doba (1896-1898, ed.1934, str. 306-343) - „podává ve Faustovi přímo evangelium dualismu a dualismu nepřirozeného, horuje někdy starou metafyzikou, ale zároveň nutí zase do kantovského kriticismu a empirismu. Tento empirismus, pojímaný často v duchu moderního pozitivismu a realismu, spojuje zase s podivným gnostickým mysticismem a scholasticismem. A tak Goethe zároveň pro sebe reklamuje křesťanství, je protestant, ale nalézá dosti záliby v katolickém romantismu. Je křesťan, ale zároveň klasik-pohan a humanista“.

   Člen Unie českých spisovatelů Ivan Brož, píšící pod pseudonymem Michal Rybín, dne 24. dubna náhle zemřel. K jeho osobnosti a dílu se vrátíme v některém z příštích čísel.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]