Do dějin komunistických stran nepochybně patří i těžké chyby, nazývané někdy zločiny, vyprovokované řáděním světové reakce i vnitřní situací těchto stran. Ale zrovna tak k těmto dějinám patří i nádherní lidé, takoví, jako byl Julius Fučík. Taková je pravda - ať už si ji naši současníci uvědomují, nebo ne. Pro mnohé z nich totiž něčí sebeobětování mnoho neznamená a za něco se dovedou neobyčejným hrdinným lidem krutě mstít. To je téma pro umělecké zpracování, jehož se snad někdy dočkáme. Důkazy mstivosti lidí můžeme nalézt v nevelké knížce POCTA JULIU FUČÍKOVI, vydané Společností Julia Fučíka k 100. výročí jeho narození. Jsou tu zveřejněny výroky různých lidí k tomuto výročí i vůbec k osobnosti velkého člověka.
   Vedle pochopitelného ocenění života a díla mimořádného člověka tu nalézáme výroky od prostého hanobení až po projevy záludně skeptického křováctví, jaké předvádí pan profesor Václav Černý. Ve srovnání s ním působí jiné soudy jako potvrzení prosté hlouposti jejich autorů, takových, jako jsou pánové Martínek, Kašpar nebo Chuchma (s. 118-119). Kladl-li si V. Černý otázku, »umí-li kdo z nás ještě vůbec číst knihy?«, pak se to vztahuje právě k těmto pánům, kteří skutečnou schopnost dobře přečíst Reportáž psanou na oprátce bohužel neosvědčili. Naproti tomu spisovatel Škvorecký projevil rozum a soudnost a jako tuším jediný ze současných českých spisovatelů odmítl označit Fučíka jako konfidenta či zbabělce a zrádce. Za to panu Škvoreckému rozhodně patří náš dík.
   Kniha uvádí i řadu jiných postřehů ve Fučíkův prospěch, z nichž nejrozumnější a nejvěcnější se mi jeví soud Zdeňka Paroulka z Večerní Prahy: »Domnívám se, že snad už přišla doba Fučíka hodnotit naprosto střízlivě. Jako kvalitního publicistu (...), který při svém pobytu v pankrácké věznici odvedl dobrou novinářskou práci. To, že Fučíkova busta na jednom smíchovském domě byla po listopadu 1989 ničena a dvakrát odstraněna, mi připadá jako nesmyslný plod černobílého vidění.« (s. 120) Můžeme sice pochybovat o vhodnosti kvalifikování Fučíka jako prostého novináře, osvědčil-li ve skutečnosti kvality slovesného umělce, ale to by byla jiná, specifičtější otázka. Ostatně pro příště se přimlouvám právě za tuto speciální orientaci v hodnocení osobnosti J. Fučíka, aby už totiž přestaly jednostranné argumenty o jeho hrdinství, které sice platí, ale působí na dnešního čtenáře spíše už záporně jako všecko, co se stereotypně opakuje. Musíme totiž o talentovaném člověku umět povědět víc a také něco jiného a zajímavějšího než dosud.


   Poznámka redakce
   Škvorecký samozřejmě není »jediný ze současných českých spisovatelů«, který Fučíka neostouzí. To není samozřejmě výtka autorovi této skvělé recenze, nýbrž konstatování, že často přejímáme frazeologii i způsob vidění režimní literární vědy a kritiky a mezi »současné české spisovatele« ke své újmě i k újmě pravdivého obrazu kulturně společenské situace v Čechách jaksi nepočítáme spisovatele režimem potlačené či pronásledované, jako by jejich existence byla v lepším případě samozřejmá či v horším případě přehlédnutelná. Správně bychom měli psát »jediný ze současných režimních, oficiálních českých spisovatelů«, neboť ne každý český spisovatel sedí u řitě režimu v očekávání, zda nebude pokálen nějakou tou poctou.
   Ostatně Škvorecký možná jen pochopil, že zostouzet Julia Fučíka je totéž jako spáchat do budoucna, které už číhá za rohem, uměleckou i mravní sebevraždu.

   ks

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]