Když jsem tu loni referoval o čtyřech knížečkách, jimiž se nám, čtenářům poezie, připomněl roku 2003 Vladimír Brandejs, nemohl jsem se nezmínit o slově ještě jako o klíči k staronovým veršům i aforismům stárnoucího básníka. Rok se s rokem sešel a jsou tu další dvě nové sbírečky jeho veršů, JEN VYDECHNUTÍ a SLADKÁ SŮL, a navíc samostatně vydaná básnická skladba ZTRACENCI. Všecky tři tituly si básník vydal ve svém nakladatelství Brandejs-Prameny a graficky je upravil Miloslav Hubený; Sladkou sůl svými kresbami vybavil Miroslav Polák, Ztracence a Jen vydechnutí ilustrovala fotografiemi a obálku pro oba svazečky navrhla Jolana Vlášková. A o všech těch třech bílých knížkách (jen na obálce Ztracenců musí se bílá bránit šedi a černi mračen a moře) z Opočna platí, že nejsou už ve znamení povzdechu ještě, ale čímsi novým: jednu z těch knížek, právě tu, v níž se dočítáme, jak básník sám sobě a všem už téměř uplaval do nebytí, do jezer zapomnění, Brandejs nazval skromně Jen vydechnutí. Je to ale víc, je to tvůrčí nadechnutí, návrat do básníkova času nejvlastnějšího, do léta. Jen jediná z šedesáti básní roku 2004 se jmenuje Ještě (a nezačíná jím žádná, zatímco v letech 1977-2003 to slovo otvíralo 23 čísel), ale ta jednak není nová (je to jen nová verze starší básně), jednak nebyla psána ve chvíli únavy, údivu, úlevy, že člověk ještě žije, ale zaťatých prstů, ve kterých je ještě dost síly sevřít vlastní krk pod hlavou, která se stále častěji mýlí.
   Ze 34 básní JEN VYDECHNUTÍ vyšlo třináct básní už v Odrazu ve zčeřené hladině (1997), ale jen dvě z nich přešly do nové sbírky beze změny, Život a Zatím, básně odhodlání žít navzdory bleskům a jedům, v očích nést / zelené oázy a věčné sněhy. To jsou manifesty. Jedenáct dalších básní tiskne Brandejs znovu proto, že nebyl spokojený se starším zněním. Textové posuny dokumentují způsob jeho básnické práce. Ze Situace, kterou sbírka začíná, škrtl poslední dva deklarativní verše, básni O knihách zrušil její sklon podobat se sonetu, básni Před sebou napsal nové vyústění, konstatování nahradil tázáním, které teď proniklo i do básně Ještě. Kromě takového domýšlení smyslu je pro textové změny příznačné i stupňování eufonie jako garance básnické účinnosti. Tak se místo blesku nápadu nyní čte úžeh všech nápadů, místo mám / asi čas je teď mám / možná čas, a znovu je zamlženo místo opět je zamlženo. Jen zanedbatelné detaily? Detaily jistě, ale v básni není bez významu nic. Sbírku vyznačují i nové dobyvatelské nájezdy na starší motivy. Po Zákmitu z loňské Lipové aleje je tu nový Zákmit. Oběma krátkými básněmi protéká (horský) potok, aby nebylo pochyb o tom, že jsou to dva stupně básníkovy tvůrčí práce. Ta došla svého dovršení v básních jako Téměř vše (která je přitom odpovědí na báseň Téměř nic ve sbírce Obava z třaskavých náhod, 2000), Dohady (ty mají stejnojmenný protějšek ve Sladké soli) nebo Několik veršů o trávě, jimiž Brandejs rozvíjí básnickou linii životní důvěry, jakou kdysi imponoval Oldřich Mikulášek.
   Právě k veršům o trávě, která je stále ještě dcerou deště, přimyká se SLADKÁ SŮL hned svou první básní, ohlašující básníkův návrat k letně horoucí milostné poezii, ale než se čtenář dostane k básním jako Z léta nebo U moře a Letní přísliby, absolvuje s básníkem poznání, jací také jsou lháři a vrazi, verše o tvrdosti, která se povznesla nad vše lidské. I Sladká sůl organicky navazuje na předešlou Brandejsovu tvorbu, básní Kdo klečí jakoby pokračovala báseň Uprostřed lesa (z Lipové aleje); ty dvě básně téměř stejně začínají a ústředním motivem obou je řeč - v první chce ji člověk pravdivější, ve druhé není básníkovi do řeči; v první tesá svou vlastní duši, ve druhé vrůstá do hlíny, / ale ani mezi stromy (u Brandejse všudepřítomnými) / nezapomíná na stíny. Ve sbírce není ani stín básnické a občanské domýšlivosti, básníkovi, který napsal tisíce básní / v plané víře, / že jimi svět zkrásní, mění se roviny náhle v kluzké srázy, ale ač věčné ticho je tak blízko, / že chtěl bys křičet / ze všech sil, ač uprostřed všeho přemýšlení / dny se v minuty mění, sbírka v nejmenším neskličuje. Neboť jejich názory / jak bořit všechny obzory / prostě slyšet nemusím(e).
   Největší překvapení letošní Brandejsovy tvorby představují ZTRACENCI, básnická skladba paměti, kterou člověk nese sám v sobě, Brandejsova zároveň kosmogonie i stručná historie Země, na níž náhoda a zákonitost promítá / svá ega do světa. Taková báseň po Hesiodovi je smělost, ale ta jen ctí básníka, píše-li: A v té zapeklité situaci / z druhohor a třetihor / se v budoucnosti ztrácí, /.../ poznání sebe sama, a že i když ví, že hlubiny dosahují závratné výše, stále má na paměti, že žízeň po životě / učí se slovům příští písně. I když Brandejs nenapsal jen sbírky jako Náruč anebo Milosti světla, ale také skladby jako Útesy, Ztracenci jsou v jeho poezii novum. Myslím, že se básník ještě ke skladbě vrátí (jako se vrací ke svým básním často) a najde například pro svou představu naděje účinnější slova než všechny naše pěsti se zvednou / k nadějné zvěsti. Podobně se jistě vrátí k závěru krásných Přilnavých lijáků nebo Chmur ze sbírky Jen vydechnutí a Dohadů ze Sladké soli. Ale už teď platí o verších Vladimíra Brandejse 2004, čím končí jeho báseň Tajné sluje: Byla zima, teď přihořívá.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]