Bohumír Pospíšil překvapil své čtenáře reedicí své knížky z roku 1947 Obelisk luk (Malé básně v próze). Vznícená obrazotvornost, odpor ke starému a přece uhranutí jeho formami, dekadence svářící se s nástupem nové společnosti - to vše dohromady způsobilo zrození zcela originálního básníka. Básníka, který se sugestivně i provokativně táže budoucích čtenářů: "Zoufalci, proč chcete stále jen děj?"
   Místo všech pokusů o opožděné recenze ocitujme autorův soudobý doslov:
   Malé básně v próze nejsou žádným novým přínosem v literatuře. Moji učitelé: Aloisius Bertrand a Charles Baudelaire mi dali jen a jen formu. Nesouhlasím s nimi v pojetí celku ani náplní jednotlivých částí. A. Bertrand ve svém "Gaspard de la nuit (Kašpar noci) jako průkopník tohoto nového útvaru nepoužil pravého poslání malých básní v próze, protože celá jeho sbírka sestává z náznakových, symbolických próz, zarámovaných jedinou částí v mosaikový obraz. Baudelaire, který povznesl tento útvar k jisté dokonalosti, říká zase, že je to pohodlný útvar... "můžeme přerušiti, kde chceme, já to svoje snění, vy rukopis, čtenář svou četbu..."
   Já myslím, že je to útvar nejsnáze se vymykající z modelujících prstů umělce.
   Chci tvořit proti Baudelairovi celistvé dílo, nesené složitou kombinací směrů literárních, vlastním bludištěm názorů a labyrintem moderního života.
   V Hulíně, 26. září 1947.
   A přečtěme si básně z mládí, z dob, kdy jsou všechny dveře otevřené a nejšířeji rozevírá náruč třináctá komnata.
   ks

   Jiřímu Karáskovi ze Lvovic
   A byl den, rozmarně suchý, až slyšels jeho otrávený dech. Myšlenky zlenivěly přílišným přílivem a chroptěly pod sugestivní silou vášní. Vše, co je v člověku podvědomé, pudy, chvění života, to vše žaluje na svou nemohoucnost, na své umírání. Nad vším stojí smrt, velká, vytoužená, to jediné, co nás nezklame. Pach plísně dýchá z luk.
   A jdu tam přec.
   Objetí rezavé Chittussiho krajiny a Hlaváčkovy verše. Ten první polibek bylo nutno vyplivnout - samá krev a hlína - ale ty další už kácely šibenice kolem řeky a šílenství opilců, kteří zalévali svůj žal, přecházelo v exaltaci poutníka, který po dlouhém putování patří na siluetu své rodné Ithaky.
   Nemocná prsa se dmou a zalévají blažeností celou nepřehlednou krajinu, tlačí z plic benzoe až do posledních koutků obzoru, nezměrná síla se hromadí v zaťatých pěstích, zadržuje dech, až v ušních bubíncích praská, ale romantický kout tam nad pasekou, kde mají dřevorubci chyši před nepohodou, ten kout nemůže zaplnit, stále naráží na neviditelnou clonu, až utrmácen dlouhým vypětím, klesá do labutího zpěvu.
   Je marno vše.

   Úprk mládí
   Náměstí je plné cizoložných stínů, volajících po mršinách psů, které jejich páni ubili na májových pobožnostech. Stříbrné šípy ironické luny pronikají s vytrvalou prostotou temnou konturou stromů. Snad by měl zaznít zvon na poplach, nebo zavýt siréna, protože ticho zabíjí, protože ani lístek neosvěží neplodný nebo snad velebný klid půlnoci. Jen oči stínu štítivě slídí po prašných balvanech dláždění. Slyší plíživý krok odcházejícího mládí, jak opatrně našlapuje na koberec trávníku, běží kolem půlkruhu bříz za pomníkem a když je v bezpečné vzdálenosti skryté v temnotě, tu jeho sadistický smích trhá bláznovská pouta, která je chtěla zadržet.
   Možná, že se zatřpytily na skráni dvě slzy z obyčejného skla, ale to je asi jen pro efekt, protože si neslušně okusuje nehty.
   Noc umírá v posledních křečích rodícího se motýla a ostré stíny se rozpíjejí po savém papíru rána.
   Hlaváčkova doba:
   "kdy měsíc zapadl a slunce ještě nevyšlo"
   a šaškovský odchod mládí,
   o kterém jsem Ti,
   má první lásko,
   tak dlouho a vroucně vyprávěl,
   to vše poprášilo Tvou bledou tvář
   jinovatkou rozkošné melodie poznání,
   do které se však mísily reflexy
   dětského strachu.
   Snad přece vzpomínáš.
   
   Fantazie snů
   Suchá noc na sklonku léta. Tolikrát nevhodně opěvované hvězdy křesaly křišťálovými křemeny, potřísněnými stříbrnými přízraky na pozadí nehybného nebe.
   Duše chtěla milovat.
   Tam,
   kde stojí stará, rozsochatá vrba, jejíž dřevo v elektrických, dusných nocích osvětluje studenými blesky tunel Tvého myšlení, z jehož kamenných zdí odměřují padající kapky vteřiny věčnosti,
   tam,
   kde stojí neopravovaný kříž jako památka na posledního oběšence,
   tam,
   kde končí pískové lomy a začíná tabule vodorovných luk,
   tam
   vyrostl najednou imaginární kostel s hudbou varyta,
   kostel bez věží se stropem Velkého vozu
   bez ohraničení,
   avšak plný věřících, kteří do posvátného ticha půlnoci mumlali esoterické blasfémie o svých velekněžích, kteří po skončení rituální vraždy kladli hlavu mrtvé panny do základního kamene nejluxusnějšího nevěstince.
   Neodolal jsem a přinutil své klnoucí rty ve vášnivé, entusiasmem probleskující vyznání a zavázal se tím do vlečky královny abstrakt, kterou musím nyní sledovat (i proti své vůli) při jejích rozmarných letech po vzdušných zámcích a obývat s ní komnaty, dýšící křečí vypjatého samotářství.
   
   Život?
   Ano.
   Skok.
   Tmavé rozstříknutí do noci
   a kruhy vln pleskaly o kanál.
   To veliké ideály líbaly cestu
   nevyšlapanou.

   Nesmělé rozednění
   Zuřivé vytí zimních větrů v úzkých chodbách mozkových závitů unavené duše, vysáté neplodnými chvílemi bez vitaminů, bez hřejivého léčení paprsky slunce, den po dni doznívá a z dálky v nesmělých přívalech opojení a touhy, v bílých krajkách panenské róby bez těla, v prázdných tanečních variacích
   přichází,
   vím, že přichází, cítím ten jemný dotyk prstíků z neznámého světa na svém ledovém krunýři, který roztává, taje, ale prstíky jsou ještě slabé, přimrzají na mém těle a já se chvěji strachem, aby nepodlehly ledovcům mé duše, aby dokázaly zazpívat tu píseň jarního znovuzrození, aby spolu s celou přírodou, malátnou dlouhou zimní nocí, těžce se probouzející dorážejícími vlnami
   vlahého dechu, získaly sílu
   výhonků talovínů,
   prodírajících se
   zmrzlou zemí
   za sluncem
   Nic je nezastaví.

   Srážka imaginací
   Vystupňuji svou touhu v odpor k bibliofilským abstraktům a pravdu vyženu do pouště vědy.
   Pak sám v močálech vlastního práva a revoluce si ustelu pro snubní prsten. Ten šperk nám posvítí.
   Och, nevěř, že je tu vlhko, to jen odlesk jinovatek snů pláče ve zbožném vytržení v sakristii zemětřesení.
   Eden inferiorních pěvců života stupňuje vibrace v tónině těla a chce se stát citadelou. Rychle staví hradby kolem zapovězené jabloně a dělá si dalekohled.
   Snad se podíváme na Severku, jak opisuje stále menší a menší spirálu nad naším horizontem.
   A už jsi má.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]