Už je to víc než sedmdesát let, kdy Karel Čapek ve svém nezapomenutelném cestopisu Výlet do Španěl jedinečným způsobem vystihl podstatu, stejnost i různorodost, pokoru, fanfaronství, eleganci, bezbřehost, veselí, stejně jako nekonečný smutek obyvatel Iberského poloostrova. Podařilo se mu to mimo jiné také proto, že s velkým espritem volil ne tak běžné příměry pro charakterizaci jednotlivých krajů této velké země. Mimo jiné to bylo také jídlo a piti.
   Toto konstatování zní v českých zemích jako něco ostře dehonestujícího. Jídlo a pití je většinou Čechů považováno za prostředek k pouhé existenci. Pro mnohé je jen jakýmsi nezbytným zdržením při plnění mnohem důležitějších úkolů. Jíme v chůzi, pijeme z ohromných láhví v jakékoli situaci, za zavřenými dveřmi domovů odbýváme servírování. Už Hurvínek, respektive lépe řečeno Spejbl, upozorňoval na jídlo u sporáku. Tato nekulturnost se spolu s amerikanizací naší země stále prohlubuje, narozdíl od španělského prostředí.
   Jídlo a pití je smyslem existence každého Španěla, a to ve všech vrstvách. Podstata však nespočívá v přijímání kalorií, vitamínů, sacharidů... Smysl je výsostně kulturní, dotýkající se - bez nadsázky - až uměleckých sfér. V jídle a pití je zaklet životní styl Iberského poloostrova, tady se soustřeďuje názor na život a na jeho hodnoty. Při jídle se řeší všechny problémy, a to od hluboce filozofických až po ty, které se týkají dalšího jídelního chodu. Nebo možná v opačném pořadí.
   Čapek se ve svém cestopise soustřeďuje na nejvzácnější gastronomický produkt, a tím je bezesporu a beze všech pochybností víno. A tak ve svém Výletu do Španěl píše: "Španěly, jako každá stará a dobrá země, se drží regionalismu; je tisíc a jeden rozdíl mezi Valencií a Asturií, Arragonem a Estremadurou, ba i příroda se spojila k tomu lokálnímu entuziasmu a plodí v každé provincii jiné víno. Vězte, že vína kastilská podněcuji statečnost, kdežto vína z provincie Granady budí těžký a zuřivý smutek a vína andaluská city lahodné a přátelské, vína z Riojy osvěžují ducha, vína katalánská dávají lehkost jazyku a vína z Valencie klesají k srdci."
   Karel Čapek však zapomněl na jeden mok, s kterým se setkáme na samém severu poloostrova. Je to sidra, charakteristická pro tuto část země, zvláště pak pro Asturii, tedy provincii, která se snad ještě více než jiné a mnohem větší španělské kraje chlubí svou hrdinskou historii. Vždyť Mauři se právě sem, jako do jediné části Španělska, nikdy nedostali. K této výsadě se, zvlášť pro royalisty, pojí další významný fakt. Každý následník trůnu, což je dnes princ Filip, je princem asturským. To však jsou skutečnosti, s kterými Astuřan samozřejmě denně nežije, a jež se ho v každodenním životě sotva dotýkají, opomeneme-li názory republikánů na monarchii. Sidru však pijí denně a všichni. Je to naprosto jasné, podíváme-li se na plné siderie a hlavně prostory před nimi. Astuřané denně prokazují tomuto nápoji, a zároveň i své zemi a nakonec i sami sobě, hlubokou úctu.
   V čem tedy spočívá výjimečnost tohoto nápoje? Upřímně řečeno ne ani tak v samém nápoji, který je osvěžující a nám připomene lehké jablečné víno, nýbrž ve způsobu, jak se tento nápoj pije, jak se s ním vlastně zachází. A tady je pravá podstata kulturního rozměru sidry, jejího tradičního vlivu na asturský životní styl, a konec konců na celý hodnotový systém obyvatel. Právě prostřednictvím tohoto nápoje můžeme svým způsobem pochopit charakter kraje, lidí žijících mezi oceánem a vysokými horami, kraje, v kterém žije jen něco málo přes milion obyvatel.
   Sidru nepije nikdo nikdy sám, pije ji s přáteli, a to z jedné velké sklenice, do které číšník z velké výšky, a to ještě přes hlavu, lije mok z láhve. Každá sklenice je naplněna zhruba jen do třetiny a je určena vždy jednomu hostu, který sidru nevypije až do dna, ale zbytkem tekutiny krouživým pohybem vymyje sklenici a vylije na podlahu siderie.Výklad této dosti neobvyklé činnosti je dvojí. První je velmi prozaický. Zbytkem sidry čistíme sklenici pro následujícího pijáka. Druhé vysvětlení je mnohem romantičtější. Zbytek sidry se vylévá na zem, aby se tekutina vrátila zpátky do půdy, z které vzešla, a tak vzdala hold zemi a vlastně ji poprosila o příští úrodu. Takto ortodoxně se sidra pije jen v Asturii, hned za hranicemi této provincie se konzumuje jako každé jiné lehké víno, tedy každý ze své sklenice a především každý sám.
   Jistě to není jediná zvláštnost tohoto kraje. K další charakteristice patří i všudypřítomní dudáci, hrající na svatbách, před obchody, vystupující coby hlavní aktéři každé fiesty.
   Za třetí nesporný charakteristický znak kraje můžeme považovat všudypřítomnou keltskou symboliku. A tak se s jistou mírou fantazie dostáváme na tenký led možných spekulací: co vlastně spojuje kraje, které se dnes hlásí ke keltskému dědictví (přiznejme, že někdy z dosti komerčních důvodů)? Ačkoli tato vlna hlavně v západní Evropě již není tak atraktivní, v Asturii je stále živá. Bude to asi tím, že keltské dědictví zde existuje v nepřetržitém kontextu. Projevuje se nejen typickou symbolikou uplatňovanou na nejrůznějších předmětech, ale patří k ní také hudební nástroj - dudy a v neposlední řadě sidra. A tak mimo Irsko, Skotsko, Bretaň atd. je to na Iberském poloostrově především Astursko, Cantabrie, zčásti i Baskicko, kde se setkáváme s keltskou tradicí. A v Asturii, měříme li keltský odkaz intenzitou hry na dudy a pitím sidry, je keltské dědictví nejprůkaznější.
   Astursko je podivný kraj a když jej chceme charakterizovat, nějak nám nestačí slova. Na několika čtverečních kilometrech se setkáváme s bouřlivým dramatickým mořem, ale také s povlovnými plážemi, s rozsáhlými pastvinami, s mírným obdělaným terénem, ale hned vedle s rozeklanými vysokými horami ještě o tisíc metrů vyššími než Vysoké Tatry, a to všechno jako na dlani. Asturská krajina je svým způsobem uzavřená. Na jedné straně je Cantabriské moře, tedy součást Atlantiku, směrem do vnitrozemí hory, dokonce nazvané Pick Europa, které ve středověku zabránily Maurům v dalším postupu Iberským poloostrovem. Tak si také můžeme vysvětlit neobyčejně zachovalé jedinečné památky prerománské architektury. Vlastně je neměl kdo zničit. A tak nás mimoděk napadá, jak asi mohly vypadat kostely Velké Moravy a o co přišla naše kulturní historie.
   Ve své podstatě je však asturská krajina nesrovnatelná. Naše zjednodušující představy o Španělsku tady dostávají na frak. Ale to už přece věděl Karel Čapek, když psal svůj Výlet do Španěl, že každý kout této ohromné země je naprosto jiný. Toto poznání potěší, o to víc v dnešní době. Tady nemají problém s globalizací, jistě ne v oblasti kultury a životního stylu, v ničem, co je pro lidský život podstatné, co naplňuje jeho existenci.
   Avšak náš výlet do Asturska, kde jsme mimo jiné na každém kroku nacházeli keltské kořeny, nás jako obyvatele Bohemie nemůže nechat chladnými. Vždyť Čechy byly pravlastí významného keltského kmene Bojů, který byl odtud vytlačen na počátku našeho letopočtu od jihu Římany, ze západu a severu Germány. Ztratil se z našeho prostoru na celých 2000 let a je docela možné, že prostřednictvím dud a sidry jsme jej zase našli. Vždyť kde se hraje na dudy: jen v dědičných keltských krajích, nu a v Jižních Čechách! A se sidrou bychom si určitě také věděli rady!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]