Opěšalý pán tvorstva vstoupí do psího lejna. Průšvih. Po chvilce usedne v parku na lavičku a smrad ze zvratků pod ní ho zase donutí povstat. Další průšvih. Rozmrzelá lidská bytost poztrácí pozornost a čísi ručka ho připraví o peněženku s čerstvě vyplaceným důchodem. Jeden z dalších už zevšednělých průšvihů, avšak ouha! Největší průšvihy v chodu světa stejně mají na svědomí politici.
   Mnohým lidem jako by dosud nedošlo, že život ponejvíce probíhá mimo obrazovky. Televizní, počítačové, mobilové... Člověk ze své mysli vypustil vědomost o existenci druhého člověka, kráčejícího vedle něho. Mistři světa všech oborů jako by převyšovali počet ostatních obyvatel planety. Pokora a úcta se rozpustila jako střechýl na střeše bambusové chýše, vystavěné na pouštním písku. Člověk přestává nějak mít na to, aby se mohl za člověka považovat, i když jeho současný vzhled a chování tohle tvrzení nebere. Pravda, bytost s největším počtem chytrých buněk v mozkové schráně na leccos smysluplného přišla, co krátkodobý pobyt na Zemi mnohým usnadňuje, ale vymyslela také mnoho zlého. Šlápnutí do psího výměšku je proti výbuchům bomb opravdu prkotina.
   Sebevědomý a vševědoucí člověk 21. století jako by svému okolí dával najevo, že o nikoho nestojí. Nicméně touží po tom, aby byl obdivován. Už třeba jen kvůli černobílé šachovnici nastříkané na hlavě, pro hroty náušnic a kroužků trčících z pysků a pohupujících se na ušních boltcích a zbylých částech těla, co ještě nebyly zmalovány malířskými výtvory, které se již nevešly na zdi čerstvě omítnutých domů... Podobné malůvky dají snadno zapomenout na malířská díla visící dosud na stěnách světových galérií.
   Čas běží pořád jedním směrem a snadno se přihodí, že v kraválu světa člověk poněkud řídčeji uslyší zdánlivě banální slova - Mám tě rád... Lidská sluchadla navíc překrývají sluchadla jiná. Ústa, hlava a pysky sebou poškubávají a brání uslyšet tuhle větu z úst druhého lidského tvora stojícího nedaleko. Tak to je průšvih, za který se později zaplatí, a hodně!
   Lidé zabývající se psychologií považují za přirozenou lidskou touhu mít a vlastnit. Konce tužeb však nevidět. Propastných rozdílů přibývá, stejně tak průšvihů. Stávalo se, že jediný den v roce teplota vzduchu povyskočila na třicet stupňů, a už se psalo o tropickém dni. Nyní bývá těch dní na týdny. Za vším stojí vševědoucí člověk, i když se i jemu hůře dýchá. Přišel čas hyperspotřeby a malé radosti ustoupily vzad. Chtěl bych věřit, že jen na čas, neboť malá radost přichází někdy i nečekaně.
   Nebyla to ale radost, když úlomky z budovy Národního muzea v Praze dopadly na dlažbu právě v čase slepování vládní koalice, a kdy už dva roky zatímní poslanci pobírají omylem navýšenou výplatu. Jeden má a druhému se nedostává... Trigu na balkoně Národního divadla zase vyztužili železnými táhly. Po Praze poutače hlásají, jak magistrát vychytává poslední mouchy a ubylo poškozování uměleckých památek. Zrovna v tom čase spadne kubistický dům s bývalou kavárnou U Myšáka. Zajisté se stává, že když se něco staví, ubere se poněkud víc z Hladové zdi, někdy zase požár urychlí přestavbu budov, jako na místě bývalého pivovaru na Vinohradech. Je zřejmě třeba naučit se s průšvihy žít.
   Filmová sešlost v západočeských lázních se nedávno loučila udělováním cen a očekáváním peněz ze státní pokladnice. Závěrečný akt - říká se mu raut - proběhne, a ráno se počítají statisícové škody. Lidé se ale předtím smáli, popíjeli a povídali... Činili tak mnozí a mezi nimi i jeden, co se zrovna vrátil z lochu, protože moc miloval mladičká děvčátka... Doba bývala nějak nevinnější. Jeden druhému nechával pro případ potřeby klíč od chalupy pod rohožkou. Ne, bez průšvihů to už nepůjde. Ubývá i těch, co jsou schopní je alespoň zmenšit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]