Kolik slov, vět, popsaných stránek, románů sešitých i brožovaných se vejde do několika málo čar symbolu. Kolik lidské snahy, naděje a toužení, ale i strachu, odporu a hrůzy může být za jediným zhmotnělým abstraktním pojmem. Symbol stmelující jako přísahající ruka, zvoucí do jednoho houfce, kde budeme pospolu bojovat na život i na smrt. Symbol zázračně přetavující rozdílnost mezi MNOU a TEBOU, protože pod jedním praporem jsme to jen a jen MY. Na chvíli, na tu jednu závratnou chvíli, než si, alespoň někteří z nás, začnou všímat, že červená na vlajce třepotající se nad námi je příliš červená, zato zelená by mohla být sytější, že hrany našeho symbolu jsou ostré a mohly by i někoho zranit, zatímco druhý by je chtěl ještě přibrousit.
   Vyrůstav v záplavě srpů a kladiv vytvarovaných z betonu či plechu do odstrašujících monster a rezavějících plechových ubožáčků, vplul jsem do opojné a opíjející svobody jejich masového pohřbívaní, rozdupávání, poplivávání. Ale hned při první cestě do úžasného a vybájeného světa za šumavským hvozdem jsem je ve městě gondoliérů potkal opět. Srpy a srpečky, kladiva a kladívka na mne shlížely z kdejakého nároží, renesančního, barokního nebo hradební zdi vily soudobého kapitalisty. To Španělé jimi vyzdobili i třídu generalissima Franka ve středomořském městečku. Divně se na to dívá z pamětní desky, která připomíná jeho zásluhy v boji s rudou sběří, a možná i zpytuje svědomí, ale jen proto, aby našel odpověď na otázku, kdeže udělal chybu při jejím vymýtání. Řecký ostrov Levkada je označkován celý, srpy a kladiva jsou vymalovány snad i na nejzapomenutější zídce uprostřed piniového háje.
   Dělnicko-rolnické pracovní náčiní na fotografii někdo vytvořil na cestě k pláži v řeckém letovisku Parga. Neuměle, o to působivěji. V sezóně tudy denně procházejí stovky lidí mnoha národností. Kolik z nich si všimne, kolik se zamyslí? Svítí přece sluníčko, moře šplouchá, večer se už všichni těší na posezení u hromady jídla. Horko těžko vydělaných penízků si musíme užít, život je krátký a kazit si ho rozčilováním s nespravedlnostmi světa?
   Kdyby tak autor věděl, že si jeho dílko, jeho naději a snahu v něm zašifrovanou, odveze někdo do země putující od kapitalismu k socialismu a zase zpět. A že ho těch jeho pár čar posilní už jen tím, že ví, že ne všude složili zbraně. Pardon, pracovní náčiní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]