Takhle nějak vypadaly ulice v Jeseníku počátkem ledna: sněhové bariéry okolo silnic, chodníky plné sněhu. V Liberci už je to v březnu o něco lepší, ale podobné. Klouzal jsem po ledovce shora dolů v příkré ulici po kamenné dlažbě, říká se tomu kočičí hlavy a nad portálem kina Varšava mi cosi padlo do oka. Vypadalo to jako ruská námořnická čepice umístěná na plakátu hodně vysoko nad chodníkem. Copak je to? Dál jsem to nezkoumal, ani to nešlo. Otevřu doma Haló noviny a tam se dočtu o ruském filmu První po bohu. Cože? Že by? Otevřu si liberecký kulturní kalendář a ono to tam je. Nedá se nic dělat, musím do kina.
   Jedu večerním Libercem autobusem městské dopravy, nikde nikdo. Dokloužu už zmíněnou ulicí ke kinu Varšava čtvrt hodiny před začátkem představení a nikde nikdo. Avšak v pokladně kina sedí paní. Je hodná, můžu si koupit lístek kam chci a sednou si kde chci. A bude se hrát? (Když jsem navštívil před pár týdny film o krvavé olympiádě v Mnichově, vypadalo to podobně; tehdy se nevědělo, jestli se projekce uskuteční, ale nakonec přišlo asi dvacet lidí.) Tentokrát mi hodná paní říká, že mi to promítnou. Sám v kině? A nezmrznu tam?
   Ale všechno má svůj vývoj. Takže po chvíli přišly ještě dva mladé páry. On a ona a ona a on. Posadili jsme se do hlediště a já nemohu nevnímat alespoň kousky rozhovoru. Chtějí slyšet ruštinu. Dívka si nasazuje brýle a povídá, že ruština ji ve škole vůbec nezastihla. Ale kdyby něco, tak odejdou po reklamách.
   Následují upoutávky na příští filmy. Je mezi tím mučírna a krvavé i nekrvavé akce. Je to dlouhé, promítnou vůbec hlavní film?
   Už je to tady. Ponorka leží na mořském dně, námořníci jsou u konce sil, chtějí nahoru, ocelový velitel je drží dole. Teď! Zvednou se a dvě torpéda, ale to už bych vykládal děj filmu, nechám toho. Širokoúhlé záběry severského fjordu, kamera švenkuje po skaliscích porostlých lišejníkem, nevelká posádka námořní základny se veselí a také smutní. Dívka z Leningradu, ve kterém už je po blokádě, píše deník. A statečný námořní velitel navštíví »tajemnou Švédku«, která říká »Merci...« a pak ještě pár francouzských slov, dál to nejde. Omluví se »Už jsem to zapomněl«.
   V této chvíli se mi v mysli objeví obrazový komentář. Čtu si totiž Tolstého Annu Kareninovou. Naposled jsem ji četl kdysi v raném mládí, to jsem tomu určitě nemohl příliš rozumět. Také tam hrdinové románu mluví rusky a francouzsky, podle toho, o jakou se jedná situaci a jak chtějí naladit vzájemný kontakt. Tolstého románoví hrdinové mluví francouzsky v polovině devatenáctého století, sovětský důstojník v polovině století dvacátého. Je zde nějaká kontinuita, souvislost?
   Film pokračuje. Je v něm souboj a napětí. Zlo, které není úplné zlo, je pochopitelné a je mu rozumět. Dobro, které je lidem bytostně vlastní, ale musí do souboje, protože se musí teprve prosadit, což ke skutečnému životu patří. Hlavně jsou tam však ruští lidé. Děvče z Leningradu pláč a pláče. Jeho široká duše sténá. A ponorka se vynoří a v okamžiku pravdy posádka na lodní stožár vytáhne vlajku sovětského námořnictva. Na bílém podkladu svítí rudá hvězda.
   Takže jsem uviděl život. Z nás pěti, kteří jsme seděli toho večera v kině Varšava, neodešel nikdo. Vraceli jsme se domů potmě posněženým a tichým Libercem. Sem tam jsme se sklouzli.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]