Motto: Když zavřu oči,
je všechno jak má být ...
Ležela jsem a přemýšlela, co budu dělat? Co dělají lidé, kteří ztratí zrak? První, co člověka asi napadne, je hudba, tedy muzikant, zpěvák, nebo třeba ladič. Jaksi automaticky se předpokládá, že slepec má absolutní sluch. Problém je, že já mám nejen daleko k absolutnímu sluchu, ale dokonce jsem zůstala asi tak v půli cesty i ke sluchu normálnímu. Tudíž je jasné, že hudebnice ze mne nebude. Ledaže by ohluchli i všichni ostatní. Takže dále. Telefonistka. To bych snad ani nezavrhovala, ale nějak si to ani neumím představit. Bloudím myšlenkami od operátorek vyhledávajících rychle telefonní čísla k automatům a digitálním ústřednám a nevidím nikde pro sebe místečko. Jiskra pobavení mi proběhne hlavou, když si představím sexy horkou linku. Dotvářím představu do absurdna. Vidím se, jak vzdychám a v teplákách a vytahaném svetru popisuji své vzrušující prádélko a bujné vnady. Jiskra přeběhla, zasvítila a zhasla. Blbost, je to blbost. Ležím dál na našem "hovníku", jak říkáme sedačce v obýváku, a pokračuji v přemýšlení. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že se zblázním. No, ne že bych k tomu měla daleko, ale faktem je, že mi vadí vědomí, že nejsou všichni blázni šťastní. Dokonce málokterý je asi šťastný. No a zoufat si můžu, i když se nezblázním. Takže to teda taky není řešení. Tak co dál? Košíkář? Masér? Keramik? Žádná jiskra, žádné nadšení. Propadám se hlouběji. Myslím, že začínám cítit první záchvěvy hysterie. Mám je spustit? Nebo se vzepnout k odporu? Fuj, "hysterčáky" nenávidím. Zhluboka se nadýchnu a snažím se uvažovat racionálně. "Co teda, ksakru, dál? Dělat mrtvýho brouka? Chodit dál normálně do práce, do knihovny ke svému počítači a nevšímat si toho, že na to vidím čím dál méně, že tak nutně zvládnu méně a méně práce a čekat, až jim dojde trpělivost a překonají pocit trapnosti a vzmůžou se na odpor a jednoduše mi dají výpověď? Fuj! Brrr. Hnusná představa! Tahle cesta je taky slepá". Trochu se usměju tomu přirovnání. Slepá. Opět mě přepadá beznaděj. Sbírám zbytek sil a přemýšlím dál. Ve tmě se objevuje malá jiskřička, drátky se spojují a cvak! Žárovka svítí! A je tu nápad. Sice možná bláznivý, ale můj! Vždycky jsem chtěla psát, tvořit, že? Tak napíšu knihu! Najednou to bylo jednoduché jako pověstná facka. Nevydržela jsem ten přetlak a musela jsem to sdělit okolí.
"Mám nápad! Napíšu knihu!", posadila jsem se na hovníku a oznámila výsledek mého dlouhého uvažování rodině. Všichni se asi trochu vyděsili, co ze mne zas vypadne. Můj nápad jim zřejmě nepřipadal dost nebezpečný, a tak vypadal podle toho i rodinný ohlas. Myslím, že to vlastně vzali tak trochu jako vtip. Souhlasně mručeli. Mám hodnou a tolerantní rodinu.
Začala jsem svoji myšlenku rozvíjet. Bylo mi jasné, že jedna z nejdůležitějších věcí na knize je - téma. O čem budu psát? Chvíli jsem uvažovala a napadlo mě, že by to mělo být určitě něco, co bezpečně znám a k čemu už nemusím nic studovat, co prostě mám v hlavě. Co má každý ve své hlavě? Vedle geniálních a úplně pitomých myšlenek jsou to samozřejmě i vzpomínky. Smutné, veselé, trapné i sentimentální. "Ano, to by mohlo být zajímavé," souhlasím sama se sebou. O tématu bylo tedy rozhodnuto. Budu to já, mé vzpomínky, úvahy, básničky a vůbec všechno (tedy alespoň něco) čeho mám teď plnou hlavu. Pravdou je, že nevím, kde beru tu jistotu, že to někoho bude zajímat. V duchu si vyjmenuji pár přátel a rodinných příslušníků . a oznámím rodině další fakt: "A bude to bestseller!" To vzbudí ovšem vlnu nadšení. Všem se viditelně ulevilo, že už mám zase smysl pro humor.
Synek prohlásil:"Nedá se nic dělat, mami, prostě budeš slavná!"
Honza začal rozvíjet:"Už se těším, jak budeš jezdit po Americe, mámo!"
A dcera se pobaveně smála.
Největší legrace na tom byla, že já jsem to vzala vážně.
Vždycky jsem měla ráda pohádky. Ostatně je mám ráda pořád. Tak asi kolem střední školy jsem začala propadat kouzlu vesmíru. Hloupé bylo, že ani venku v přírodě, ani ve hvězdárnách a planetáriu jsem neviděla víc než slunce a měsíc. Stala jsem se tedy takovým nadšeným laikem teoretikem astronomem a propadala tomu tajemnému světu černých děr, bílých trpaslíků, supernov a dalších kosmických těles a hlavně záhad mimozemských civilizací, vzniku a vývoje života i tajemných stop z kosmu na Zemi. Samozřejmě jsem milovala science fiction. To byly přímo lahůdky pro moji fantazii. Ne, žádné hvězdné války, vetřelci a jiné "fujtajbly", ale různé vize minulosti a budoucnosti vývoje člověka, lidstva i společnosti, záhadné planety, návštěvy z kosmu, cestování v čase a tak podobně. Zajímala mě fakta i fantastické hypotézy a na nich založená fikce. Teď, když se mi začal ztrácet zrak, jsem často seděla se zavřenýma očima a přemýšlela a vzpomínala a tak mě jednou napadlo, že si vlastně každý nosíme uvnitř sebe takový krásný a přenosný "stroj času". Stačí si pohodlně sednout nebo lehnout, zavřít oči a letíš kam chceš. Ten Kouzelný "dopravní prostředek" je dostupný komukoliv a je pravděpodobně nejlevnější a nejstarší ze všech, které lidstvo doposud vymyslelo. Fantazie, úplně obyčejná fantazie. Hned jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Nejdřív jsem ale musela vymyslet pro můj "korábek" jméno. Byl to tak bláznivý nápad, že jako jediné možné jméno mě napadlo "Fantasmagorie". Dokonce se to dalo přátelsky zkrátit na "Magorku", což nemělo chybu. Začala jsem se těšit na výpravy na svém vlastním korábu Magorce a trochu jsem zapomněla, že každý správný cestovatel musí projít před cestou alespoň minimální přípravou. Místo toho jsem při první příležitosti "nasedla" , pohodlně se uvelebila a začala startovat. "Korábek" měl asi úplně studený motor, protože ani neškytl. Nic. Čekala jsem, kdy se konečně pohne, ale pořád nic! Trpělivě jsem startovala a doufala, že se přece jen "Magorka" umoudří a taky jo! Najednou se opravdu rozletěla. Zatajil se mi dech. Asi od přetížení či čeho. Pak to se mnou začalo divně házet. "Magorka" se snad zbláznila! Skákala jako skutečný "cvok" z času do času a tak jsem byla chviličku prcek sotva do školy a hned zase jsem rodila děti a hop! A byla jsem na gymplu a tak dál a dál, až se mi udělalo zle. Snažila jsem se pevně držet kormidlo, tedy alespoň to, co jsem za kormidlo považovala. Marně! "Magorka" se chovala jak utržená od řetězu. Obrazy kolem korábu se střídaly, překrývaly jeden druhý v neuvěřitelném tempu jako na kolotoči. Když se mi občas povedlo zaostřit, poznávala jsem dokonce i Davida Copperfielda, Sherlocka Holmese a různé planety Oggu a Adalé a... bylo mi jasné, že jsem zabloudila. Propadla jsem panice a "Magorka" úplně zařičela nadšením a udělala něco jako kotrmelec a pak střemhlavý pád do hlubin. Do hlubin čeho ale? Opravdu nevím, kdo byl v té chvíli větší "magor". Byl to šílený let! Ani mi není jasné, jak by dopadl, kdyby najednou můj "koráb" sám nezpomalil a "neoddychoval" tiše uprostřed čehosi, co vypadalo jako luskové pole. Sbírala jsem sílu a uklidňovala žaludek. Koukla jsem nenápadně z okna a viděla samu sebe jak se zasněně cpu luskama a plním i kapsy, bundu i tepláky tou neuvěřitelnou dobrotou. Okamžitě jsem věděla, kde jsem. Vděčně jsem poděkovala "Magorce", že přestala šílet a zastavila právě tady. Začaly se mi sbíhat sliny. Rozhlédla jsem se dál a viděla další dětské postavičky taktéž sedící a cpoucí se obecníma luskama. Podívala jsem se ještě dál, jestli se někde neblíží hlídač nebo někdo jiný, kdo by nám naše hody mohl překazit. Kolem pole jen ptáci, včely, motýli a letní prázdninový klid. Přivřela jsem blaženě oči a ucítila horce chvějivý závan vůně. Tráva... tohle, to je les a toto? Co to je? Najednou se všechny děti začaly zvedat a naprosto poklidně, s vycpanými bundami a tepláky tvořily na cestě vedle pole spiklenecký hlouček. Lup se podařil a hlídač pořád nikde! To byly časy! Až se mi zatočila hlava touhou vylézt ven a uvelebit se v tom voňavém, letním, luskovém opojení. Ovšem "Magorka" byla jiného názoru, pokud tedy může mít koráb svůj názor, že? Nabrala dech a "nahodila" snad čtvrtou kosmickou rychlost a pole zmizelo. Místo něho se kolem míhaly komety, meteorky a různě barevné planety, planetky, měsíce a slunce . Let opět nabíral na obrátkách a ve mně sílil zvláštní pocit. Jako kdybych se k něčemu blížila, nebo se To blížilo ke mně? Cítila jsem nevyhnutelnost pádu. Nebylo úniku, bylo To silnější než já. Hrozivě se To blížilo. Děsilo mě To i lákalo. Nevěděla jsem, jestli se mám bát a nebo těšit? Přitahovalo To i odpuzovalo. Co jen To mohlo být? Pokusila jsem se Fantasmagorii zastavit, ale opět marně. Už jsem jí neříkala familiérně Magorka. Najednou mě trochu absurdně napadlo, že jí to mohlo urazit. Abych alespoň něco dělala, začala jsem počítat. Deset, devět, osm, sedm . Bylo To stále blíž a blíž. Zavřela jsem oči. Šest, pět, čtyři, tři, dva.
Otevřela jsem oči. Seděla jsem a dívala se do něčeho světlého. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Došlo mi, že let skončil. Blázním, fakt už blázním. Jako správný cvok jsem se uchechtla. Byla jsem sama doma, seděla jsem ve svém oblíbeném koutku a koukala do okna. To teda byla záhada! Znovu jsem se usmála. Tak jsem zase doma, no to je fajn. Opět známé "jakoby kouřmo" před očima. Zvedla jsem se a protáhla. "Udělám si kafe, abych se probrala." Namířila jsem do kuchyně a trochu jsem přibrzdila rukou o futro dveří. Klid! Nalila jsem vodu do konvice a sáhla automaticky dovnitř. Vody v ní bylo dost. Sundala jsem zapalovač na plyn, našla levou rukou hořák a přiložila k němu zapalovač. Levou ruku jsem přendala k příslušnému knoflíku a pustila plyn. Pravou rukou jsem škrtala. Nic. Asi jsem zapalovač odtáhla od hořáku. Zhasla jsem plyn a celé to zopakovala. Soustředila jsem se víc na ruku se zapalovačem a škrt! Plyn chytil a hořel. Postavila jsem konev tam, kde jsem viděla rozmazaný kroužek modrých paprsků. Vzala jsem si svůj oblíbený hrneček s nápisem "Usmívej se, sluší ti to!" a připravila do něho kafe. Postavila jsem hrnek na tác a čekala až se bude vařit voda. Sáhla jsem nad konev a ucítila horkou páru. Vaří se. Pomalu jsem nalévala vodu na kafe, málo, málo, moc . "Sakra! Klid! Normálka, musím už si konečně koupit ten přístrojek na nalévání. Hladinka nebo tak nějak se to jmenuje." Naštěstí jsem ale vodu nepřelila, jen se mi tam už nevejde mléko. Trochu kafe uleju a je hotovo. Mléko dám radši instantní. Akce je hotova, můžu pít. Usedám za stůl v jídelně. Crrrrrr! Telefon.
"Prosím?"
"Ahoj, to jsem já," poznávám mamku.
"Ahoj mami!"
"Jak se máš?"
Panebože, co na to říct? Radši nad tím - jak se mám - nepřemýšlím. "Normálně. Zrovna piju kafe."
Mamka povídá, kde byla, co jedla, kam půjde... Jsem ráda, že zavolala, ale cítím čím dál větší tíseň. Něco automaticky odpovídám. Mluvíme spolu jako obvykle krátce a nějak si nic podstatného neřekneme.
"Ahoj a dík za telefon!" Zavěsím sluchátko. Usmívám se a nechápu, proč se cítím tak mizerně. Dívám se kolem sebe. Je to fakt čím dál horší. Kde jsou mé obrazy, které jsem kdysi sama vybírala, kupovala a měla tak ráda? Sahám na stěnu, kde tuším, že by jeden měl viset. Tanečnice od Degase. Není tam, asi je výš, než dosáhnu. Cítím jen prázdnou stěnu. Oči mě zase začínají pálit. "Fuj! Ne, to ne! Pryč, pryč!" Rychle zapínám rádio. Přelaďuji stanice, hledám něco příjemného, něco co by mě uklidnilo, nebo alespoň zabavilo, něco. Všude bůhví proč duní stejné písničky, nebo řvou hystericky moderátoři a reklamy - teď, Vltava, jakási hudba. Nevím, co to je, nevyznám se v tom. Ale nezní to špatně. Poslouchám a piju kafe. Moc to nepomáhá, chce to nějakou akci. Zavolat? Ale komu? Všichni jsou v práci. Vzmáhá se ve mně odpor k těm stručným, uspěchaným větám, dávajícím mi tak zřetelně na vědomí, že zdržuji. Jít ven? Strachem se mi sevře žaludek. Musím se naučit chodit s bílou holí, musím! Jenže to zatím neumím, a tak sedím doma jako pitomec. A kromě toho stejně ještě žádnou bílou hůl nemám. Začínám cítit první známky hysterie. Ne, to nechci! Rychle se zvedám, chci jít do pokoje otevřít okno. Pravou rukou tápu po zárubni dveří. Au! Rána do hlavy. Tlumeně zakleju. Masíruju čelo a uklidňuju žaludek. Nechávám okno oknem a usedám opět na židli. Držím se za hlavu. Už nechci akci, "Do háje s akcema," mumlám. "Blbec, kterej blbec nechal ty dveře otevřený tak pitomě!" Dopíjím kafe. Hlava už skoro nebolí. Pche, takových ran už bylo! Vzpomínám na svůj koráb, na svoji "Fantasmagorii". Musím se naučit ji řídit. Nesmím být tak roztěkaná, bez vůle. Víc se soustředit na to, kam chci letět. Kam? Můj "relaxační" koutek mě přitahuje víc a víc. "Tahle planeta už mi tedy pěkně leze na nervy!" Rozhlížím se kolem sebe. Atmosféra neprůhledná, teplota studená, dýchat, něco mě dusí v krku. Usedám do kouta, poslední pohled, zavírám oči. Soustředím se. Kam? Kde to všechno začalo? "Fantasmagorie" se pomalu zapíná, světýlka ovládacího panelu se rozsvítila. Kam se ztratilo to neovladatelné kormidlo? Můj koráb se odpoutává a vznáší se v čase i prostoru. Tiše přede. Klidně čeká na můj pokyn. Kde to všechno začalo? Kde?
V proutěném prádelním koši spinká zrzavé miminko. Stojí nad ním dvě stařenky, sudičky. Jedna má výrazný ostrý dlouhý zahnutý nos a jedovatý pohled. Druhá má tvář kulatou, přátelskou s mírným laskavým pohledem. První zaskřípe s očima upřenýma na zavřené oči dítěte:"Budeš slepá!" Druhá sudička nadskočí a vzdychne: "Slepá budeš až po čtyřicítce."
"Pchá, ale i předtím budeš stejně prakticky slepá," zasyčí první.
"Nepřeháněj zase!" mírní druhá sudička první. "Budeš mít zbytky zraku, se kterými budeš schopná číst, psát a malovat," řekne milosrdně dítěti.
"Che! Tos jí pomohla! Víš, jak si bude krásně zoufat, až o tohle všechno přijde?" zabublá dusivým smíchem první, až se jí rozvržou všechny klouby. Vztekle se podívá na druhou a zachrčí:"To je bolest! Cejtím každou kost v těle a ještě musím takhle dřít! A všem je to jedno," ukápne jí do košíku slza sebelítosti. Ukřivděně vzdychne:"A budeš hluchá."
"Ty jsi blázen a ne sudička!" vyjede na ní druhá. "To ti nestačí, že bude slepá?"
První zlomyslně huhlá. Druhá chvilku přemýšlí a pak utrápeně dodá: "Nebudeš hluchá, jen nedoslýchavá."
"Hezky půl na půl," vrže první. Nakloní se k dítěti a chytne se za záda: "Auuu! A budeš depresivní!"
"To by byl každý, z toho co naděluješ, babo zlá!" zaútočí hodná. "Já už mám z tebe deprese taky," vzdychne. "Ale ty, dítě moje nevinný, budeš taky veselá a přátelská a společenská a to ti trochu pomůže od depresí."
"Nebudeš žádná krasavice," vystřelí zlá.
"Budeš mít hezké zrzavé vlasy," vrátí hodná.
"Ale brzy zešediví," dusí se zlá.
"Poznáš opravdovou lásku, budeš mít hodného muže a děti," triumfuje hodná.
"Stejně budeš frustrovaná," nespokojeně zahučí zlá.
Hodná se zarazí: "Co? Co to je fru... frustrovaná?"
"Neví, neví!" směje se upřímně zlá.
Najednou spěšně vchází třetí sudička. Udýchaně se omlouvá:"Promiňte, že jdu pozdě. Já... nějak mi nebylo dobře. Omlouvám se. Jak to jde?" kývne směrem ke košíku.
"Zase byla zlá," stěžuje si hodná.
Třetí se pozorně podívá na dětskou tvářičku a zalamentuje: "Dítě, dítě! Ty budeš tedy potřebovat sílu lva. Konec konců je to tvé znamení, že? Je konec července?" ujišťuje se u ostatních sudiček. Obě horlivě přikyvují. "No a taky budeš potřebovat notnou dávku smyslu pro humor a fantazii." Odvrací se od dítěte: "Tak tady jsme skončily, víc už s tím nenaděláme. Teď už musí sama."
A zmizely, jako kdyby tu nikdy nebyly.
Holčička otevřela oči a zaplakala štěstím. Nebo hlady?
Seděla jsem ve své "Fantasmagorii", pozorovala celý výjev a smála se až mi tekly slzy po tváři. To byl tedy pěkně černý humor! Zároveň jsem pocítila škodolibou radost. "Stejně jsem ty tvoje dárečky docela ustála, jak se teď s oblibou říká, heč! Babo zlá! A užila jsem si dost legrace a dobrodružství a... a určitě ještě užiju! Babizno!" ulevila jsem si. Pocítila jsem touhu vrátit se aspoň na chvíli do dětství, jen dva prstíčky si ohřát. "Fantasmagorie" trpělivě čekala na můj pokyn. Tak kam? Kam dál? Jak to bylo dál?
Úryvek z knihy, jejíž vydání připravuje NUT´S PRODUCTION, o.p.s., Praha
Autor: Renata Rucká
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)