Seděl jsem s přítelem, poslancem města, nad článkem vydaným v Obrysu-Kmeni č. 43/2008, který jeho autor, Jaroslav Liška, nazval Nechtějí být vandaly. Zamýšlí se nad zcela přirozeným fenoménem, proč se některá města ve světě jmenují tak či onak. Závěrem si klade otázku, proč jsou u nás města s německým názvem, jako Varnsdorf, Vamberk, Šternberk, Šumperk... a dodává, že by stálo za to, zvážit jejich počeštění.
   "Takový návrh by naše město z úst filozofujícího, pro svou politickou příslušnost opomíjeného poslance, neuneslo," podotkl přítel poučený současným stavem.
   "Zkusíme to s veřejností," reagoval jsem po obšírnější diskusi a napsal do městského čtrnáctideníku mírně provokativní článek s titulkem Kde domov můj. A pak jsme již jen čekali. Odezvy byly různé: "Zbláznil jsi se? Zvykli jsme si, proč to měnit?"
   Mnozí dělali ohleduplně, že nic nečetli, jiní zcela mlčeli. Takové reakce se dají považovat za otevřené a seriózní vyjádření stanoviska, respektování snahy o demokratickou diskusi.
   Co si však myslet o anonymu, který byl adresovaný na mou manželku a doporučil jí moji hospitalizaci v psychiatrické léčebně, s dodatkem, že musím být pitomý z chlastu?
   Že by měl pravdu?, uvažuji. Jsem přece zakladatelem spolku Přátelé Dionýsova džbánku, kterému bude v květnu příštího roku rovných deset let. Jednou za měsíc hodnotíme napůl profesionálním bodovým způsobem čtyři sedmičky vína, je nás sedm, jsou mezi námi podnikatelé, lékaři, inženýři, právníci, filozofové, důchodci, vojáci a též já, básník - spisovatel, kterému je asi alkohol přisuzován podle zvykového práva. Že bych patřil mezi maloměstskou zhýralou bohému? Kdepak mne asi onen anonymní "odvážlivec" viděl opilého? Že by tam, kde se chodí opíjet on sám?" Otázka střídala otázku, odpověď jsem nakonec našel. Bylo to jednoduché, osvobozující.
   Snaha ponížit jiné až na svou úroveň je lidskou potřebou známou všem psychologům. Jde o pokus vymanit se z vlastních nedostatků. Je charakteristická pro alkoholiky a těžce zakomplexované introverty, kteří nemohou připustit, že takoví jsou. A tak hledají mimo svůj domov svou osobnost v názorové odlišnosti.
   V loňském roce se s podobným napadáním setkal i starosta města, který řešil své rodinné problémy, a též městský právník, nepodloženě obviňovaný ze spolupráce s historickou organizací, jež v současné době není v kurzu. Oba obstáli se ctí. Jako chlapi. Nepodlehli maloměstskému verbálnímu bulváru, ani snahám o zpolitizování svých, politickými klauny vykonstruovaných kauz. Rozhodně neobstáli ti, kteří na ně útočili prostředky, jež charakterizují osobnosti nízké mentální kultury. Neobstojí ani u mne.
   Chudáci anonymové. Jeden i druhý, či pouze tentýž. Jak mohou unést tu spoustu cizích starostí s nalomeným, těžce poškozeným charakterem? Nemocní lidé snášejí takovou zátěž jen stěží a určitě je pro ně silně traumatizující. Lituji je...
   Vám, pane Liško, se omlouvám. Dostal jsem vás do "zhýralé společnosti". Snad mi to odpustíte. Alespoň proto, že píšeme oba do stejného literárního týdeníku a pod plným jménem.
   Škoda, že jedinci, které charakterizuje zbabělost, nechtějí slyšet, jak se dnes moderně říká, on line odpověď. Škoda, že se neumí zapojit do diskuse. Nic jiného než lhostejné opovržení si nezaslouží. Trestem je, že se nemohou duševně dostatečně vyvíjet, protože s nimi nikdo nepromluví. Není totiž s kým. Zůstávají v trapné anonymitě. A možná je to dobře. Co by asi mohli tomuto světu sdělit?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)