Předneseno na veřejné konferenci Konec socialismu?, kterou pořádala Unie českých spisovatelů a Výbor národní kultury 20. 4. 2013 v Praze
70. léta minulého století představují pro sociální vědce, a především pro ekonomy, zásadní přelom. Nejenže je tato epocha v západních zemích epochou řady krizí a celkového nástupu stagflace, s následně ideologickým obratem k neoliberálnímu myšlení. 70. léta jsou především znakem dokončení poválečné obnovy, a to jak v západních zemích, tak v rámci východního bloku. Navzdory tomu, že se oba systémy vyvíjely pod odlišnou ideologií a rozdílnou praktickou hospodářskou politikou, oba dva systémy se v 70. letech dostávají do problémů, do ekonomického zpomalení. Ukazuje se tedy, že zákonitosti obnovy ekonomiky a technologií mají platnost navzdory odlišnému systému.
Reakce byly nicméně odlišné. Utužením centrálního systému ve východním bloku bylo stvrzeno pohřbení pokusu Pražského jara o reformy. Na Západě se odehrál ideologický obrat od keynesiánství a rozvoje sociálního státu směrem k neoliberální doktríně. Utužení centralismu bylo později vystřídáno Gorbačovovým pokusem o reformy, které ale přišly příliš pozdě a byly nejspíše rovněž chybně načasovány. Západ tak – alespoň na první pohled – zvítězil. Toto vítězství, jak se ukázalo později, mu umožnilo koupit si několik let do své velké krize, na kterou bylo „zaděláno“ již v 70. letech.
Západ byl v 70. letech – na rozdíl od východního bloku – schopen najít mechanismy, jak – byť vnitřně rozporně a dlouhodobě neudržitelně – prodloužit své fungování. Ba co víc, tyto mechanismy se staly základem procesu, který nazýváme globalizací. Proces deregulace a liberalizace uvolnil pole pro rozvoj financializace, která byla podpořena poklesem míry ziskovosti v reálné ekonomice. Tlak na flexibilizace pracovní síly, např. rozvojem prekarizované práce, která se nejdříve objevila ve Spojených státech, skryta pod pracující chudobou, vytvořila vnitřní tlak na pokles a stagnaci mezd u většiny vrstev obyvatelstva a položila základ obrovské příjmové a majetkové nerovnosti. Zároveň vedla k nutnosti uchovávat kupní sílu dluhovou cestou. Dluh se stal nesmírně důležitým nástrojem odsouvání problémů západní kapitalistické sféry.
V souvislosti s rozvojem technologií a kontejnerové dopravy se vytvořilo pole pro rozšíření nadnárodních firem a tak i nový způsob mezinárodní dělby práce. Přesouvání poboček do levnějších zemí se stalo nástrojem dnes masivně rozšířeného závodu ke dnu, kdy se také silně změnila rovnováha sil. Od 80. let národní státy a jejich ekonomický manévrovací prostor slábne, a později dochází k tomu, že konkurence se více než mezi firmami odehrává právě mezi státy, jejichž ekonomická síla je ohrožována mnoha novými aktéry – rostoucím vlivem mezinárodních institucí a jejich pravidel (Mezinárodní měnový fond, např.), finančními aktéry (hedgeové fondy), či výše uvedenými nadnárodními firmami.
Díky této expanzi – vnitřní i vnější – byl kapitalismus schopen „překonat“ krizi 70. let a vydržet tedy déle než státní socialismus, který žádným tímto mechanismem nedisponoval. Rozpad východního bloku byl pro kapitalistický systém požehnáním, neb mu umožnil expanzi na nové trhy – zkrátka mu koupil několik let na překrytí vážných vnitřních rozporů. Rovněž znamenal značnou ideologickou podporu pro neoliberální doktrínu, tak jak byla shrnuta v tzv. Washingtonském konsenzu. Další čas byl „koupen“ reakcí na útok na USA v roce 2001, který umožnil vyšší zbrojení a zároveň omezení lidských práv.
V systému, nyní téměř cele kapitalistickém, se ovšem projevovalo velké množství poruch. Zpočátku však nevzbuzovaly takové obavy, neb se finanční oligarchii dařilo tyto poruchy omezovat na semiperiferii světové ekonomiky – např. krize mexická, v jihovýchodní Asii, či krize v Argentině, která značí předěl v postoji vůči MMF.
Problémy kapitalistického systému se ale nemohly do těchto zemí převádět napořád, a tak bylo jen otázkou času, než krize vypukne v samém srdci systému – ve Spojených státech. To se nakonec skutečně stalo, v roce 2008. Bylo by velkým omylem nazvat tuto krizi globální, neb např. země skupiny BRICS se nalézají v jiné fázi ekonomického cyklu (dle Kondratěvových vln) a řeší tedy problémy jiného typu. V tomto ohledu je třeba také posuzovat jejich inspirativnost pro Západ. Jedná se jednoznačně o krizi Západu, jejíž kořeny jsou patrné již v 70. letech. Základem krize je nástup pracovně úsporných technologií, v souvislosti s dokončením poválečné obnovy. Kapitalistický systém není schopen na tento jev adekvátně reagovat, resp. reaguje způsobem, který rozkládá společnost a samotný systém. Reakce jsou několikerého typu. Financializace ekonomiky slouží k zajišťování atraktivních investičních příležitostí, které reálná, nasycená ekonomika není schopna dodat. Finanční sféra se ovšem natolik rozmohla, že destabilizuje samotný systém. Dalším, již zmíněným nástrojem je dluh jako odklad problémů – ať již na úrovni států, či na úrovni domácností. Nicméně, jak se ukazuje, s rozkladem systému je zde snaha nechat si dluh vyplatit, což krizi kapitalismu dále prohlubuje. Rozrůstající se nerovnost nejenom vytváří sociálně výbušné prostředí, ale ohrožuje i demokracii jako takovou.
Jaké jsou před námi možnosti? V zásadě lze říci, že se nacházíme v přelomové fázi vývoje. Ukazuje se, že kapitalismus není již kompatibilní s demokracií, a to ani ve formě značně okleštěné demokracie, tak jak je provozována. Demokracie se z čistě ekonomického hlediska stává konkurenční nevýhodou. Pro kapitalismus je přirozenější spojení s autoritativním režimem, který bude schopen se „vypořádat“ s nadbytečnými lidmi – vzhledem k technologickému vývoji. Kapitalistický systém nedokáže – ledaže by došlo k velkému válečnému konfliktu, který by zničil velkou část výrobních kapacit, jež se ovšem ve velké části nacházejí mimo země Západu – stabilizovat sám sebe na úrovni výroby a klasického zisku. Tato cesta je překonána technologickým vývojem. Nabízí se tedy další rozvoj financializace ekonomiky, ale je potřeba zdůraznit, že zisky často zůstávají virtuální a není vždy snadné je materializovat. Na druhou stranu pozorujeme silnou tendenci ve využívání zbylých kapacit státu, které má podobu tzv. dobývání renty. Nelze vyloučit, že právě renta by nahradila klasický zisk z výroby.
Na druhé straně se otevírají možnosti radikální přeměny, neboť současné objektivní – technologické podmínky nejsou v souladu s kapitalismem. Kapitalismus nedokáže vyřešit otázku práce a technologií na bázi sdílení. Je tedy otevřeno okno pro nástup nového systému – to ale předpokládá subjekt a také realistický program změn.
V ČR se především musíme psychicky připravit na to, že zásadní systémová změna nezačne u nás. ČR je z hlediska zapojení do světové ekonomiky v pozici kolonie. Je tedy potřeba sledovat změny a hledání nových ekonomických přístupů ve Spojených státech a v Německu. Máme tedy bytostný zájem na tom, aby se v těchto zemích dosavadní mainstreamové přístupy revidovaly a hledaly nové cesty, které se mohou přelít i k nám. Mezitím ovšem musíme produktivně využít čas, nemůžeme jen pasivně čekat. Musíme kultivovat naše veřejné prostředí, debaty, diskuse, které nejsou samoúčelné, ale musejí vytvářet kádrovou připravenost a také organizovanost. V přelomových situacích vyhrává ten, kdo má vizi a organizovanou strukturu.
Dále musíme uvnitř současného systému budovat nekapitalistické prvky, které v sobě budou zahrnovat odlišný typ chování a jednání, jakými jsou např. družstva. Celkově se musíme, a to velmi rychle, naučit být vůči sobě solidární, a hodnoty, které deklarujeme, musíme v první řadě aplikovat sami na sobě. Kapitál je vůči sobě velmi solidární. Pokud spolu nebudeme kooperovat, povzbuzovat se a vzájemně si pomáhat, jsme zcela bez šance.
Autor: ILONA ŠVIHLÍKOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)