Hašek je velké téma
Oč méně Jaroslavu Haškovi v běhu času vydáváme jeho rozsáhlá literární díla (snad kvůli splašenosti a povrchnosti věku, v němž jsme se ocitli), a o co více mu stavíme, sice málopočetné, pomníky, tím chaběji Haška i čteme, pročež mu ani nechceme do hloubky porozumět.
Skládáme si tak možná nevědomky docela nepochopitelnou rovnici svého poznání. K pravdivému pohledu na sebe samé potřebujeme už jenom dokonalého luštitele.
Hašek nás všechny předběhl o staletí. Výstižněji než Zdeněk Mahler to už asi málokdo vysloví:
„Když uvážíme, jak Hašek viděl do hloubky systému, ve kterém se jeho hrdina pohybuje; věděl, jak je strašlivý, a že bude trvat hodně dlouho, než se změní k lepšímu, tak vytvořil úžasné, obdivuhodné dílo. V něm se objevil neskutečný génius jeho ducha a my ho nemůžeme nikdy dostatečně docenit.“
Proč nás Hašek spojuje, a proč zase jiné v zatvrzelé negramotnosti a někdy i nenávisti ke svému nekonvenčnímu způsobu chování, ke své životní cestě, k pohledu na svět pořád víc a víc rozděluje?
Na žádnou z podobných otázek bychom si nedokázali odpovědět, kdybychom neměli mezi námi člověka Haškem obrazně vyvoleného a osvíceného: Radko Pytlíka.
Mohl bych sice spolu s tímto nadaným a slovutným profesorem Haškova díla a Švejkova odkazu vyjmenovat a vzdát poklonu ještě desítkám dalších domácích a zahraničních přátel, oddaných našemu Velkému Vůdci světového humoru a filozofie. Ale tím bych odsunul do stínu nedávno zrozené biograficko-analytické dílo o životě a práci génia z pera zmíněného spisovatele, esejisty, historika, archiváře, dokumentaristy, který nám k 130. výročí narození Jaroslava Haška a jistě i ke svým letošním nadcházejícím 85. narozeninám připravil neobyčejnou knihu: „Jaroslav Hašek - Data - Fakta - Dokumenty“ (Emporius, Věra Dyková, 2013).
Žijeme v prapodivné etapě častého udělování literárních cen, dokonce po vzoru Hollywoodu i u nás probíhají nominace na jejich udělení. Poslední Magnesia Litera toho byla zářným příkladem. Je zajímavé, že čím méně literární kritiky, tím více roste počet cen jako hub po dešti. A ceny a tituly se dokonce udělují za nehorázné finanční částky, což se tutlá!
Ó, jak nám chybíš, Jaroslave Hašku! Škoda, že nám chybí Haškův génius při odhalování 21. století.
Radko Pytlík nám nyní opět v nové podobě „předkládá“ na stříbrné míse Jaroslava Haška v Hrabalově podání: „To není pivo, pane vrchní! To je smetana!“
Utvrzuje nás ve svých vysokoškolských skriptech - ve formě i obsahu - že ve sledu dat, faktů a dokumentů lze Jaroslava Haška poznat nejpřesvědčivěji.
Neboť stejným způsobem - a nikdy jinak - si nepočínal ani Jaroslav Hašek. Jinak by nemohl vytvořit tak rozsáhlé a gigantické dílo - více než 1300 pozoruhodných humoresek a fejetonů, sepsat obsáhlý spis Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, za války vydat novelu Dobrý voják Švejk v zajetí a po válce vytvořit humoristický román Osudy dobrého vojáka Švejka, jenž se stal nejznámější českou knihou ve světě.
Pytlík správně akcentuje, že dobová kritika srovnávala Haška s črtami Jacka Londona a Maxima Gorkého, kteří jsou díky nynějším nevzdělancům zaváti prachem.
Kdeže však loňské sněhy jsou, co je to všechno proti Hvězdným válkám?
Kdo jiný více ctil fakta a poznatky vědeckého poznání než Jaroslav Hašek? Jak brilantně Radko Pytlík hned v úvodu své knihy uvádí citát předního kritika své doby, prof. F. V. Krejčího, který Haška nazval „prvním naším vědeckým humoristou.“ V jeho světle i Franz Kafka, stokrát více oceňovaný, přece jenom trochu bledne.
Hašek povýšil lidový jazyk na „velkou literaturu“.
V nedávném rozhovoru Radko Pytlíka s Františkem Cingrem na stránkách deníku Práva odpovídá autor knihy o Jaroslavu Haškovi na otázku, proč se jako autor dal na cestu čisté faktografie:
„Zjistil jsem, že v některých zvláště složitých a široce zaměřených případech se lze spoléhat na čistou faktografii. Je významnější a přesvědčivější než názor a složité dokazování. Ostatně názory na dějiny se u nás - mnohdy v průběhu pouhých dvaceti let - výrazně mění. Nezbývá než se opřít o fakta, s nimiž není tak snadné pohnout a znešvařit je výkladem. Pouze zamlčet - na to jsem neměl, to nedělám.“
Kdo může být hlouběji zaseknutý jako osina v hrdle, ne-li ještě jinde, českým filistrům než Jaroslav Hašek?
Vtipně odkryl zápecnictví české politiky. Ten stav trvá dodneška.
Už prvnímu československému ministru obrany Františku Udržalovi a generálu Rudolfu Medkovi ležel Hašek v žaludku. Jinak by nepovažovali Haškova Švejka za ohrožení československého vlastenectví.
Nebyli konečně jediní, kdo se tak k Haškovi a jeho Švejkovi zachovali, i ve světě. Ani fakta ze současnosti nejsou nikterak lichotivější. I mnozí nynější čeští politici dostávají z Jaroslava Haška osypky a bolení v břiše. Nestydí se na veřejnosti a před mladými čtenáři přiznávat, že Haška by nikdy nečetli.
Právem Radko Pytlík poukazuje na skutečnost, že Haškovy objevy a vynálezy, jež vycházejí ze slovní improvizace a směřují k pozdějšímu futurismu a dadaismu, nebyly dosud plně zhodnoceny.
Nebýt široké literární činnosti Radko Pytlíka, vytvoření Mezinárodní společnosti Jaroslava Haška, oživení Strany mírného pokroku v mezích zákona s dvěma předsedy - Richardem Haškem a Josefem Kobrou Kučerou, Společnosti pro oživení nesmrtelnosti Jaroslava Haška s prof. Antonínem Kachlíkem, nebýt přínosu rodiny Richarda Haška, která se přestěhovala do sídla svého slavného předka, do České koruny v Lipnici nad Sázavou, nebýt umístění Haškova pomníku od akad. sochaře Josefa Malejovského do této obce, postavení Haškova pomníku od akad. sochaře Karla Nepraše a jeho dcery Karolíny Neprašové v Praze 3 na Žižkově, vyvíjela by se situace u nás zcela určitě jinak!
Buďme veselí, buďme radostní čeští, moravští a slezští a jistě i slovenští, polští, ukrajinští, ruští, američtí a kdovíjací Haškovi junáci!
A nelze mi i nevzpomenout gigantického uměleckého přínosu sochaře Radka Dvořáka, tvůrce díla Hlava XXII, a všech, kdo se o realizaci zasloužili, k velké poctě géniovi Jaroslavu Haškovi! Nepřehlédnutelná je i aktivní činnost Jazzové sekce a Radiahortus ve prospěch Haškova díla a také zásluha několika málo českých a zahraničních nakladatelství. Díky nim byl jenom Švejk přeložen do 58 světových jazyků.
Radko Pytlík se ve své knize znovu, nikoli poprvé dotýká a odpovídá na otázku, týkající se Haškova bolševictví:
„Tehdy nešlo o ideologii, ale o český odboj. O osud legií, u jejichž zrození stál Hašek od počátku. Bolševická revoluce zmátla všechny plány. Nezapomeňme, že v březnu 1918 Rakousko stále existovalo a ve spojení s Německem tvořilo vojenskou sílu, která přes odpor statečných Čechoslováků zabírala značnou část Ukrajiny a Ruska. Kdyby se tehdy Rakousko a Německo zmocnily území Ruska, těžko by je pak někdo porazil. Z tohoto hlediska je odchod z legií zcela organický a pochopitelný. Do poslední chvíle však Hašek ctil osobnost T. G. Masaryka, o čemž svědčí nejen nepatrná zmínka ve Švejkovi, ale především jeho otevřený dopis Masarykovi z jara 1918, v němž dává najevo, že uznává jeho autoritu. Jen z nepochopení ho legionáři nazývali vlastizrádcem, a když se vrátil do Prahy, uvítali ho lidé typu Radoly Gajdy s nenávistí.“
Kniha nekorunovaného profesora literatury – haškologa a hrabaloga Radko Pytlíka Jaroslav Hašek - data - fakta - dokumenty o nekorunovaném nositeli Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Haškovi, autoru nedokončené knihy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové i občanské válce u nás i v Rusku (1923) - to všechno jsou literární objevy.
Pytlík na závěr nové knihy cituje i protokol pozůstalostního spisu, sepsaného Emilem Šolcem a dr. A. Červinkou z 20. srpna 1923, v němž se mj. uvádí:
„…Po deseti letech bude nové generaci obsah spisu nejasný a sotva se najdou čtenáři pro toto dílo.“
Kolikrát už se tato vize mohla stát skutečností! Děkujme za to, že se tak nestalo a jistě nestane!
Předneseno na Mezinárodní konferenci k 130. výročí narození a 90. výročí úmrtí Jaroslava Haška, konané 26. až 28. dubna 2013 v Lipnici nad Sázavou
Hašek i Švejk ANO!
V malebné Lipnici nad Sázavou, v místě posledního odpočinku spisovatele a filozofa humoru Jaroslava Haška, to znělo ze všech světových stran literaturou a jejím významem. O Haškově díle promluvil Radko Pytlík. Doplnili jej znalci ze Slovenska, Norska, Moldávie, Maďarska, Polska, Ruska, Mongolska, Ukrajiny, po internetu z USA, a samozřejmě z České republiky, celkem z deseti zemí. Na konferencí položenou otázku „Švejk ano, či ne?“ dospěli ke kladné odpovědi.
S úsměvem jsem sledoval zpravodajství českých médií, která velkého pražského rodáka přeložila místem narození do Lipnice nad Sázavou a Lipnici zase přestěhovala z Čech na Moravu. Vyvrcholením bylo odhalení osmnáctitunového monumentu „Hlava XXII“ s tváří Haškova vnuka Richarda, dílo sochaře Radomíra Dvořáka. Stojí na Tý louce zelený mezi Lipnicí nad Sázavou a Dolním Městem na Havlíčkobrodsku.
Volám do dáli: „Kdo tu sochu ukradne, ať mu ruka upadne!“ A dodávám: „Ten, kdo si myslí, že Hašek a Švejk se v globálním světě a v postmoderní společnosti ztratí a nebude, ten se moc mýlí!“
Autor: ZDENĚK HRABICA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)