V Ligurii, kousek od hranice, která tuto provincii dělí od Toskány, v kraji zvaném Lunigiana podle názvu římského přístavu a města Luni, po němž tu zůstal jen amfiteátr v polích, z nichž místní sedláci občas vyorají římskou minci, se vlévá do moře řeka Magra. V osadě Bocca di Magra, která leží u jejího ústí, se po druhé světové válce řízením osudu a náhody sešla a scházela řada významných postav italské (a nejen italské) literatury a umění. Na konci čtyřicátých a na počátku padesátých let to byla tichá rybářská vesnice, břehy řeky, u nichž dnes kotví stovky motorových člunů a jachet, byly zarostlé rákosím, a panoráma mramorem bílých Přímořských Alp, za nimiž leží nížina pádská, ještě nelákal stovky víkendových turistů jako je tomu dnes. V létě sem dojížděl Elio Vittorini, jedna z nejvýznamnějších a nejvýraznějších osobností italské literatury, kritik, teoretik i prozaik (v roce 1948 u nás v překladu vyšly jeho Sicilské táčky, v roce 1959 Lidé a nelidé, v roce 1966 Garibaldýnka a v roce 1977 jeho prozaická prvotina z let fašismu Červený karafiát), proslulý mimo jiné i poválečnou polemikou s Togliattim o společenské roli literatury a umění, objevoval se tu Cesare Pavese, z něhož řada děl rovněž vyšla v překladech, svůj letní byt zde měl básník Vittorio Sereni (česky vyšla v roce 1970 jeho sbírka Lidské nástroje), často tu pobýval a nakonec ve svém domě v lese nad osadou strávil své poslední dny i marxistický kritik a básník Franco Fortini (na malém hřbitově v lese, kde byl v roce 1994 pohřben, je na náhrobním kameni pouze jeho původní jméno, Franco Lattes, bez dat narození a úmrtí), který posledním veršem své poslední sbírky Composita salvantur nabádá: »Braňte naši pravdu«. Nedaleko odtud se narodil a posléze znovu se vrátil dnes snad nejvýznamnější italský básník Giovanni Quidici (v roce 1969 vyšla u nás jeho sbírka Ta Bovary jsem já a v roce 1978 Autobiologie) a žije zde básník místního dialektu Paolo Bertolani. Po válce sem zavítal Jean Paul Sartre a rovněž z Francie sem dorazila a několik měsíců tu strávila Marguerite Durasová (umístila sem i děj jednoho ze svých románů) a delší dobu zde žila levicová americká romanciérka a kritička Mary McCarthyová. Pobýval zde malíř Renato Birolli a z nedalekého Forte dei Marmi (kde si svou vilu freskami vyzdobil německý malíř moře, najád a mořských oblud, symbolista Arnold Böcklin) sem rád do rybí restaurace (její majitel Mario Guelfi je i pozorným vydavatel literárních i jiných dokumentů, souvisejících se zdejšími pobyty umíněných umělců) dojížděl jeden z největších evropských moderních umělců, sochař Marino Marini. Osadu Bocca di Magra si po válce zvolila za své »topoi« literatura a umění.
   A zvolila si ji už jednou předtím. Nad osadou na srázném vrchu zarostlém středozemním mlázím, zvaném Havraní ostroh, stojí klášter Svatého kříže, založený benediktýny v roce 1176, dlouho opuštěný a nyní spravovaný řádem Bosých karmelitánů. Zdejší kaple střeží jedno z nejvýznamnějších děl románského sochařství, obrovského (vysoký 2,63 m, rozpětí paží má 2,64 m a hlava je skoro půlmetrová) dřevěného Ukřižovaného. S klášterem však úzce souvisí i italská literatura, a to dokonce svým nejvýznamnějším jménem. Na počátku čtrnáctého století zdejší mnich jménem Ilarius zaslal Uguccionovi della Faggiola, významnému ghibellinskému kondotiérovi, vládci Pisy a vikáři Luhigiany dopis, v němž líčí, jak na ostrohu nedaleko kláštera narazil na neznámého muže. »Jelikož jsem ho neznal a i mým spolubratřím byl neznámý, zeptal jsem se ho, čeho si žádá a co hledá. Tu on se podíval na mnichy, kteří tam se mnou byli, a odpověděl mi: 'Klid a mír.' Má zvědavost tím jen narostla a chtěje se o něm a o jeho postavení víc dozvědět, odvedl jsem ho stranou. Pak už stačil kratičký rozhovor, abych poznal, o koho jde. Třebaže jsem ho předtím nikdy neviděl, jeho sláva ke mně dorazila dávno před naším setkáním. Jakmile viděl, že se mu oddaně věnuji, důvěrně vyňal ze záňadří knížku a ochotně mi ji podal se slovy: 'Je to část mého díla, které jste dosud nejspíš neviděl. Zanechám vám ji, abyste uchoval paměť na mou osobu.'« Knížka nesla název Peklo, byla jednou ze tří částí Božské komedie a jejím autorem byl Dante Alighieri, který tehdy (jeho zdejší návštěvu klade historie do let 1313 až 1315) coby vyhnanec z rodné Florencie bloudil od města k městu a ode dvora ke dvoru. Událost považoval za autentickou a do svého životopisu Danta ji zařadil Boccaccio, v devatenáctém století se pak o pravost dopisu a autentičnost návštěvy na Havraním ostrohu vedly nekonečné spory, v romanticky a vlastenecky založené době ji ale stejně oslavila verši řada básníků a výtvarnými díly i několik malířů a sochařů.
   Bocca di Magra donedávna zůstávala poklidnou rybářskou vesnicí, stranou světa a jeho shonu, klášter až do sedmdesátých let obývalo jen několik málo mnichů. V místě, kde Dante hledal »klid a mír« si literatura po válce hledala své nové opodstatnění. Božská komedie byla dílem, jež »odglobalizovalo« tehdejší literaturu, z latiny ji vrátilo »lidovému jazyku« a jeho uživatelům, neboť právě jim chtěl její tvůrce předložit základní problémy doby a kritéria, jimiž měla být souzena (jak to ostatně sám v dopise Cangrandovi della Scala vysvětluje), v těsném sepětí s problémy jazyka a jeho vztahu ke globální latině. Božská komedie svým využíváním latinismů i neologismů, požadavků rétoriky i forem nářečních, stejně jako sepětím jazyka s vědomím společenské role díla, zůstává dodnes nedostižným vzorem každého tvůrčího experimentu.
   Léta po druhé světové válce předložila doba literatuře úkol obdobný, měla ji k tomu, aby přinesla obraz zlomu světa a zaznamenala jej jazykem těch, kteří se jej zúčastnili. Jako archeologové nacházejí pod jedním osídlením osídlení další, jednu kulturní vrstvu nad druhou, tak symbolicky, jakoby přivoláni stejným příkazem, se literáti a umělci sešli právě zde, kde přítomnost dávného vzoru byla jak fikcí, tak skutečností, neboli Literaturou: literaturou a ne lekturou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]