V květnu tohoto roku si připomínáme výročí narození dvou výrazných, v něčem snad nejvýraznějších osobností české poválečné literatury, a české kultury obecně. Oba spisovatelé tak řečeno "zbronzovatěli" jako jiní klasici české slovesné kultury, samozřejmě ke škodě poezie a té jejich dvojnásob. Četbu a živý dialog čtenáře s básníkem, magickou moc textu vystřídala povinná faktografie, strašící na všech typech škol už za starého mocnářství a od středověké scholastiky. K tomu se po listopadovém převratu (tvrdošíjně sugerovaném jako revoluce) přidružila nová dezinterpretace odkazu našich klasiků ("odkazu" a "klasiků", jak nepěkně obě slova znějí!), kterou stěží obhájíme jen jako reakci na dezinterpretaci starou a starší. Je to škoda, vždyť "klasické", jak nás učil Josef Jungmann za obrození (O klasičnosti v literatuře), není cosi vousatého, sošně kamenného či bronzového, hodného k uctívání - jako pohanský bůžek - nebo k pitvě - jako mumie -, ale živá a věčně se obrozující hodnota.
   Na úvod něco povinné biografie z jubilejních medailonků: 22. května letošního roku by se dožil sta let "národní" umělec Vilém Závada; o pět let méně, tedy pětadevadesátiny, by o čtyři dny později oslavil slovesný tvůrce nemenšího významu, ač jen "zasloužilý" - Oldřich Mikulášek. Životní cesta prvního z nich se započala v Ostravě-Hrabové, v kraji, jejž charakterizoval "lopotný zápas o každý kus chleba, práce vždy na samém pokraji smrti, bída a nezaměstnanost, stísněnost hmotná i duchovní, strašlivě ponižující a demoralizující člověka a celé to peklo uniformovaného a zmechanizovaného života", tak o něm psal v roce 1935. Odtud vedla na ostravské gymnázium (učil jej mj. spisovatel Vladimír Martínek) a na pražskou filozofickou fakultu (později vzpomíná s obdivem na F. X. Šaldu a V. Tilleho), odtud do redakcí Aventina (nakladatelský tajemník) a časopisu Rozpravy Aventina, do Českého slova, A-Zetu a Listů pro umění a kritiku, do pražské Národní knihovny, jíž byl krátkou dobu i ředitelem. Pro poválečný literární život nadmíru významné bylo jeho působení ve Svazu československých spisovatelů (mj. ve funkci tajemníka se smyslem pro potřeby mladé literatury a tolerujícího alternativní myšlení). Zemřel v listopadu roku 1982, když celý život usiloval - společně s V. Nezvalem, "světu pomoci, aby byl život plný poezie".
   Životní cesta Oldřicha Mikuláška započala v Přerově, kde vystudoval obchodní školu a podobně jako Závadu i jej lákala žurnalistika, literárnímu talentu zpravidla blízká (není pravda, že talent deformuje a zahlcuje, rozmělňuje, jak se tvrdí). Pracoval v brněnské redakci Lidových novin, po válce v Rovnosti, vrátil se na čas do Svobodných novin (tak přejmenovaných Lidových novin), působil v redakci brněnského rozhlasu a opět jako redaktor v literárním časopise Host do domu (1957-1964). Jeho osudy ovlivnily dvě události, a to autonehoda, jejíž důsledky nesl velmi těžce, a "vstup spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy" v srpnu roku 1968. Do literatury se vrátil až začátkem 80. let, když jej smrt dostihla v červenci roku 1985.
   Oba umělci vedli stálý, neutuchající, nesmlouvavý dialog s dobou, v níž žili, se společností, která své egoistické cíle vnucovala ostatním jako cosi normálního a žádoucího a které její skriptoři označovali za "prokletí moderního člověka". Přirozeně a bez nucení dali po prožitých letech krize a Protektorátu svůj hlas do služeb velké a krásné únorové Naději, kterou slibovala bolševická revoluce v Rusku a osvobození Československa od nacismu. Touze lidí, nikým nenadiktované a nedekretované, vytvořit Ráj na zemi, nazývaný v jejich případě nikoli královstvím božím, ale komunismem. Mikuláškova poezie bývá nejčastěji charakterizována přívlastky jako "dialektická", "dramatická", "gestická", "antinomická", "ironická", "tázavá", rafinovaně odstupňovaná a vystupňovaná atp., což je jistě správné. Avšak to nejpodstatnější, čím autor obohatil celou českou literaturu a umění vůbec, je opravdovost, s níž přistupoval k poezii, umělecká odpovědnost a nesmlouvavost vůči polovičatosti a povrchnosti. Poezie mu byla formou bytí, ne toliko mistrovsky filigránskou "stavbou", plátnem utkaným ze slov a temperovanou emocemi. Je mu životním osudem, částí jeho fyziognomie a psyché, mučivě a bolestně prožívanou, trýznivou určeností, i osvobozujícím lékem a blažeností. Každá chvíle je vyvzdorována na marnosti, na "hololezení", je projevem hrůzy z "vratného pohybu útrob" a cesty od ničeho k ničemu. Oldřichu Mikuláškovi byla faktická zrada revolučních humanistických ideálů (jako romantikům zrada idejí francouzské občanské revoluce, a zdaleka nejen Napoleonem Bonapartem) něčím šokujícím, zvráceným, vedoucím k nezvratné disharmonii tónů, agogickému prokletí, protože otevírající prostor pro vše negativní v člověku. Cestou zpět do lůna diktatury mocných a - střevního traktu. Poezie se i jemu stala prostorem svobody a naděje, vyvzdorované na "hrůze životní". Básník milosti nemilostivé a lásky nelaskavé, mnohovýznamový, a přesto nesmlouvavě jednoznačný, básník paradoxů, metaforických symbolů a rozryvů, rafinované slovesné intence (včetně eufonie a neologizací), sémantických přesahů a filozofických hádanek není básníkem monotónního skučení, rétorických jeremiád a kvílení: humanistický sen odvrhne jen ten, kdo nikdy nebyl v jádru člověkem. Básník lásky, propastí a závrati, onoho galaktického pocitu "všudypřítomnosti všeho" (b. Jedna z verzí), strmých symbolů. Spíše romantik než barokizující tradicionalista, jemný lyrik životních jistot i tragik prožitku rozporu a nesouzvuku, zde typ máchovský, a přece "se smíchem" hluboko v srdci (i ve tváři), básník zaklínadel i všeho velkého a královského, co se skrývá v předmětné všednosti kamení, vody, stébel trav. Jeho sbírky pročítat, analyzovat a konečně interpretovat je dobrodružství poznání, jež je rovno práci archeologa, astronoma nebo vynálezce. Na Mikuláškově tvorbě bychom se měli učit maximální funkčnosti výrazu, smyslu pro paradox a synkretismu lyrického, dramatického i epického prvku v moderní (nikoli módní ani postmoderní!) literatuře. Svědčí o tom už názvy jeho básnických knih: Černý bílý ano ne (1930 - autor se k těmto etudám později nehlásil), Marné milování (1940), Tráva se raduje (1942), Podle plotu (1946), Pulsy (1947), Horoucí zpěvy (1953), Divoké kačeny (1955), Krajem táhne prašivec (1957), Ortely a milosti (1958), První obrázky (1960), Albatros (1961), Svlékání hadů (1063), To královské (1966), Šokovaná růže (1969), Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981), Žebro Adamovo (1981), Sólo pro dva dechy (1983), Čejčí pláč (1984), Druhé obrázky (1986), Agogh (1989; podle J. Opelíka "velesbírka").
   Také Závadova poezie, jakkoli povrchnímu čtenáři se jeví méně problematická a významově určitější, dává tušit společně prožívané generační, dějinné a společenské události. Od prvotiny nazvané Panychida (1927, věnované Vítězslavu Nezvalovi) až po závěrečnou báseň stejnojmenné sbírky Živote díky (1977) vyznával společně s Dantonem "Pravdu! Trpkou pravdu!" Na rozdíl od Mikuláška, básníka dramatických reflexí, překonávané samoty a lyrických peklíček, je Závada básník světa přeludného, uhranutý jedy moderní doby, vizuální konkrétnosti spíše výtvarné než dramatické, přes monologickou gestaci a autostylizaci. Jistě, i Závada se vyvíjel, i jeho poezie se proměňovala, ale šlo o vývoj plynulý, přirozený, bez charakterových skoků a kariéristických přískoků: jeho Město světla (1950) bylo výrazem velké naděje, cenné i esteticky. Chtěl být básníkem "beze jména" a říkalo se mu "pěšák" české poezie, což je metafora málo příhodná, patřící snad spíše světu vojenskému, avšak prozrazující jeho obdiv k bezejmenným hrdinům, životní perspektivu výjimečně prostého, nevšedně obyčejného českého člověka, a schopnost úžasu, vlastní dětem a moudrým bláznům. To vše z něj činí osobnost moderních básnických dějin. Básník obrazotvornosti expresionistické i asociativně realistické, dědic Apollinairův, Bezručův i Wolkerův (oba jsou básnící Těžké hodiny, přes počáteční odcizení), s řadou šrámů na duši i těle, nevzdávající se, životem smýkán, ale neporažen. Básník "českého charakteru" (J. Petrmichl), socialistického životního názoru a nekonformních životních hodnot, drsný, a přitom noty mélické, snad ani nehledající, a přitom vždy nalézající melodii strun houslí, zvonkohru duší a zřídlo hudby věčné a bezčasé, zakleté do časnosti a reality. Co hučí, syčí a duní, sténá a ječí, zpívá ukolébavku i chorál se v jeho poezii proměňuje ve slovesné metafory a symboly, které se zhmotňují v obrazy nebývalé vizuální konkrétnosti a barevnosti. Vertikála vede ke hvězdám i do nitra lidské duše a ústí v kategorický imperativ: "jen lidsky na lidi se podívat" (b. Staré zvyky).
   Co na závěr?
   Dnes je nám konečně dáno žít ve světě smyslnosti, lakoty a aristokratický pýchy. Sloužíme přičinlivě pokušiteli. Jsme subjekty či objekty zbrusu nové kapitalistické formy násilí, lži a nenávisti. Lhostejně hledíme na rozervaná těla svých bližních, pošpiněné dějiny a jejich skutečné hrdiny, a před urážkami a kopanci utíkáme, neschopni odpovědět, neschopni se účinně bránit. Triumfující, nekonečně proměnlivé zlo se nám bezostyšně tlemí do očí, z televizorů, reproduktorů, plakátů, knižní pseudokultury, objímá vše a je zcela a tentokráte dokonale totalitní - není úniku, není kam emigrovat z jeho globality. Agresivní, pyšná intelektuální spodina rozhoduje o tom, co bude a nebude prohlášeno za literární, hodnotné, vědecké, rozdává si peníze a ceny a tituly a prebendy. Plevelně bující Systém rachotí jako rezavá drezína našimi prostory a v nich "obzor je pln / našich běd a bdění" (b. Cesta pěšky, V. Závada); čí vzduch je plný našeho křiku? Zbývá nám jen slovo, umělecké, básnické, kreativní, slovo očištěné od prachu a hlenů, slovo vláčené polem nejistoty a cezené vlastními žilami. Slovo, které proti adoraci vraždy a nicoty, pozlátka a šidítka postaví zatím jen a toliko nově stvořený svět - opravdový, vyvzdorovaný a živoucí, v němž je možné žít a radovat se ze života. Zatím je to "jen" a "toliko" svět básně, ale nebylo na počátku Slovo?
   Na počátku naší cesty nelze přehlížet poetiku dvou protichůdců i blíženců české literatury 20. století.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]