V polovině prosince loňského roku mi pracovnice Ministerstva kultury ČR telefonicky oznámila, že jsem navržen na člena literární komise odboru umění a knihoven MK ČR. Vyjádřil jsem potěšení z návrhu a zároveň jsem členství odmítl s tím, že vůbec poprvé si prostřednictvím nakladatelství žádám o udělení grantu na vydání sbírky Cena života a že v tomto případě by se mé členství mohlo chápat jako střet zájmů. Byl jsem předán jinému pracovníku ministerstva, který mne ujistil, že by v takovém případě komise nemohla být ustavena, jelikož i mnozí její členové si žádají o granty, a proto jsem nakonec s členstvím v orgánu vyjádřil souhlas.
   Dne 9. ledna 2006 mi bylo zasláno jmenování členem literární komise podepsané ředitelem odboru umění a knihoven MK ČR Mgr. Pavlem Hazukou. Avšak 27. ledna 2006, aniž by se komise ještě sešla a začala pracovat, jsem obdržel od pana ředitele Hazuky striktní odvolání z funkce, v němž jsem postrádal to nejdůležitější - sdělení důvodu tak náhlého rozhodnutí. Odepsal jsem panu řediteli a žádal ho o sdělení důvodu mého odvolání. Dopis jsem rovněž zaslal na vědomí ministru kultury Vítězslavu Jandákovi, předsedkyni Obce spisovatelů Evě Kantůrkové, která mne do této funkce navrhla, a předsedovi Unie českých spisovatelů Karlu Sýsovi. Odpověď od pana ředitele Hazuky jsem nedostal, grant na vydání mé sbírky Cena života mi udělen nebyl.
   V porovnání s celkovou mravní devastací naší společnosti, především ve sféře politické a hospodářské, považuji svou záležitost za bezvýznamnou, avšak precedentní. Jednání pana ředitele Pavla Hazuky jen dotváří celkový ubohý mravní stav naší společnosti, postrádá totiž to nejzákladnější - etiku jednání.
   1. Osobně jsem neusiloval stát se členem literární komise, avšak samotný návrh mne potěšil. Po více než patnáctiletém společenském i uměleckém embargu mé osoby a tvorby jsem jmenování chápal jako krok k tomu, abych se mohl považovat za rovnoprávného člena naší společnosti. Bohužel, musím konstatovat, že způsobem jednání mi bylo dáno najevo, že jsem stále ten druhořadý. Mrzí mne to o to víc, že ministerstvo kultury je řízené sociální demokracií.
   2. Jako zakládající člen Unie českých spisovatelů a zároveň její místopředseda jsem své jmenování do literární komise považoval za první akt k ukončení politické segregace tvůrců, kteří svůj světový názor nepodřídili současné pravicové uniformitě převládající především v naší mediální, intelektuální a kulturní oblasti.
   3. Předsedkyni obce Evě Kantůrkové jsem za návrh písemně poděkoval, neboť projevila daleko větší politický cit, taktiku a vůli k narovnání vztahů mezi spisovateli s rozdílnými světovými názory než zástupce ministerstva kultury.
   4. Neudělení grantu na vydání mé sbírky Cena života považuji jen za další projev politické segregace. V dnešní vypjatě pravicové intoleranci mnohých literárních teoretiků a novinářů se stalo společenskou normou dílo takových autorů jako já odstřelovat. Dovedu si představit, jak asi vyznělo jejich odborné vyjádření na můj rukopis, pokud se jím vůbec zabývali. Jsem přesvědčen, že mé verše nejsou o nic horší než verše těch, kterým se na vydání jednoho titulu dostává grantové podpory mnohdy i od více kulturních institucí.
   Váženým čtenářům si dovoluji předložit několik básní z rukopisu Cena dětství. Ať jejich hodnotu posoudí sami. Děkuji i za případné sdělení názorů.


   Ústředním tématem veršů ve sbírce Cena dětství je Černíkovo dětství, básnicky převyprávěné vzpomínky na vlastní rodinu, nejbližší příbuzné, na rodné Čelákovice a Polabí a také na dětství jeho dcery. Na ose jednotlivých příběhů téměř čtyř desítek skladeb básník přemítá o životě, o světě, o dějinných událostech, přitom jednotlivé básně na sebe chronologicky navazují. Část básní autor vybral ze svých předchozích knih, avšak mnohé přepracoval a dal jim sevřenější tvar, další část sbírky tvoří básně dosud knižně nepublikované. Vyzněním tematicky monolitních veršů je význam dětství pro život člověka. Básnický obraz domova a dětství přerůstá své hranice a stává se i obrazem světa rozporuplné doby minulého i současného století. Verše oslovují čtenáře především silou básnické výpovědi, střízlivým pohledem, absolutní upřímností a úsilím o co nejlidštější podobu světa.
   


   MICHAL ČERNÍK

   Pevné základy

   Tady jsem bydlel.
   V rovině položené jak spánek,
   ve městě Čelákovice,
   u továrny TOS,
   hned vedle hospody Moravěnky
   ve Smetanově ulici
   s popisným číslem 752.
   Měli jsme plaňkový plot zeleně natřený.
   Do věčnosti patří i tahle chvíle
   tolik pomíjivá.

   Zazvonil jsem u vrátek.
   Tma nevydržela takovou blízkost,
   zacinknutí klíčů bylo stříbrné.
   Shýbl jsem se pro to zacinkání.
   Žena od prahu naproti
   vypustila živé světlo,
   světlo vyseklo stromy ze tmy
   a našlo si mne,
   zmohutnilo můj stín v jakéhosi obra,
   sotva jsem mu byl ke kotníkům.
   A já kráčel tu chvilku života
   dlouhou od vrátek ke dveřím
   a jediným stehem se přišíval k zemi,
   jako by to mělo být navždy.

   Nikdy se mi nepodaří popsat dům,
   kde jsem se narodil a žil čtyři desítky let.
   Jeho práh mi leží na jazyku
   a překročit ho neumím.
   Pod prahem je zakopané dětství.
   Nedá se odstěhovat.
   Vezmu za kliku.
   Anebo beru za ruku někoho blízkého?
   Otevřu dveře.
   Anebo otvírám sám sebe?
   Vejdu do domu.
   Anebo vcházím do dávných osudů?
   Všechno se mi tu naléhavě připomíná.
   Dům, který zastřešoval životy mých rodičů,
   zastřešoval i naše.
   Kamkoliv se zde vydám,
   spatřuji toho kluka, kterým jsem byl.

   Od domu chceme jen, aby byl domovem.
   On jediný nás čeká každý den.
   Nic o nás nezapře.
   V našich osudech zapustil pevné základy.
   I potmě jsem tu nahmátl vypínač v kuchyni,
   vyhnul se kredenci, která tu stála před lety.

   Ten dům může stát
   třeba tady kousek od Labe,
   anebo někde jinde v Čechách,
   kde otevřu dveře
   a jsem doma.


   
   Cena prohry

   Bože, kolika nesmyslům jsme se ve škole učili
   a přisuzoval se jim nezpochybnitelný smysl!
   Kolikrát ještě přijde doba,
   která své omyly lidem promění v kříž!
   Kolikrát ještě si lidé budou muset
   svůj život odpykat jako trest za jiné!
   Kolikrát ještě dějiny rozdrtí lidské tužby
   a lidé si budou ustýlat v jejich troskách!

   Emoce doby vždy vydědí ty,
   kteří se nepřidali.
   Tatínek odmítl tleskat těm,
   jimž potlesk nepřísluší.
   Volil vzdor.
   V Čelákovicích mu říkali Bouřlivák.
   Na národním výboru tloukl pěstí do stolu,
   že za něj nesmí trestat jeho rodinu.
   Slovo si vzít nedal.

   Doma jsme se občas sesedli kolem stolu -
   tatínek, maminka, bratr Milan a já -
   a hrávali jsme Člověče, nezlob se.
   Tatínek mou figurku nikdy neušetřil.
   Vždycky ji vyhodil s gustem,
   až odletěla jako na střelnici.
   Maminka ho napomínala:
   - Taťko, vždyť je ještě malý!
   Tatínek obvykle mlčel, ale jednou řekl:
   - V životě ho také nikdo šetřit nebude.

   Copak jsem mohl vědět,
   že tatínek tehdy prožíval skutečnou prohru,
   nespravedlivou a doživotní,
   a že i já po letech poznám hořkost z nespravedlnosti!
   Jsou silnější protihráči v lidském osudu
   a někdy na ně nestačí
   ani tvrdošíjná vůle zvítězit.

   Jenomže tenkrát jsme hráli Člověče, nezlob se,
   hru, která nás usvědčovala z povahy,
   tenkrát mne tatínek učil prohrávat
   a nezůstat poražený
   a pochopit cenu prohry tehdy,
   pokud nás přinutí znovu se zvednout.
   Pokaždé jsem zarputile vzkřikl:
   - A budem hrát znovu!
   Jako bych už tehdy vyzýval svůj osud.


   
   Cena dětství

   Maminka - jediná žena,
   která tě nikdy nezklamala v lásce
   a vždycky tě milovala víc
   než sebe.

   Někdy se na tebe podívala
   se smutkem hlubokým jako moře
   a oči se jí rozšířily údivem.
   Bože, vždyť ty už dávno nejsi dítě!

   Mnohokrát mi maminka připomínala:
   -Nehrb se! Choď zpříma!
   A sama věděla tak málo o tom,
   že se musíme především my
   napřímit k lidské důstojnosti.
   Ale tu od nás tenkrát nikdo nepožadoval
   a ani dnes žádat nebude.

   Znovu vidím maminku, jak si od sousedky
   půjčuje šedesát korun na tepláky,
   abych měl v čem jít do školy.
   Jak sedí u kuchyňského stolu
   a do čtverečkovaného sešitu si zapisuje
   i tu korunu, kterou mi každé ráno dává
   na dvě housky ke svačině,
   jak nešťastně přepočítává peníze,
   zda bude mít na uhlí.
   Opět snídáme kávu z cikorky a chleba s povidly
   a ve špajzce hospodaří nouze jako myš.
   Tenkrát jsem nechápal, proč maminka
   tak často pláče.
   Věřila v katolického Boha,
   ale sílu k životu z něj čerpat nedovedla.

   Její často sepjaté ruce
   už nesloužily modlitbě.
   Byly vyjádřením žalu a bezmoci.
   Ach, kdo ještě tvrdí,
   že ruce plakat nedovedou?

   Teď už vím, jakou cenu
   mělo mé dětství.
   Častěji se mi připomíná
   tak živě jako stigma.
   A možná to stigma je.

   Abych tohle pochopil,
   musel jsem dojít do věku,
   kdy dětství začíná být nejkrásnější,
   protože bylo kdysi dávno
   jako na počátku stvoření.
   Vešlo se mi do něj obrovské nebe snů
   a předlouhá alej těšení.
   Avšak být znovu dítětem,
   to už bych nechtěl.



   Lidské sny neumírají

   Byly mi dva roky,
   když skončila druhá světová válka.
   A kolikátá válka v dějinách to byla?
   Hory mrtvých lidstvo neuklidí
   ze svého svědomí.

   Po každé válce se lidé radovali,
   že ta jejich byla navždy poslední.
   Bláhoví, copak nevědí,
   že člověk odedávna svou povahou
   předurčoval dramata a tragédie světa?
   Krev pokaždé byla platidlem
   k moci a bohatství.

   Bylo mi pět let,
   když v Praze převzali moc komunisté.
   Nabízeli spravedlivý svět.
   Byl únor, padal sníh a mrzlo.
   A byl jsem starší o čtyři desítky let,
   když lidé v Praze vyšli do ulic
   vstříc vlastní svobodě.
   Byl listopad, padal sníh a mrzlo.

   Při každé revoluci lidé věřili,
   že nový systém naplní jejich tužby.
   Bláhoví, copak nevědí,
   že revoluci vždy jiní znásilní, vykradou
   a z nádherných ideálů zbude
   jen okoralá kůrka chleba?
   Pravda a spravedlnost a prostí lidé
   jsou pokaždé první obětí.

   Tolikrát ještě poznáme,
   že slovo neváží nic.
   A tolikrát ještě poznáme,
   jak je těžkým břemenem,
   když obnažuje pravdu,
   a jak se ho pak snaží umlčet ti,
   kterým překáží.

   Tak jako tak každá moc
   opancéřovaná lží
   už napřed prohrává sebe i lidi.
   Když se nakonec zbortí hradby jejích dogmat,
   z útrob vyhřeznou jen svinstva.

   Lidské sny se ale nedají vykácet jako les,
   odstřelit jako dům,
   odsoudit k zapomnění a zakázat.
   Nikdo je nezavře do vězeňských cel,
   ani neumírají jako my.
   Vždyť i to, co kdysi bylo lidským snem,
   stalo se nám skutečností tak samozřejmou
   jako na obloze tryskové letadlo,
   k němuž nepozvedneme už ani hlavu.



   Odpověď rodičům

   Ze zarámované fotografie na zdi
   se dívají mí rodiče.
   Tatínek v uniformě důstojníka první republiky,
   na výložkách mu svítí souhvězdí kapitánské hodnosti.
   Maminka v bílém kostýmku módy třicátých let
   vysílá ze své doby úsměv až k nám.
   Teď si oba zpytavě prohlížejí
   nás živé.

   I můj život už je zarámovaný
   jako jejich fotografie
   s odvátými osudy.

   Můžete být na mne hrdí?
   Buďte.
   Žil jsem poctivě jako vy.
   Neuhýbal jsem před osudem
   a toho člověka v sobě jsem neprohrál.

   Dávno jsem došel k přesvědčení,
   že neexistuje nic,
   co by bylo úplně zbytečné.
   Ani ta nouze, která mne až do počátků dospělosti
   provázela jako stín hladového vlka.
   Ani ty týdny, kdy mě pro nic zavřeli na Ruzyni
   a chtěli ze mne vyrobit udavače.
   Ani ta desetiletí, kdy jsem pracoval pro systém,
   který vnitřně neobstál a prohrál
   a s ním bylo zatraceno i to dobré,
   co mohlo být stavivem nové doby.
   Ani ty roky, kdy mě odstavili do minulosti.
   Ani to trudné poznání nezaměstnaného.
   Jestliže člověk přemýšlí v čase budoucím,
   pak není žádné snažení úplně zbytečné,
   ba ani nádherný sen o spravedlivém světě,
   z kterého zbyly jen trosky.
   Jeho čas už nejspíš nebude mým.

   To jen někteří na mne
   jako římský císař v Koloseu
   ukazují palcem dolů
   a zlobně se snaží zadupat do země
   i stín mého jména.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]