Tak se vyjadřoval světoznámý francouzský prozaik Romain Rolland o ruském spisovateli Lvu Nikolajeviči Tolstém. Jeho velké umění jsme si nedávno znovu připomněli díky italskému koprodukčnímu čtyřdílnému seriálu Vojna a mír, který byl v lednu a únoru na programu televizní stanice ČT2. Žádá si v této souvislosti připomenout, že se tak alespoň něco hodnotného objevuje v české televizi, která se nachází - jak všeobecně známo - ve stavu naprosté kulturní nivelizace.
   Tolstého román Vojna a mír sice pojednává o válce s Napoleonem, o bitvě u Slavkova, o tažení francouzské Velké armády do Ruska v roce 1812 a o požáru Moskvy, ale jde zároveň o syntetický román času a prostoru, který podává souhrnný obraz ruské společnosti, jejích různorodých vrstev i protikladných lidských typů. Podnětem k jeho vytvoření zřejmě bylo Tolstého hledání odpovědi na otázky, jakou dimenzi vlastně představuje lidská osobnost, jak chápat mravní individualismus a vztah jedince k historickému dění a vůbec jaké je poslání nejširších lidových vrstev v dějinách. V románu lze ovšem vycítit i autorovu tvůrčí dvojjedinost. Z jedné strany Tolstoj důkladně prostudoval atmosféru války, do které se ponořil s veškerým nasazením svého talentu pro hledání faktů a souvislostí. Z druhé strany zase vše spojil ve formě obrazů zasvěcených míru, a to podle vzpomínek účastníků napoleonských válek, které ještě zastihl naživu a z nichž někteří byli vlastně i jeho vzdálenými příbuznými. Napoleon a car Alexandr se stali oběťmi tohoto dvojího pochodu tvůrčího postřehu. Jsou zde totiž ve své podstatě jen obyčejnými, nebo možná dokonce malými figurami, které povznesla do výše jen souhra událostí, zatímco lidé ruské reality, kteří byli blízcí srdci i duši Tolstého - tedy Rostovové, Bolkonští, Bezuchov, Platon Karatajev - dosáhli historického významu díky uměleckému vystižení pravdy, s jakou je autor vykreslil.
   Ale na místě je jistě i další otázka a sice: jaký byl Tolstoj jako člověk? Do dnešní doby je takové hodnocení stále předmětem rozmanitých a odlišných úsudků. Z tohoto hlediska se stal jednou z největších záhad, jaké kdy vpašovaly neklid do lidského rozumu a lidského srdce. Nestylizoval se tvrdošíjně do role prostého venkovana jen proto, že usiloval o jednoduchý život? Nezaměňoval velkoměstské šaty za selskou blůzu jen pro své vesnické pohodlí? Jistě, i to je pravda. Ale není stejnou pravdou i to, že přitom stále zůstával nejkulturnějším statkářem? A že dokázal uplatňovat svou neobyčejnou schopnost pronikat do všech tajů lidské psychiky, jak říká jeho krajan
   Černyševskij, až do „dialektiky duše“?
   Lev Nikolajevič Tolstoj se narodil 9. září 1928 na rodinném panství v Jasné Poljaně nedaleko Tuly. Brzy osiřel a tak se o něho starali příbuzní a poručníci. Ve škole byl údajně neposedným a dokonce prý i násilnickým dítětem.
   Odešel na studia práv do Kazaně, kde se však více věnoval zábavám než studiím, která nedokončil. Pak se začal měnit, jak o tom svědčí i jeho snahy o zlepšení osudu mnoha rolníků v Jasné Poljaně, kteří byli jeho poddanými. Ale tyto jeho filantropické experimenty skončily nezdarem. Hořkost svého zklamání nad tímto neúspěchem začal „utápět“ v četbě „těžké“ literatury v podání klasiků Platona nebo Rousseaua či Pascala. Zhruba v tomto období - bylo mu asi devatenáct let - začal psát. Nejdříve si své úvahy zaznamenával v deníku.
    Ve svých čtyřiadvaceti letech vstoupil do armády. S vizitkou vzdělaného muže šlechtického původu se stal nejdříve poddůstojníkem a záhy byl povýšen i do nejnižší důstojnické hodnosti podporučíka. Ve volných chvílích služby začal s literárními pokusy. A byly úspěšné, jak svědčí fakt, že jeho vůbec první dílo Dětství vyšlo roku 1852 v deníku Sovremennik (Současník). O dva roky
   později mu vyšlo Chlapectví a v roce 1857 Jinošství. Ale mezitím proběhla krymská válka (1853-1856). Za této války - kdy Rusko vedlo boj proti koalici Velké Británie, Francie, Turecka a Sardinie o přístup k Bosporu a Dardanelám a o rozšíření pozic na Středním východě - se Tolstoj účastnil hrdinné obrany Sevastopolu, kterou vylíčil v cyklu Sevastopolské povídky. V tomto díle, které psal v letech 1855 až 1856, si již udělal velké literární jméno. Možno říci, že způsob, jakým zobrazuje psychologii lidí hledících neustále do tváře smrti, vlastně představuje průpravu k jeho vrcholnému dílu Vojna a mír.
   Po odchodu z armády vykonal Tolstoj první cestu do západní Evropy, ale po návratu se víceméně natrvalo usadil v Jasné Poljaně. V roce 1832 se oženil se Sofií Andrejevnou Bersovou, dívkou o 16 let mladší.
   Tolstoj se vymyká běžnému typu ruského statkáře. Ve svém vztahu k rolníkům stále hledá soulad s pravdou a mravními přikázáními. Na druhé straně často jezdí do Moskvy, kde zase vyhledává styky s uměleckými a literárními kruhy.
   O významu Tolstého lze psát a mluvit dlouhé hodiny, ba jistě i dny. Ale řečeno lapidárně: jeho význam se zakládá na třech románových skladbách. Jsou to vedle zmíněného díla Vojna a mír (1865-1869) ještě romány Anna Karenina (1875-1878) a Vzkříšení (1899). O románu Anna Karenina – kde na pozadí dvou milostných příběhů je vykreslen mnohostranný obraz společenského života se všemi jeho nezodpovězenými otázkami - se tvrdí, že z uměleckého hlediska je snad vůbec nejdokonalejším Tolstého dílem. Tento názor zastává i významný český literární kritik F. X. Šalda, jenž říká: „Vždycky se mně zdávalo, že zde Tolstoj potesknil a pohořekoval nad ryzí krásou, rozloučil se s ní - s krásou, která odtud mizí z jeho díly a ustupuje úplně touze po pravdě a dobru.“
   Třetím velkým románem Tolstého je Vzkříšení, jež napsal až po létech trýznivého hledání východiska z mravní krize. Na příběhu kajícího se šlechtice Něchljudova i duchovně se obrozující služky Kaťuši Maslovové zobecnil uměleckými prostředky své názory o potřebě a cestách obrody společnosti. Hluboká pravdivost románových postav a sugestivní vypravěčské umění opravňují názor, že Tolstoj je vlastně Shakespeare prózy. Mravními otázkami, zejména vášněmi a jejich zhoubným působením, se Tolstoj zabýval i v menších pracích, jako jsou novela Ktreutzerova sonáta (1891) a drama Živá mrtvola (1900).
   Když v roce 1899 vyšlo Vzkříšení, vypukl skandál. Synod, nejvyšší státní orgán spravující z rozhodnutí cara Petra Velikého z roku 1721 pravoslavnou církev, Tolstého v roce 1901 jako kacíře exkomunikoval. Šlo jistě o závažný akt, ale na spisovatelově oblibě se to nijak neprojevilo. Ze všech stran tehdy k němu proudily dopisy, telegramy i osobní návštěvy, jež mu vyjadřovaly sympatie a podporu.
   Tolstoj, největší spisovatel, jaký kdy dokázal popsat ruskou duši, zemřel 28. října 1910. Měl smutný konec. Po neshodách s panovačnou manželkou se ještě jako 82letý vyšvihl na koně a odejel od rodiny. Cestou se nachladil, dojel ještě na železniční stanici Astopov, kde skonal.
   Tolstoj měl řadu obdivovatelů i v naší zemi; patřil k nim zejména T. G. Masaryk, jenž si s ním dopisoval.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]