Příspěvek pro konferenci Unie českých spisovatelů na téma Pravdy a lži českých dějin

   Recenzent Sedlákova Muže nad stolem nezačíná od nuly. Jádro memoárů zaznělo už v jeho rozhovoru s Karlem Sýsem. V knižním vydání lákají už podtitulkem (Byl jsem Štrougalovým poradcem). Jaromír Sedlák nestojí o pukrlata. Přeje si chlapskou polemiku. Je to fér. Sám totiž buší hlava nehlava i do těch, kdo byli na ráně jako první.

   Dobová karikatura líčí patra, zastřešující předlistopadovou politiku, jako věčný šlofík v Jurském parku. Muž nad stolem bere ten paskvil na vidle. Uvádí čtenáře za kulisy střetů, o nichž má, pokud vůbec, většinou jen velice mlhavou představu. Mozaika, kterou nabízí, je však krajně selektivní. Ohnisek sporu bylo mnohem víc. I „frontová linie“ vedla pokaždé jinak. Jedna ležela mezi stoupenci a odpůrci „více trhu“. Jinudy vedla v otázce, kolik – čeho všeho – se má redistribuovat mezi oběma částmi federace. Úplně jinak se šikovaly strany sporu, co s vekslácko-pinglovsko-taxikářskou chobotnicí. Rostl jí hřebínek. Metastázovala i do části mocenských struktur. Jedni to brali jako nutné zlo. Jiní žádali uplatnit zákon aspoň tak, jak to dělá i každý západní berňák a prokuratura. Žádný šlofík si nedopřávala ani spousta dalších dilemat. Většina skončila v programovém patu. Kdo všechno – a čím vším – to má na svědomí, je jiná otázka. Velice „netriviální“, řečeno lexikonem dnešního Hradu.

   Muži nad stolem se to vše smrsklo na jedinou demarkační čáru: mezi čekáním na Gorbačova – a hrstkou aparátčíků, domněle zavilých proti každé změně. Tady se pravda musí ozvat už podruhé. Že mnohé volá po modernizaci – docela zásadního, a ne jen kosmetického kalibru – mělo drtivě většinovou podporu. Spor nebyl o to, zda ano či ne, nýbrž kudy přesně – a čemu se vyhnout obloukem. Soudnou stolicí všech nápadů a přání je praxe. Co bude „den poté“, a ne komu do zubů. Muž nad stolem před tou porotou trucuje. Vsadil na splašenou kobylu „perestrojky“. Fandí jí až do vítězné zkázy. Přelud, že neměla alternativu, umírá zdlouhavou agónií. Častěji než v logické pyramidě pojmů živoří jen v mlhovině dojmů („stejně by“). Většinou neriskuje ani celé věty. Muž nad stolem je intelektuál. Ví, že to zavazuje k argumentaci. Zastavme se aspoň u pár epizod.

   Morálka splašené kobyly
   Alexandr Jakovlev, Richelieu „perestrojky“, vydal už roku 1999 Rusko plné křížů. Řeč není o „Mikuláši Krvavém“. Je o době Od vpádu do pádu bolševismu, jak to anoncuje už podtitul. Roku 2008 ten opus vyšel i česky. Píše se tu: V říjnu 1917 uskutečnili bolševičtí dobrodruzi kontrarevoluční převrat (…) Bolševismus je útočný protilidový jev (…) Lenin, Stalin a Hitler jsou nejstrašnější zločinci století. Je to vlasovovský zvratek. V míru a do kremelské bavlnky, a ne do zajateckého ešusu. Nic podobného jaktěživ nevypadlo ani z oduševnělejší bílé emigrace. Jinak to viděli Beneš i Masaryk, Roosevelt, de Gaulle i Churchill. Jakovlev ke gastritidě, která mu prožrala mozek, nepřišel v žádném „gulagu“. Desítky let si – za „stagnace“, kdy jindy – užíval „nomenklaturních výhod“. Celou tu dobu jsem se přizpůsoboval a přetvařoval, haleká Richelieův zvratek. Už někdy od poloviny 50. let jsem žil vlastně dvojí život. Raport pro „generálního“, že člena jeho politbyra už roky sponzorují „služby“ druhé strany, by si cucal z prstu jen sebevrah. Gorbačov ho strčil do šuplete. Richelieu nemusel ani na koberec. Dva roky nato, co jeho profession de foi zaneřádilo i česká knihkupectví, Jaromír Sedlák píše: Hodně jsme si slibovali od Alexandra Jakovleva, který se stal již předtím tajemníkem ÚV KSSS pro ideologii.

   Nad stolem jako by se zastavily primky. Východ už zmizel z politické mapy. Čelem vzad dějin nemá v míru obdoby. Do vlasovovských škrpálů přelezla většina Gorbačovovy suity. Muž nad stolem na ní nevidí jedinou smítku. Myje jí pracky i za to, čím dráždila i stranu nanejvýš „mírného pokroku“. M. Šmeljova, jednoho z velkovezírů „perestrojky“, málem vypískala dokonce konference svolaná španělskými socialisty. Čekala svěží inspirace. Vyslechla pavlač: My už máme všech -ismů až po krk. Dopálilo to i Zdeňka Mlynáře. Z jednání některých lidí – cituje Sedlák z jeho dobového komentáře – může těžit i západní protisocialistická pravice. Muž nad stolem nepopírá, že se idolem některých reformátorů stávali extrémní liberálové jako F. von Hayek či M. Friedman. Zkázu, před níž to varovalo, se v tom však zdráhá vidět i dnes. Výkyvům do určitého extrému pravicového zaměření má za zlé jen to, že mohly uvádět v pochyby, o co vlastně v Sovětském svazu jde, například přirozené spojence perestrojky na Západě z řadu evrokomunistů a sociálních demokratů či levějšího křídla v řadách zelených. Pochyby měly fatální zpoždění. Zdaleka nejen ve Španělsku. Věčná škoda. Z Friedmana není jen manuál, jímž Pinochet řídil i koncentráky. Teď je to pontifex maximus sarančat, plenících i lidská práva Evropy. Muže nad stolem nezviklá ani to. Viníkem extrémů pravicového zaměření – píše o partě Richelieuových vykuků, vysílaných na průzkum bojem – byla existence bojového konzervatismu a byrokratické sklerózy. Jen ta prý vedla některé reformátory k tomu, že je zápas začal strhávat příliš daleko (???).

   Expremiérovo svědectví
   Dejme však slovo tomu, na kom Muž nad stolem staví marketing. Jeho předloňské Paměti a úvahy šly na dračku víc než harlekýnky a kuchařky. Lubomír Štrougal tu píše: S určitým časovým odstupem jsem se na Gorbačova začal dívat jako na politika, který nemá konkrétní představu o dalším vývoji SSSR. Ovlivňovali ho různí rádci, kteří se jednostranně shlédli ve vývoji kapitalistického světa (…) Vyvolat, v podstatě organizovat přeměnu režimů v nemalé části světa, včetně jedné ze světových velmocí, vyvolává po stránce právní podezření, zda nejde o závažný trestný čin nebývalého kontinentálního rozsahu (podtrhl J. S.). Takové činy se ovšem, poznamenává tehdejší předseda vlády, nedostávají na program mezinárodních soudních tribunálů, ty spadají do kategorie „politické propadliště dějin“.

   Štrougalovi se hodinky nezastavily. Připomíná i širší kontext: Gorbačov teprve nedávno se značným časovým odstupem přiznal, že Reagan mnohé sliby a závazky v podepsaných odzbrojovacích dokumentech nesplnil. Naopak, nové uspořádání se pečlivě připravovalo, postupně realizovalo (…) Rusko již není supervelmocí. Za existence SSSR byl poměr hrubého národního produktu USA a Ruska 10 : 5. Po rozpadu Sovětského svazu došlo k výrazné změně, USA 10, Rusko 1 (…) Urážlivé vyjádření tehdejší americké ministryně zahraničí Albrightové vůči Ruské federaci, že Rusko nepatřičně disponuje nebývale rozsáhlými surovinovými zdroji, vyjadřuje až příliš přesvědčivě záměry tehdejší americké administrativy. Zřejmě se uvažuje, jak Rusko od surovinových zdrojů s využitím všech možných i nemožných operací v žádoucí míře oddělit.

   Netušená zjevení
   Rok nato, co si vzal slovo ten, komu dělal poradce, Muž nad stolem píše: Pro úspěšné vedení ideologických soubojů s neostalinisty i ve snaze podpořit reformátory v SSSR a případně i v dalších zemích sovětského bloku bylo zapotřebí si ujasnit odpovědi na několik zásadních otázek (…) Absolvoval jsem v tomto směru ještě v roce 1987 velmi dlouhý rozhovor v Praze s Madeleine Albrightovou (…) Shodli jsme se na tom, že vývoj v Sovětském svazu vytvořil výrazně jinou situaci pro prosazování demokracie v Československu, a to i cestou oživování idejí dubčekizmu. Obrys-Kmen není bulvár. Neprudí čtenáře exegezí. Ví, že si umí zařadit i zjevení, o kterých neměl tušení: Počátkem roku 1983 vznikl nový svérázný most, pokud jde o naše průběžné seznamování se zkušenostmi a vývojem v Sovětském svazu. Byl jím nový velmi iniciativní bystrý velvyslanec USA v Praze William Luers. Ten totiž jistou dobu pobýval jako diplomat v SSSR a poté byl ve Washingtonu několik let zapojen do prosazování nové politiky Spojených států vůči sovětskému bloku za prezidenta Cartera, jež využívala pro prosazení svých cílů otázky lidských a práv a svobod v návaznosti na helsinský proces. Jako jediný z okolí premiéra jsem měl možnost se s Luersem často stýkat, a jak to v diplomacii bývá, můj výklad o situaci v ČSSR odměňoval vyprávěním o svých poznatcích z pobytu v Moskvě. Vzpomínal, jak jeho centrála ve Washingtonu měly pochyby, zda je užitečné vyhledávat kontakty se sovětskými disidenty a revizionisty uvnitř KSSS, neboť předpokládala, že vše má stejně pod kontrolou KGB. Luers tento pesimismus nesdílel, zřejmě ani pokud jde o kontakty v Československu, styky rozvíjel všemožnými směry, a výsledek je znám, totiž listopad 1989.

   Po katechezi nežadoní ani další kapitola. Růžovým brýlím napovídá už záhlavím - 1989: Cesta do finále. Když v Praze v listopadu 1988 pobývala Gorbačovova „pravá ruka“ Jakovlev – píše se tu – prosadil, že se i z vln „Svobodné Evropy“ uvolnil nerušený kanál pro šíření informací o gorbačovizmu, který pokryl milióny posluchačů, i když to často málem vypadalo tak, že mnichovskou vysílačku „ovládli“ reformní komunisté z Východu či evrokomunisté ze Západu. Tak bdělá je leda Nanynka v zelí. Publikum Obrysu-Kmene by to jaktěživ nenapadlo.

   Co vše se dá stihnout nad stolem
   Proč ale Muž nad stolem? Právě tím paperback začíná. Citát přímo od pramene je solitérem prvé textové strany - CIA: My máme politické styky a zpravodajské styky, styky nad stolem a pod stolem. Vy jste nad stolem. Sám adresát té lichotky k ní dodává: Já jsem nikdy nebyl „u firmy“, nic jsem nepodepsal, i když mi jednou řekl jeden novinář z československého exilu, že CIA se nic nepodepisuje. Aby člověk dostal informace - stojí o pár řádků dál - musí být také zdrojem zajímavých poznatků, a ne bezobsažného tlachání. Například o závažné československé iniciativě, týkající se vztahů mezi ČSSR, USA a SSSR. Tak delikátní, že o ní nebylo dost vhodné informovat Koláře (šéf Štrougalova sekretariátu – J. S.) - ?!? Šlo prý o akci z roku 1982 přimět morálním tlakem Washington, aby zaujal jasně odmítavé stanovisko k obecně rozšířeným názorům, že summit na Krymu v Jaltě počátkem roku 1945 znamenal nějakou dohodu tří velmocí o rozdělení Evropy na sovětskou a ostatní sféru vlivu, že Československo v rámci tohoto dělení patří do sovětské sféry vlivu.

   Výsledkem těchto pražských iniciativ měl být projev viceprezidenta G. Bushe ve Vídni 21. září 1983 a Reaganův projev ze 17. srpna 1984. Právě ty, které odmítly brežněvovský výklad ducha helsinského Závěrečného aktu, jeho pojetí jako status quo. Laik žasne, expert valí bulvy. Reagan – a z vajec mírových holubiček? Právě on – a rodem měkota, k výsledkům II. světové války? Vyhlásil snad tehdy i nám kruciátu - až po morálním tlaku z Prahy? Teprve díky československé iniciativě, tajnosnubné natolik, že se tutlala i premiérovu předpokoji? Čím že to Praha pohnula dějinami víc než za Mistra Jana a udatného Žižky? Kdo tomu velel? Co se mu ráčilo honit makovicí? Kdo mu dal tak magmatický mandát? Komu ten arcidemokrat skládal účty?

   Žalozpěv ztracených iluzí
   Memoáry jsou zrádný žánr. Svádí k fabulaci. Už pokaňkala i nejeden vavřín z gigantických bitev. Svatozář lancknechtů, najatých kondotiéry studené války, je z fabulí od A až do Z. Muž nad stolem píše, že o ni nestojí. Sám sebe řadí do proudu uvnitř KSČ, který skutečně chtěl v ČSSR uskutečnit „převrat“, ovšem ne takový, jenž by otevíral cestu ke kapitalizmu. Hned úvodem dokonce prohlašuje, že s ním Moskva počítala jako s novým Fojtíkem (coby ideologem celého převratu). A sice v analýze a prognóze vývoje ČSSR, které pro politbyro KSSS v září 1989 zpracoval Vadim Zagladin, zástupce vedoucího Mezinárodního oddělení ÚV KSSS. Tady snad aspoň dva malé korektivy. Zagladinovo oddělení řídilo práci na Západě a v rozvojovém světě. Za styky se socialistickými zeměmi odpovídal jiný útvar. Oba si hlídaly kompetenční hranice velice žárlivě. Zažil jsem to i v době, kdy Prahou zněly furiantské klíče. Vedví však bylo rozštěpeno - politicky, ne snad „kompetenčně“ - i samo politbyro KSSS. Každý z rivalů hrál úplně jiné karty i v Praze. Ten, co se cestu ke kapitalizmu snažil odvrátit, však už tahal za kratší konec. Delším lomcovala druhá parta. Jen ta - a ne Moskva en bloc, jíž to Muž nad stolem připisuje – házela spojence přes palubu (a snažila se vtírat, vlichotit Západu). On sám, pokud vím, nefiguroval ani jejím seznamu. O nic nepřišel. Byla to listina mouřenínů. Čekalo je ponížení uvaděčky „sametu“. Právě tak zněla finální verze - ideologie celého převratu.

   Elegie už vystřídala mraky syžetů. Trýzeň lásky, zašlou slávu rozvalin - i prokletí, trestající sama nebesa. Muž nad stolem se nevejde do žádné z těch škatulek. Je žalozpěvem ztracených iluzí. Neposílá je do pekel. Skrápí je nostalgickou slzou. Rusko plné křížů nepsal Galileo, kličkující před autodafé. Je to anamnéza nulového svědomí. Testament gaudia, že se už nemusí přetvařovat. Konfese křiváka, který konečně kápl božskou. Epitaf dvojího života – z nomenklaturních prebend a šeků pod stolem – psaný za další honorář. Muž nad stolem však míní i dnes: Samozřejmě, osobnosti jako Gorbačov, Sacharov, Štrougal mohly vývoj urychlit, Černěnkové a Bilakové jej zase brzdit. Urychlit vývoj čeho? Eutanázie evropského socialismu? Studené války proti lidským právům? Série „humanitárních bombardování“, kdekoli nestáhnou chvost? Stojí snad o tu trnovou korunu státník, jemuž Muž nad stolem dělal poradce? Není to nakonec pozvánka do fanklubu – nebohého Konstantina Ustinoviče? Buď jenom jeho shrbená záda - anebo splašená kobyla? Tertium non datur? Zná někdo lepšího krotitele vášní – v rumišti „sametu“, zadluženého až po uši a škrtajícího, co bylo banální samozřejmostí už za majora Zemana?

   Bylo to jinak. Skoro všechno. Tak moc, až se to očím, jež tehdy neměly víza pod pokličku, může zdát z jiného světa. Zvrat, který má i Putin za „největší geopolitickou katastrofu XX. století“, nebyl fatálním rozsudkem dějin. Tak odiózní sendvič idiotismu a nejstaršího řemesla si nedokázala představit dopředu ani vlčí smečka, pro niž byl darem z nebes. Rej škrabošek a maškarních kostýmů však propukl už v době, z níž si pak udělal fackovacího panáka – za časů „stagnace“ a její „gerontokratické“ fazóny. Brežněv neuměl odejít jako Fidel. Oč hůř zvládal mluvu i chůzi, tím těžší kouli věšel na nohy všem silám pokroku. Úměrně rostla arogance, která jim šla po krku. Co na to tehdy - pozdější „reformátoři“? Právě ti, v nichž se Muž nad stolem vidí i dnes? Ševardnadze nazval Brežněva, klimbajícího na stranickém sjezdu, kavkazským orlem. Práskaný Armén Šachnazarov byl šedou eminencí všeho, co se v socialistických zemích podnikalo „po poručeniju Leonida Iljiča“. Sáša Bovin, později Jelcinův velvyslanec v Izraeli, psal Brežněvovi projevy a stati. Na stejné brdo jsou životopisy celého vrchního patra „perestrojky“. „Gerontokracie“ byla jejich eldorádem. Čím starší generalita, tím víc je rukojmím štábních lajtnantů. Hegelův metaforický rab byl téměř neomezeným pánem, už když se navenek pitvořil jako škrabák lejster, předkládaných „nahoru“. Pro starou gardu byla v podstatě jediným oknem do světa. Tím snáz ji štábní lajtnanti měnili i ve stafáž všeho, s čím by s nimi dřív vyrazila dveře. A zaštiťovali se jejím jménem i tam, kde o tom nevěděla buď vůbec, nebo jen z mazaně preparovaných hlášení. Ta stínohra však měla i pikantnější dějiště. Barvitě je ilustruje i vše, čím si retušovali životopisy sami padlí andělé „perestrojky“. Je-li v nich o takových krocích, jakým byla intervence v Afghánistánu, vůbec řeč, líčí je jako bondovku, o níž se sami dozvídali až post festum. Na tenhle špek skočí leda tabula rasa. Podobná rozhodnutí rostla z lejster stejných aparátčíků, jako veškerá agenda politbyra. Gorbačov v něm už zasedal. Jediné upozornění, čím vším afghánské angažmá hrozí, nezaznělo ani od těch, kdo kolem něj pak uspořádali barnumský cirkus. Bezděčná role, již v celé stínohře hrála stará garda, však měla ještě fatálnější rozměr. Oč déle se nechala bulíkovat, že by to bez ní nešlo, tím víc se do otázky, kdo přijde po ní, vkrádalo riziko zajíce kupovaného v pytli. „Gerontokracie“ držela, aniž to tušila, svá místa náturám, jimž se i otázka, zda socialismus, nebo restaurace, scvrkla na kalkul kariéry a prebend.

   Za Andropova zvonila dvojímu životu hrana. Začal mizet i za mřížemi. Za monstrózní defraudace, a ne za „neortodoxní ideje“. Slábnoucí Černěnko už sotva dýchal, když ho přišli zlomit, že to teď musí vzít on. Nejvíc ho lámaly budoucí fontány nového myšlení. Když Moskva, během čtyřiceti měsíců, pohřbívala už třetího šéfa strany i státu, v politbyru zbyl v předdůchodovém věku už jen jeden. Sekretariát ÚV KSSS řídil už od dob, kdy to přestalo být v silách Jurije Andropova. Mafie dvojího života stála před cílem. Už brzy se stane věrozvěstem pluralismu. Napřed však profituje z monopolu, který byl cílem celé stínohry. Stará garda už nevědomky splnila všechna její zadání. Tím snáz ji teď, sakumprásk a než se rozkoukala, penzionovali. Heslem dne bylo teprve více demokracie, více socialismu. Kdo by si troufl otázku, zda je právě v silách nastupující garnitury, riskoval stigma procovské zabedněnosti. Není snad tím, kdo si má vybrat „svůj nový tým“, právě padesátník, kypící zdravím a žoviální grimasou? Jako kontrapunkt „gerontokracie“ – a přitom i jediná „záruka kontinuity“, prověřená už v jejích řadách? I to znělo jako kánon, který se nesluší pitvat. Jak si padesátník vybral, už víme. „Ústavní většina“ maršálů „perestrojky“ pochází z lichometníků a štábních kariér „stagnace“. Oč víc jim dobroty dvojího života učarovaly už tehdy, tím učenlivější byly i k jeho finesám. Splašená kobyla mohla vyrazit. Na postech, jež byly s to ji včas zkrotit, se čest, svědomí a státnická rozvaha krčily v koutku minoritního akcionáře. Náramně byzantská intrika? Kdo tomu chameleónství nehleděl přímo do tváře, může jejího kritika podezírat z podjatosti. U Muže nad stolem lze tu pochybnost spolehlivě vyloučit. Gorbačovovu suitu hájí jako lev. Tím autentičtější svědectví podává o tom, v čem, odkdy - a také s kým vším – rozhodovala i o nás bez nás. Naděje v tenhle živočišný druh – a úplně každý, který se po něm opičí – je pro levici, která nechce jen bezpohlavně kníkat, aby jí neutekly zákulisní kšefty, polibkem smrti.

   Memoárové manko
   Muže nad stolem zdobí důstojný věk i erudice. Tím lépe porozumí dvěma apelům. „První republika“ měla k dokonalosti ještě dál než dekády před „sametem“. Jen co ale propadla do nové Evropy, ctila se svatá zásada – do těch, komu jde po krku vlčí smečka, se z vlastních řad nekope. Špinavé prádlo lepší minulosti se pere až za příznivějších časů. O to víc sil - a vzájemné důvěry - zbude na to, bez čeho zůstanou jen snem. Zisk z cizí práce je v systémové krizi. Na vlastním hřišti z ní už nevybředne. Řešením je jen dialektická negace. Vrátí na pořad otázky, které tu už byly. Vyvstanou dřív - i v drsnějších konturách - než se to jeví dnešníma očima. Tím víc musí dostat slovo i u zrcadla nastaveného minulosti. Loudit z něj, kdo býval neodolatelnější, sluší jen královnám z pohádek. Nám ten paraván musí mapovat budoucnost. Vracet ji z oblak na zem. Otužovat ji proti fantasmagoriím. Každé A musí unést i debatu o B, kterým hrozí, překročí-li míru. Chce to v ekonomice, řízené znovu lidskými právy, podstatně lepší stimuly i zpětné vazby? Určitě. Jak jim dát křídla, aniž to zisk z cizí práce vrátí oknem? Nemá snad vše, čím je socialismus stokrát demokratičtější, příště plně vyzdobit i jeho právo a politický systém? Tisíckrát ano. Čím se pak ale moc lidských práv ubrání - proti lži a nenávisti? Takto vedená debata ještě pořádně ani nezačala. Dluží ji i většina ostatních memoárů. Trumfne je příště právě v tom - Muž nad stolem?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]