V tomto roce uplyne již 43 let od vydání knihy Mocenská elita od Charlese W. Millse v USA a 36 let od vydání jejího českého překladu. Pro zajímavost dodávám, že předmluvu k ni tehdy napsal Dr. Miroslav Jodl, s jehož názory se čtenáři dodnes mohou setkat na stránkách Haló novin. Mills je jedním z nejpřednějších kritiků americké společnosti, ale mnohé z jeho názorů jsou již přirozeně zastaralé. Je proto zajímavé, dostane-li se českému čtenáři do rukou nová práce o americké mocenské elitě vztahující se k nejžhavější současnosti. Této úlohy se zhostilo nakladatelství Dokořán, které vydalo v roce 2001 knihu Davida Brookse BOBOS - NOVÁ AMERICKÁ ELITA A JEJÍ STYL (v angl. originálu Bobos in Paradise, Simon and Schuster, New York 2000). I když se tato kniha stala stejně jako před lety Millsova sociologickým bestsellerem, je napsaná velice odlišným stylem. Zatímco Mills byl především vědec, Brooks je novinářem. Zatímco Mills americkou elitu především kritizoval, Brooks ji ironizuje, ale také ji neopomene pochválit a sám se do ní zařadit.
   Základní Brooksova teze je celkem jednoduchá: Historie amerických mocenských elit měla tři základní fáze. První byla doba tradiční protestantské elity bílých Anglosasů - WASPů (orig. White Anglosaxon Protestant, ale také vosa). Lidé pocházející z rodin otců poutníků, prvních anglických osadníků ze sedmnáctého století, vytvářející uzavřený systém několika desítek elitních rodin, jež vládly Americe. Lidé, na které platila nejlépe charakteristika střídmých puritánů věnujících maximum energie rozvoji svého podniku (typicky např. Ford nebo Rockefeller). Lidé, které charakterizují ony ctnosti, jak je formuloval Benjamin Franklin: zdrženlivost, mlčenlivost, pořádnost, rozhodnost, šetrnost, pracovitost, upřímnost, spravedlnost, uměřenost, čistotnost, klidnost, cudnost, pokora. Málokdy se dodává, že charakteristické byly pro tyto vrstvy i další, méně ctnostné vlastnosti jako rasismus, antisemitismus, křesťanský fundamentalismus, tvrdé vykořisťování vlastních zaměstnanců a v mnoha případech podpora fašismu. Ne náhodou překládalo levicové hnutí zkratku Wasp i jinak - White asociated pig, neboli "bílé asociální prase".
   Podle Brookse vydržely tyto elity vládnout od vzniku kapitalismu až do padesátých let dvacátého století, kdy univerzity začaly chrlit absolventy z méně elitního prostředí. Zatímco dříve bylo univerzitní studium převážně o hraní bridže a návštěvách klubu a studenti si dokonce běžně platili osobní sluhy, v době počátku studené války byly v rámci soutěže se Sovětským svazem otevřeny univerzity i pro chudé - talentované. Ti pak vytvořili opoziční hnutí proti tradičním americkým elitám, které vyústilo do šedesátých let a éry hippies. Kultura hippies ovládla americký životní styl, ovládla styl oblékání, hudební průmysl, filmy, v podstatě celý kulturní život, ale nepodařilo se jí změnit ekonomickou strukturu společnosti.
   To se podařilo až následující generaci tzv. juppies (česky japíci) z orig. joung urban professional, neboli mladý městský odborník. Tento fenomén přichází v osmdesátých letech s reganismem. Jeho nositeli jsou mladíčci - absolventi ekonomických nebo právnických fakult, kteří obvykle nepodnikají tradičně ve výrobě, ale spekulují s pozemky, obchodují s akciemi na burze nebo třeba poskytují služby ve finančním a právním poradenství. Typická jsou pro tuto generaci fialová saka a mobilní telefony, orientace na vlastní výkon a čistý individualismus. Jestliže byli hippies levicoví, juppies jsou pravicoví neoliberálové. Jejich heslo zní: "Já já já, jenom já!" Ale ani tato generace dle Brookse nepřežila.
   Od počátku devadesátých let nastupují bobos, neboli buorgeois bohemians (česky buržoazní bohémové) Jejich životní styl je kombinací stylu japíků a hipíků. Od hipíků přebírají především vnější slupku, protože je jim jasné, že veřejnost vnímala hippies - bohémy vždy pozitivně ve srovnání s arogantními japíky v kravatách. Proto má např. manažer-bobo dnes na sobě spíš sportovní nebo jinak bohémské oblečení (každopádně tradiční oblek je passé), je vyznavačem ekologického stylu života (za biopotraviny platí horentní částky). Ve svém domě musí mít všechno stylové, z přírodních materiálů, vše ekologicky čisté. Neexistuje například, aby měl nábytek z "člověkem zabitého stromu" - raději zaplatí o tisíc dolarů víc za jedli z polomu vzniklého vichřicí. Neexistuje, aby měl vybavení ze sériové výroby. Přednost je dávána ruční práci a navíc patině - Brooks popisuje údiv řemeslníka, když musí pracně vyrobené štokrle na konec ještě otlouci, čímž teprve jeho cena vyleze na požadovanou výši.
   Pro bobos neexistuje nějaká obyčejná turistická dovolená u moře s ubytováním v hotelu Hilton. Jejich dovolená musí být dobrodružná, ekologicky čistá, zaměřená na poznávání zvyků a lidí co nejexotičtějších zemí nebo na slézání těch nejexotičtějších hor a na potápění v těch nejexotičtějších mořích. Tradiční lenošení na pláži je vyhrazeno pro zkonzumnělou americkou dělnickou třídu. Brooks např. popisuje, jak jeden bobo dal své vyvolené snubní diamantový prsten tak, že jej nalezla v potápěčské masce, když se potápěli ke korálovým útesům na Seychelách, protože udělat něco podobného při návštěvě Eiffelky nebo u pyramid by bylo neuvěřitelné snobství.
   Bobové si také kupují věci té nejvyšší kvality. Když si kupují větrovku, koupí si tu do Himálají - titanovou bundu Omnitech z netrhavého nylonu obohaceného keramickými částicemi a se švy zatavenými polyuretanovým povlakem. Nevadí, že v ní chtějí jen odhazovat sníh před svým domem. Když si koupí auto, pak je to landrover s pohonem na všechna čtyři kola, určený na zasněžené pláně Kanady a nikoli na pravidelné dojíždění do práce v N. Y.; ale koupit si Mazdu, Daewoo nebo BMW by bylo skandálním barbarstvím.
   I když je bobo v práci tvrdým japíkem a workholikem, dává si pozor, aby byl svým okolím považován za renesančního člověka věnujícího se také často společensky prospěšným aktivitám: Jeden z nich má například jako koníčka namlouvání komentářů k ekologickým dokumentárním filmům, hraje na housle, čte romány spisovatelek indického subkontinentu a je pokladníkem místního ochranářského spolku. (str. 253)
   Na rozdíl do japíků také nejsou bobos pravicoví, patří spíš k centristům, k tolerantním liberálům, umírněně kritizují nešvary ve společnosti, rasismus, ekologické problémy nebo globalizaci. Čas od času si zaletí tryskáčem do Nepálu, aby se tam i s ostatními západními kolegy zúčastnili ekologického "shromáždění všech bytostí." Za žádnou cenu však nechtějí být povrchní. Pokud se něčím zabývají, tak jedině do hloubky a čím větší je to "kravina", tím lépe. Jak říká Brooks, "i z onanování musí udělat postgraduální seminář." Třeba autorka jedné příručky pro vzdělané Američany radí: "Dívejte se každý den na své genitálie v zrcadle. Nakreslete obrázek svých genitálii. Napište dopis svým genitáliím. Dívejte se hodinu na sebe do zrcadla. Mluvte se všemi částmi svého těla. Dotýkejte se hodinu svých genitálií bez snahy dosáhnout orgasmu." (str. 195) Po přečtení předchozího se čtenáři vybavuje přísloví, že "neví roupama co dělat". Díky knize Bobos pochopíte německé sociology, kteří už několik let empiricky zkoumají fenomén zvaný "zhloupnutí společnosti".
   Bobové dávno neoceňují tak banální vlastnosti jako aktivita a rozum, dnes je v kurzu především imaginativnost a kreativní schopnosti. Mnoho firem už dávno nedělá s žadateli o zaměstnání banální pohovory nebo vyplňování dotazníků. Nyní jsou v módě testy modelování z plastelíny a skládání z lega. Samozřejmě v takových firmách následují i snahy o humanizaci pracovního prostředí. Tak například společnost Dream Works zrušila názvy pracovních funkcí, protože se jim zdály příliš hierarchické. Bohužel se toto opatření týkalo jen managementu. S dělníky bobos ve svých rovnostářských hrátkách nepočítají. Manažeři bobové také nosí otrhané džíny a svůj slovník připodobňují teenagerům: "Plán nákladů na příští rok? Naprostej úlet. Výrobní řetězec? Je boží! Konference v San José? Těžkej nářez," říká jeden z nich. (str. 114)
   Kniha Davida Brookse není samozřejmě učeným sociologickým spisem. Je ale napsána svižně a humorným stylem. Její styl je také odrazem světa bobos, k nimž se autor ostatně hlásí. Možná, že jsou americké elity od dob Ch. W. Millse méně rasistické, méně konzervativní a méně aristokratické. Ale ať jsou bobos jacíkoliv, veškeré jejich rituály mající dokazovat jejich sociální cítění, tolerantnost a zájem o všechno jiné než o sebe působí lživě, když vidíme zároveň nepředstavitelnou bídu v černošských nebo hispánských ghettech v USA. Když vidíme násilí na amerických školách a bezduchý konzum (proti němuž je NOVA lahůdkou pro intelektuály), jemuž jsou v USA vystaveni ti, jimž bobové vládnou. To vše dokazuje, že "humanistické" hrátky bobos nejsou než čirým pokrytectvím. Jak ostatně píše autor knihy: "O vaší chůvě budete mluvit, jako by to byla vaše blízká přítelkyně a jako by to byl jen detail, že vy bydlíte v Santa Monice v domě za 900 000 dolarů a ona do své mexické čtvrti každý den dojíždí dvě hodiny autobusem." (str. 52)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]