Básník Vítězslav Nezval se narodil 26. května 1900, před 105 lety
   Kentauři, jak ví každý adept televizních "vědomostních" soutěži, jsou čtyřnohé bytosti z řeckých bájí: hlava, hruď a ruce muže, zbytek těla kůň. Centurioni, o nichž má povědomí i méně pilný středoškolák, veleli v legiích starého Říma setninám, centuriím. Kentauři jsou odjinud než centurioni jak zeměpisně (to by nebylo nejhorší, římské legie časem obsadily i Řecko), tak samou svou podstatou: nežili jinde než v mytických příbězích, centurioni zas ne jinde než na zemi. Potkat se mohli s kentaury leda ve snu. A přece v první sloce Nezvalovy básně Kentauři a Centurioni / vedou odvěký zápas,/ kdo koho dohoní,/ Kentauři a Centurioni.
   Pokud vím, nikdo se nad odvěkým zápasem bytostí z mytologie s vojáky z dějin nepozastavil. Nechytili se toho ani vykladači, kteří nemají Nezvala v lásce a jistě by se potěšeně ošklíbli nad autorem hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, kdyby ho mohli usvědčit z chatrných znalostí antiky, anebo nad poetistickým, až příliš zázračným křížením nebo surrealistickým podivuhodným setkáním typu deštníku a šicího stroje na operačním stole. Jenže citovaný rondel Kentauři není z básníkova období poetistického, natož surrealistického, je ze sbírky, v níž rozpínal křídla nikoli nad Himálaje, jež lidská pýcha jenom ve snách zhlídla, ale nad všední den /prostě lidský.
   A ve které se čtou i verše: Nestýskám si po antice, / po Hektorech, po sochách. / Líbí se mi mnohem více / dívky v pěkných punčochách.
   Proč tedy zrovna tam Kentauři a Centurioni? Kentauři z řeckých mýtů se přece dostali do boje s thesalskými Lapithy poté, co se jako hosté na svatbě jejich krále Peirithoa opili a pokusili se unést královu nevěstu a jiné ženy Lapithů. Lapithům v boji s Kentaury podle mýtů pomohl Apollon a už v antice a pak po celé věky velice často se umění, výtvarné i slovesné, vracelo jak k boji Kentaurů s Lapithy, tak k těm kentaurům, kteří prohraný boj s Lapithy přežili, protože prý zbaběle utekli, a skončili v Dionýsově bujaré družině po boku Silénů a Panů, ale ani po té své proměně v postavy bujarých slavností se neocitali v žádných srážkách s centuriony.
   Pozornější čtenář těchto řádků si už možná povšiml, že zatímco píšeme podle pravopisných pravidel kentaury a centuriony se začátečním písmenem malým, Nezval psal ve svém rondelu Kentauři a Centurioni, a to zřejmě podle zásady, že velká písmena se píší (viz poslední akademická Pravidla, ale to platilo už i v době vzniku Nezvalovy básně) také tam, kde jde o "zosobnění (...) lidských vlastností apod." Nuže, Kentauři byli jistě nejen Nezvalovi ztělesněním divokosti, nevázanosti, rozpustilosti, snad i "vášnivé touhy po ženách a víně" (jak je později charakterizoval Slovník antické kultury), Centurioni zase zosobněním vojensky přísného řádu. To by však samo o sobě sotva stačilo na objasnění, proč básník, který si věru neliboval v alegoriích, sáhl právě na počátku padesátých let ke zosobnění dvojího prudce kontrastního životního principu, jaké mu nabídl odkaz antiky.
   K čemu odkazuje přítomný čas vedou ve verši o odvěkém zápase Kentaurů a Centurionů? A kdo byli tehdy pro básníka Kentauři, kdo Centurioni?
   Asi nejsnadnější je odpověď na otázku, co znamenali, koho konkrétně představovali Kentauři. V básni Kentaur ze sbírky Duch a svět se Vrchlický, velký kouzelník české poezie před Nezvalem, vžil do kentaurova snu, že ho miluje víla, i do jeho smrtelného rozčarování po procitnutí, a to tak, že v tom oprávněně lze vidět básníkovu autostylizaci. Nezáleží příliš na tom, zda se Nezvalovi počátkem padesátých let vynořil v mysli Kentaur Jaroslava Vrchlického. Možné to je, právě tehdy se Vrchlickým zabýval; k stému výročí jeho narození napsal o něm obšírnou stať, která pak mírně zkrácena vyšla jako předmluva k Seifertovu dvousvazkovému výboru z Vrchlického poezie. Na druhé straně Seifert do zmíněného výboru Kentaura nezařadil a Nezval se ve své stati nezmiňuje ani o jedné ze tří básní Vrchlického o kentaurech. Ke ztotožnění básníka (jakým byl Vrchlický i Nezval sám) s kentaurem nemusel se Nezval rozpomenout na Vrchlického tím spíš, že kentauři, kteří vyvázli z boje s Lapithy a pozbyli své nepřátelské divokosti, v Dionýsově průvodu hráli na roh nebo na lyru. A Nezval jistě také nezapomněl na výrok St. K. Neumanna z roku 1925: Soudruhu Nezvale, tvůj lyrický pud je tak silný, že by dostal první zlatou medaili na hospodářské výstavě, kdyby ses proměnil ve čtvernožce. Kentauři z Křídel se dají chápat, aniž je snad napínáme na skřipec násilného výkladu, jako takové (hodně ostentativní a provokativní) ztotožnění básníka jistého (právě mu blízkého) typu se čtvernožcem.
   Odtud je už nabíledni, i kdo jsou Centurioni: povšechně všichni, jimž je kentauří polovina poezie čímsi nízkým, půdovým, zvířecím, nepřijatelným a zavrženíhodným; a pronásledují to. Tak jako byly tři roky před Křídly za socialismu cizí a podrobeny těžké kritice mnohé verše z Nezvalovy sbírky Veliký orloj. Výpady proti nim básník musel chápat jako úkladné útoky na své úsilí. A symbolem zákeřných úkladů je ovšemže dýka. Browning a dýku si v jeho rondelu věru nestrkají za pas Kentauři.
   Ale proč pak hned v dalším verši Centurio jede na koni?
   Nedávno vydaná kniha Pavla Janáčka Literární brak, Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938-1951 (Host Brno, Teoretická knihovna, 2004, 412 s.) je jistě práce, jaká budí dojmy přinejmenším smíšené. Založena na pečlivém studiu časopisů, knižních publikací i archivních pramenů k donquijotskému tažení básníků, knihovníků, teoretiků, ale i existencí hodně sporných (ta jejich aktivita slouží jako záminka ke zpochybnění celého úsilí), není žel prosta povážlivých lapsů: hned Úvodem autor například tvrdí, že slovo brak je ještě v Příručním slovníku jazyka českého (1935-1937) zaznamenáno jen v jeho obecném významu věci podřadné a že literární brak ve významu umělecky bezcenného, nehodnotného textu anebo knihy kodifikoval poprvé až Slovník spisovného jazyka českého z roku 1960; kdyby Pavel Janáček příliš nespěchal k tendenčnímu závěru, že termínu literární brak se prý dostalo slovníkového uznání až v době monopolu doktríny socialistické literatury, mohl si odpustit blamáž; v onom prvním díle Příručního slovníku jazyka českého z let 1935-1937 je totiž i heslo brakový, kde je už "kodifikován" výraz braková literatura. "Braková literatura" se tam definuje: "pokoutní".
   Nicméně čtenář, který podobné doklady zbožného přání autorova přispět svou troškou do mlýna opovrhování socialistickou koncepcí kultury pochopí s úsměvem jako úpěnlivou snahu konjunkturálně zabodovat, najde si v knize Literární brak mnoho fakt a dat, umožňujících dospět k poznání (v naprostém protikladu k vývodům, ke kterým míří její autor), že úsilí o to, aby jak v nakladatelstvích tak ve veřejných knihovnách byla preferována hodnotná literatura a nedusila ji záplava braku, nelze chápat jako nějaký předstupeň či dokonce zvlášť obmyslnou podobu cenzury a průpravu na kontraproduktivní pokus brak už vytištěný zlikvidovat a byrokraticky znemožnit jeho produkci. Janáčkova kniha mimoděk dokládá, jak snahy o ochranu hodnot a o záchranu podmínek pro její tvorbu (tyto snahy sdíleli i význační básníci) byly něco podstatně jiného než pokusy zbavit se už "definitivně" problému literárního braku jeho totálním potlačením a zničením.
   Básníci jako Nezval (i estetikové jako už Bohumil Markalous) tehdy již dávno věděli o tom, že prakticky úplně nevykořenitelný brak může mít někdy velkou inspirativní sílu; Nezval už v dedikaci svých Pěti prstů (1932/33) psal o "úchvatném braku", jehož byly "až na pár kabinetních kousků" plny čítanky v časech jeho lehrjahre. A tak na pokusy zasypat poezii její možný vydatný zdroj nemohl pohlížet jinak než s pohrdáním. A ani trochu se nelze divit, že poúnorové cenzory - cenzory povoláním, ale i "jen" (ne)způsoby a podstatou jejich redakční a recenzentské práce - nazval centuriony.
   Na počátku padesátých let se verši Nezvalova Kentaura Centurio jede na koni nedalo rozumět jinak než jako zprávě o stavu zápasu Kentaurů a Centurionů. Centurioni tehdy skutečně byli na koni a jeli. S pistoli v ruce a s dýkou za pasem se cítili pevně v sedle. Ale byli tu i Kentauři, byl tu Nezval a poznání, jak je celý ten zápas tváří v tvář smrti pošetilý.
   To, co Janáček nazývá operací vyloučení a nahrazení (braku), a celou reglementaci literárního života "centuriony" dokázala poezie vroucně oddaná socialistické naději (tu naději pohřbili na nějaký čas její cizopasníci) odmítnout bez prodlení a energicky. Ale o tom se v objektivně se tvářících publikacích, jako je ta Janáčkova, nedočteme ani slovo. Nehodí se to totiž do tržního krámu centurionům, kteří zas dnes jsou na koni a jedou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]