Nebývá pravidlem, aby si pozornost širší veřejnosti zasloužila učební pomůcka určená základním nebo středním školám. Metodickou příručku pro učitele k řadě učebnic dějepisu pro základní školy a nižší ročníky gymnázií z nakladatelství SPN bychom však bez povšimnutí nechat neměli.
   Autor František Parkan s kolektivem totiž k tradičnímu materiálu, který má pomoci učitelům v metodickém zpracování dějepisných témat, zařadil i třináctistránkovou stať Evy Melmukové Potřeba pojmové přesnosti a odbourávání mýtů ve vyučování dějepisu na příkladu církevních dějin. Naše významná protestantská teoložka a církevní historička zde naléhavě oslovila učitele objektivním pohledem na české církevní dějiny a na řadě příkladů uvádí na pravou míru omyly, které se v našich učebnicích dějepisu tradují. Bez většího ohlasu totiž zanikly hlasy těch učitelů a historiků, které upozorňovaly na fakt, že po roce 1989 se ve většině učebnic prosadil římskokatolický pohled nejen na dějiny církevní, ale často i obecné. Důvodem byl jak nedostatek autorů dostatečně fundovaných v církevních dějinách, které se na pedagogických a filozofických fakultách v uplynulých desetiletích pěstovaly jen okrajově, tak ofenzivní nástup nejpočetnější církve, která samozřejmě disponovala (a disponuje) největšími prostředky personálními, materiálními i mocenskými.
   Eva Melmuková upřesnila pojem, který je v učebnicích vykládán zcela zmatečně, a to, že Ježíš Kristus není "zakladatelem" křesťanství, ale jeho "ústřední postavou". Objasnila význam ediktu milánského a Gratianova dekretu jako "politický kalkul, který znamenal využití vnější organizace křesťanů za cenu likvidace ideového základu křesťanství". Zdůraznila nezaměnitelnost pojmů reforma a reformace, církev katolická a římskokatolická, řeckokatolická a pravoslavná, které se v učebnicích libovolně zaměňují nebo ztotožňují.
   Autorka zevrubně rozebrala situaci tajných nekatolíků v době pobělohorské, především v 18. století, protože studium nových archivních materiálů výrazně pozměnilo obraz vytvářený našimi historiky již od 19. století. Jde především o fakt, že lidí vědomě navazujících na českou reformaci, tedy na husitství a jednotu bratrskou, zůstal v celém spektru Čech a Moravy i po 150 letech existence v ilegalitě a stálém ohrožení nezanedbatelný počet. Navíc se tito lidé zastupující různé reformační směry postupně sjednocovali a před vydáním tolerančního patentu měli až překvapivě jednotnou orientaci sepjatou s vlastním historickým vývojem. Velmi trefně to dokumentují citovaná slova pražského kanovníka J. N. Kvíze z roku 1782: "Od nich (tj. od přihlašujících se evangelíků) jsem se upevnil ve víře, že jak širé jsou Čechy, tak je všude proti římskokatolické víře spřísahání".
   V našich učebnicích také není dostatečně zdůrazňována skutečnost, že toleranční patent nepřinesl v žádném případě svobodu vyznání, ale pouhé trpění existence ideové odlišnosti. Eva Melmuková přináší řadu příkladů toho, jak těžké bylo stát se oficiálním evangelíkem i po roce 1781, kolika ústrkům a byrokratickému šikanování byli tito lidé vystaveni - a to až do poloviny 19. století.
   Nejen pro učitelskou praxi je cenný závěrečný přehled nejdůležitějších dat církevních dějin se zaměřením na české země, který je rozčleněn tak, aby bylo jasné, jaký stupeň náboženské svobody v té které době u nás skutečně existoval. Posuďme sami, zda si naši žáci a studenti odnášejí z hodin dějepisu povědomí o tom, že skutečná náboženská svoboda přichází až se vznikem Masarykovy republiky, nikoli tedy v letech 1781 s tolerančním patentem, 1848 se vznikem občanské společnosti či 1867 s rakouskou prosincovou ústavou.
   Autorka studie v metodické příručce předložila našim učitelům více než zajímavé myšlenky a fakta, věřme, že si je přečtou a předají dál. Vždyť jsou to právě oni, kdo jako profesionálové na poli historické vědy musí obhajovat a prosazovat poznanou pravdu, na kterou jsou i dnes vedeny útoky ze všech stran.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]