Padesát let nás dělí od smrti a sto patnáct let od narození významné české spisovatelky Marie Pujmanové (8. 6. 1893 - 19. 5. 1958). Těch pětašedesát let jejího života se událo v době velkého společenského pohybu, dramatických proměn celosvětového charakteru a v českém případě i střídou čtyř polických režimů. To spolu s osobní zkušeností zdánlivě přímočarého a klidného, ve skutečnosti však psychicky náročného a komplikovaného života této mimořádně citlivé osobnosti nemohlo nezanechat stopy v jejím vnitřním ustrojení, v její veřejné činnosti a především v jejím uměleckém díle.
   Marie Pujmanová, rozená Hennerová, pocházela ze zámožné měšťanské rodiny univerzitního profesora církevního práva, a jako prvorozená byla obklopena starostlivou péčí rodičů a prarodičů. Vyrůstala v kultivovaném duchovním prostředí umělecky ozvláštněném osobnostmi Růženy Svobodové a F. X. Šaldy. Děvče bylo až do vstupu na střední školu ze zdravotních důvodů vyučováno soukromě a Šalda byl jedním z preceptorů. Jako šestnáctiletá pod pseudonymem Olga Nerská otiskla v Šaldově Novině prózy Prosincová povídka a Věřiny patnácté narozeniny. V nich introspektivně zachytila dětské zážitky a počáteční milostné tápání, které ještě vícekrát variovaly v jejím pozdějším díle.
   Literární úspěch zaznamenala Marie Hennerová knihou Pod křídly (1917), v níž reflektovala své bezstarostné dětství prožité v harmonickém prostředí širší rodiny, které jí dalo spolehlivý etický a estetický základ pro další život. V šestnácti kapitolkách této útěšné knížky, v níž se hrdinka Irénka s nadhledem vyrovnává se smrtí milovaných prarodičů, se poprvé v jejím díle ozývá motiv života proti smrti, který patří k autorčiným základním tématům. Dospělá žena, která přestála kolizi neúspěchu nešťastného prvního manželství, se vciťuje, jako později mnohokrát, do psychologie dítěte a činí tak suverénně s uměleckou invencí, kterou ocenil F. X. Šalda slovy, že jde o radostný debut, "jakého dávno již neměla česká literatura."
   Oproti básnivému metaforickému jazyku vyjadřujícímu okouzlení zázraky života, jímž se vyznačuje spisovatelčina prvotina, druhá knížka, Povídky z městského sadu (1920), je psána střízlivější hovorovou řečí. Idylický svět měšťanského domu vystřídala krutá zkušenost světové války s jejími obětmi a náraz sociálních problémů poválečného období.
   Autorka, v té době již rozhodnutá pro spisovatelskou profesi, se pilně věnovala publicistické činnosti. Do řady časopisů píše fejetony, črty, literární recenze a medailony věnované naším i světovým autorům. Zamýšlí se nad vrcholnými zjevy světové realistické prózy (např. Flaubertem a L. N. Tolstým) a se zaujetím píše i o představiteli soudobé analytické prózy Marcelu Proustovi. Uznale posuzuje spisovatelky starší generace Helenu Malířovou, A. M. Tilschovou, Růženu Svobodovou, jíž dedikovala svou první knížku a Boženu Benešovou, o níž v r. 1935 napsala drobnou zasvěcenou monografii.
   V poválečném desetiletí sbírá Pujmanová síly k románu. První pokus nedospěl k úspěšnému dokončení. Nicméně několik kapitol Románu školní třídy z let 1922-1923, publikovaných posléze časopisecky a později v souborném vydání jejího díla naznačuje, kudy se bude ubírat spisovatelčina další tvorba. Empirie sociálně bezproblémových zážitků z dětství a dospívání měšťanské dívky je tu konfrontována s drsnou realitou převládajícího světa společenské nerovnosti, kterým je zaskočena hrdinka, Blaženka Tichá, z rodiny ovdovělého bohatého obchodníka. Jemná psychologická charakteristika dospívajících dívčích duší je tu skloubena s pregnantní sociální determinovaností onoho druhého vzdorného světa, v němž naivní hrdinčin altruismus a filantropická poctivost nenalézá u jejího protějšku - spolužačky Marie Durynové - pochopení.
   Román Pacientka doktora Hegla (1931) úspěšně potvrdil předchozí průzkumnou cestu. V příběhu milostných vztahů Kláry Janotové a její vzpoury proti dobovým společenským konvencím spisovatelka vyjádřila právo ženy na lásku, mateřství a určení vlastního osudu. Učinila tak s přesvědčivou estetickou jistotou, delikátní psychologickou povahokresbou vyjadřující pestrou škálu pocitů, ženského i mužského fenoménu, s básnivou metaforičností i s udivujícím využitím počitků všech lidských smyslů. Tímto dílem Pujmanová vstoupila mezi přední prozaiky meziválečného období.
   Třicátá léta byla pro spisovatelku nejen cestou osobního rodinného zrání (šťastné manželství s operním režisérem a hudebním teoretikem Ferdinandem Pujmanem i mateřství), ale i občanského sebeuvědomění, kdy se sbližuje s levicovými publicisty (např. J. Fučíkem a B. Václavkem), rozpoznává smysl společenského směřování a dává to najevo svou činností veřejnou i publicistickou. "Nevydávám se za proletářku, ale nevím, proč bych se proto měla stranit živé práce o zítřejším dnu", píše v té době, kdy častěji publikuje v Rudém právu, Haló novinách, Tvorbě, U, vede čilou korespondenci s Bedřichem Václavkem a účastní se diskuse o socialistickém realismu. Především však vytváří své vrcholné dílo Lidé na křižovatce (1937), které je základem velké společenské románové trilogie. V pětileté práci na románu zúročila své předchozí umělecké a publicistické zkušenosti. V polyfonním proudu vyprávění vytvořila komplexní obraz doby první republiky v prizmatu generačního a sociálního rozlišení tří rodin - Urbanů, Kazmarů a Gamzů. V průsečíku osudů těchto rodin v třicátých letech zachytila podstatu společenského dění v typických postavách i okolnostech doby. Inspirovala se klady i zápory baťovského systému (Kazmar - Šaty - Jafeta), který byl typickým příkladem českého kapitalistického selfmademanství a odhalila jeho kořeny. Využívajíc vlastních uměleckých a publicistických znalostí pražského i provinciálního života a jeho místopisného prostředí (Praha, Nechleby - Potštejn, Úly - Zlín) vytvořila text neobyčejné poznávací a emocionální účinnosti. Poučena znalostmi z četby i teoretickými poznatky literárními a hudebními komponovala dílo symfonické struktury s využitím prostředků moderního psychologického a společenského románu, opřených o jemné dušezpytné rozlišení jednotlivých postav i popisovaných jevů. Jako ve většině svých děl projektuje i v tomto románu určité autobiografické rysy v postavě Nelly Gamzové. Román pohybu a signálů, jak ho charakterizuje Milan Blahynka, je příkladný i z hlediska vývoje jednotlivých postav, které ozvláštňují společenský proces dvacátých a třicátých let minulého století.Nejen způsob, jak je román technicky "udělán", ale i jeho stylová podoba je mistrovská. Autorka využívá prostředků tehdejšího hovorového jazyka, střídání přímé, polopřímé i nepřímé řeči, které text dynamizují. Péči o jazyk věnovala ovšem Pujmanová pozornost ve veškeré své tvorbě a koncem třicátých let se jí věnovala i teoreticky a organizátorsky jako místopředsedkyně Kruhu přátel českého jazyka při Společnosti pro slovanský jazykozpyt.
   Pokračování osudů většiny postav Lidí na křižovatce věnovala spisovatelka román Hra s ohněm (1948). Jeho děj se odvíjí od účasti komunistického advokáta Petra Gamzy, jehož předobrazem byla historická osobnost Ivana Sekaniny, na lipském procesu s Jiřím Dimitrovem v r. 1933 a končí Gamzovým zatčením po březnové okupaci českých zemí v r. 1939. Panoramatický dějinný obraz se tak rozvíjí a prohlubuje o další mezinárodní souvislosti, v nichž jednotlivé postavy jsou předem dané, tak jak je známe z předchozího románu. Tím úctyhodné dílo ztrácí na beletristické fiktivnosti a stává se více literaturou faktu, z poznávacího hlediska jistě užitečnou. Kompozičně i stylisticky svědčí však román o dobře odvedené literární práci.
   Třetí díl trilogie, Život proti smrti (1952), zahrnující období okupace a druhé světové války, umělecky není vyvrcholením celé epopeje. Okolnosti vzniku - sílící schematismus přelomu čtyřicátých a padesátých let v duchu tehdy vládnoucí ždanovovské estetiky zúženého dogmatického pojetí socialistického realismu, a zřejmě i odsouzení spisovatelčina syna v politickém procesu za údajnou protistátní činnost autorku vedly k úzkostné snaze vyhovět dobovým ideologickým postulátům. Rozšířil se okruh historických postav (Gottwald, Zápotocký, G. Fučíková) někdy neústrojně vstupujících do děje, a ani vylíčení tak závažných jevů jako lidické tragédie a koncentračních táborů neodpovídá patosu celoživotního autorčina tématu života proti smrti.
   Ten je naopak zdařile vyjádřen v novele Předtucha (1942), jejíž komorní prázdninový příběh milostného chvění a citového tápání patnáctileté Jarmily, kontrapunktovaný její úzkostí o život rodičů, je šťastně rozuzlen. Místopisná atmosféra krásy letní české krajiny i hrdinčin pocitový chaos a obavy o osud nejbližších, kontinuální s celým autorčiným dílem, daly knize v těžkých válečných letech i jinotajný charakter. O úspěch díla se zasloužila i filmová podoba příběhu.
   Z poválečného období spisovatelčiny prozaické tvorby si zaslouží pozornost pokračování dřívějších intimních próz cyklem povídek Svítání (1949), minuciózně zachycujících dětství vlastní i jejích dětí, a povídka Sestra Alena (1958) - láskyplný altruistický příběh mladičké zdravotní sestry, která se provdala za smrtelně nemocného Františka.
   Pujmanová je i autorkou rutinních cestopisů. Většinu shromáždila v knížce Zapsáno tužkou (1957). Vedle proslulé reportáže Pohled do nové země, líčící její euforii z turistické cesty do Sovětského svazu v r. 1932, svazek obsahuje reportážní příběhy z cest do Berlína, Paříže a Amsterodamu z let dvacátých, několik úderných sociálních reportáží z domova let třicátých a hrst postřehů z poválečného putování do Bulharska a Polska, doprovázený několika básněmi a vydaný poprvé v r. 1947. Poslední cestopisnou reportáží jsou Modré vánoce (1958), vyjadřující její dojmy z Indie.
   Ne nepodstatnou součástí díla Marie Pujmanové je její tvorba básnická. Přirozený lyrický talent, tak charakteristický pro řadu jejích próz, se ve veršové podobě poprvé objevil na stránkách komunistického tisku v r. 1938. Po úspěchu Lidí na křižovatce publikovala spisovatelka poezii již trvale. Jejích devět básnických knížek tvoří sedm tematických sbírek - Zpěvník (1939), Verše mateřské (1940), Radost i žal (1945), Vyznání lásky (1949), Miliony holubiček (1950), Čínský úsměv (1954), Praha (1954) a dvě skladby lyricko-epické - Rafael a Satelit (1944) a Paní Curieová (1957).
   Její poezie, až na výjimky, nedosahuje vysokých kvalit spisovatelčiných próz ani nepatří k elitním projevům českého básnictví té doby, nelze ji však dehonestovat. Odpovídá základnímu charakteru autorčiny tvorby, opěvuje základní existenciální hodnoty - mateřství, přirozené rodinné vztahy, lásku k rodné zemi a Praze, je proniknuta úctou k práci fyzické i duševní, usiluje o světový mír. Tato poezie vydávaná ve značných nákladech, často oficiálně oceňovaná, formálně plynoucí v duchu tehdejší nezvalovsko-seifertovské melodické a obrazové tradice, byla tehdy společenskou silou. Ovlivňovala veřejné mínění a kultivovala estetický vkus širokých vrstev. Často byla recitována v rozhlase a v samostatných večerech (např. Ludmila Pelikánová patřila k jejím zaníceným šiřitelům). Byla pro svou průzračnost oblíbena i mladou generací. To nelze popřít a nelze na to zapomenout. Verše Pujmanové jsou vyjádřením spisovatelčiny nervní zanícenosti a citového entuziasmu, s nimiž od třicátých let vystupovala i na veřejnosti. Autorčino poválečné působení ve spisovatelské organizaci, v orgánech Národní fronty, které díky dalšímu našemu poznání můžeme považovat někdy za naivní, však odpovídaly tehdejší dobové atmosféře.
   Marie Pujmanová, která ze světa humanistického měšťanství omezeného na altruismus a filantropismus díky vlastnímu rozumovému poznání a citové angažovanosti přešla do světa usilujícího o bezpečný a prosperující život pro všechny bez rozdílu rasy, národnosti, náboženství a sociálního původu, je neoddělitelnou součástí naší literární tradice a patří spolu s Čapkem, Vančurou, Olbrachtem, Majerovou v oblasti prózy k jejím tehdejším vrcholům.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]